Říká se, že v životě jsou jen dvě věci jisté. Smrt a daně. Není to pravda, protože jak známo daním se občas někomu uniknout povede. Smrti ale ještě neunikl nikdo.
Za našich časů se umírá v nemocnicích pod lékařským dohledem. Je to daleko efektivnější než v minulosti, kdy lidé umírali neodborně, jen tak. Jaké to bude, až se budete ležet opuštění v naškrobeném erárním povlečení a všudypřítomném pachu desinfekce a až vaše srdce se zastaví? Je možné, že se vám bude zdát, že se vznášíte. Můžete cítit teplo, lásku, bezpečí, klid, pocit absolutní svobody a míru, ale i strach.
Vaše myšlení se náhle projasní. Někteří lidé si dokonce vybavují vizi vlastního těla viděného z venku obklopeného doktory, příbuznými a sestřičkami, snažícími se je přivést zpět na svět, cestu dlouhým tunelem nebo po schodišti. Jiným proletí před očima celý jejich dosavadní život. Podobné zážitky popisuje zhruba deset až dvacet procent pacientů, kteří se přiblížili smrti, ale nakonec neumřeli. Většinou se jedná o lidi, kteří prožili tzv. smrt klinickou, zástavu dechu a srdeční činnosti, a které lékaři zase oživili. Až na ten strach to nezní tak špatně.
Zážitky blízké smrti jsou stejné bez ohledu na kulturu, z níž daný člověk pochází. Cosi jako jejich popis se objevuje už v Platónově Ústavě z roku 370 před Kristem. Dost lidí je vnímá jako důkaz existence vědomí nezávislého na těle, nebo přímo posmrtného života. Víra v něco podobného je rovněž kulturně nezávislá a vlastní naprosté většině, ne-li všem světovým náboženstvím. Lékaři, biologové a psychologové se zase snaží odhalit, jaké fyziologické procesy by mohly mít podobné zážitky a vjemy během umírání na svědomí.
Během umírání se uvolňuje „molekula štěstí“
Zajímavý příspěvek k osvětlení problematiky vyšel v posledním čísle vědeckého časopisu Neuroscience Letters. Na jeho začátku je podepsána čtveřice autorů pracujících na různých německých univerzitách, vedená Alexanderem Wutzlerem. K výzkumu smrti nepoužili lidi, nýbrž laboratorní krysy. Zabili jich celkem šest. Uvedli je do hluboké narkózy, ze které se už neprobudily. Během umírání měřili vědci koncentraci nervového přenašeče serotoninu v jejich mozcích. Zároveň snímali i elektrickou aktivitu pomocí EEG.
Čtěte téma: „Nechte mě umřít“ neznamená „zabijte mě“
Hladina serotoninu rostla s ubývající mozkovou činností. V okamžiku, kdy se mozek úplně odmlčel, dosáhla asi trojnásobku normálních hodnot. Serotonin je jedna z nejstarších molekul používaná k vzájemné komunikaci mezi nervovými buňkami. Má na starosti základní funkce, jako je nálada, hlad nebo spánek. Její vysoká koncentrace způsobuje pocit štěstí. To by mohlo vysvětlit aspoň část předsmrtných prožitků. Němečtí vědci mají tři teorie, proč by se serotonin mohl během umírání do prostoru mezi neurony uvolňovat.
Umírající mozek by mohl sám sobě „šlehat“ vysokou dávku serotoninu, aby si poslední okamžiky života ulehčil. Wutzler a spol. však nenavrhují, jak by něco podobného mohlo vzniknout přírodním výběrem. Signální molekula by se mohla uvolňovat z nervových buněk v posledním tažení, jako příznak jejich vlastní blížící se smrti. V živém mozku stimuluje serotonin přežití neuronů a tvorbu nových nervových spojení.
Mohlo by tedy jít i o poslední zoufalý pokus řídicího orgánu lidského těla o opravu sebe sama.
Halucinace, nebo výpočetní chyba?
S pokusy o vysvětlení prožitků blízkých smrti přišlo v minulosti i mnoho dalších badatelů. Z pohledu vědy tyto zážitky pravděpodobně odrážejí úpadek umírajícího mozku. Přesný způsob, jakým se to děje, ale dosud nikdo neobjasnil.
V krvi člověka, který přestal dýchat, stoupá koncentrace oxidu uhličitého. O CO2 je známo, že způsobuje halucinace. Pokud mozek odumírá, odumírá systematicky. Méně důležité části přicházejí o kyslík dřív než části nezbytné pro přežití. Postupné vypínání stejných částí mozku by mohlo způsobovat stejné chyby ve vnímání světa a halucinace u všech lidí. Smrt by byla stejně kulturně nezávislá jako například zánět slepého střeva. Místo souhry relativně jednoduchých fyziologických příčin by ale mohlo jít o něco, co připomíná výpočetní chybu.
Smrt by mohla být pro mozek natolik nepředstavitelná, že by mohl začít prohledávat veškerý obsah dlouhodobé paměti, aby našel způsob, jak ji zpracovat. To by vysvětlovalo vjem celého vlastního života prolétnuvšího před očima.
Snaha mozku vyrovnat se s nezpracovatelnou situací pomocí informací z paměti by mohla stát i za snovým přídechem zážitků. Podle některých vědců se mozek před smrtí přepíná do stavu připomínajícího REM fázi spánku, v níž se nám zdají sny. Podporují to i výzkumy lucidního snění. Lucidní sny jsou sny, při kterých si uvědomujete, že sníte. Spousta lidí při nich popisuje podobné zážitky jako zachránění umírající pacienti – vznášení se a opouštění vlastního těla. Zdá se logické, že podobné prožitky by mohly být způsobeny podobným fungováním mozku, a naopak.
Ať už je to jakkoliv, smrt bude určitě zajímavé dobrodružství.
Fórum: Chcete umřít doma?
Zdroje:
http://dx.doi.org/10.1016/j.neulet.2011.04.051
http://www.newscientist.com/article/mg21128294.900-neardeath-experiences-may-be-triggered-by-serotonin.html
http://en.wikipedia.org
ČLÁNKY DO MAILU