Upíři v Čechách, podivné hroby a kněžna Eleonora, která pila vlčí mléko

Mezi neslavnější upírské legendy patří pověst o upíří kněžně, která skutečně žila na území naší republiky v 18. století. Byla jí reálná kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu, o které se říkalo, že byla upírka a pila vlčí mléko. Co je na tom pravdy a kteří další „upíři“ se u nás vyskytovali?

Šlechtic s bledou tváří

Proč se vlastně v historii spekulovalo o tom, že nalezená pohřbená těla patří domnělým upírům? Pravděpodobně šlo o nevinné oběti, které zemřely násilnou smrtí, některá protiupírská opatření mohla být provedena na tělech až posmrtně. Kromě toho, že jedním ze známých protiupírských opatření byl česnek zavěšený v obydlí nebo nošený u sebe v kapse, existovala opatření poněkud drastičtější, která neměla před upíry jen chránit, ale také je likvidovat. 

Nejprve si však vysvětlíme, kdo byl považován za upíra.

Přečtěte si také:

I královny trápila neplodnost. Léčba byla dost pochybná, včetně vykuřování pochvy

Upír byl podle legend nesmrtelný, nebo po smrti oživlý, člověk, který se živil lidskou nebo v nouzi i méněhodnotnou zvířecí krví. Oblíbená představa? Upírem mužského či ženského pohlaví měl být člověk šlechtického původu pocházející z 18. a 19. století, který měl nadpozemskou sílu, mrtvolně bledou tvář a pověstné upíří zuby.

A jak takového upíra zabít a navždy se ho zbavit? Možností bylo hned několik: dřevěný kůl zaražený rovnou do srdce, ideálně se stříbrným hrotem nebo z konkrétního druhu dřeva, stříbrná kulka ve zbrani, zavalení těla v hrobě kameny, oddělení těla od hlavy nebo dodatečné spálení těla. Ochranou proti upírům byl nejen česnek, ale zabíraly na ně i kříž, svěcená voda a sluneční světlo. Na základě pověr existuje spousta dalších důmyslných tipů, jak se chránit před upíry.

Žebra propíchnutá kůlem

Hrobů s těly, která vypadala jako po boji s nepřáteli upírů, se u nás našlo dost a dosud není objasněno, co to vlastně mělo znamenat. Například v Pardubickém kraji byla objevena dosud neobjasněná pohřebiště s podivnými kosterními pozůstatky, lebkami s kruhovými dírami uprostřed čela a zaraženými kolíky mezi žebry.

První objev pochází ze hřbitova v Mikulči na Svitavsku ze 30. let 20. století. Tehdy sudetští Němci při opravě místní márnice objevili pohřbená těla, která měla svázané ruce a kruhové díry uprostřed čela. Ohledání kosterních pozůstatků prováděli tehdejší odborníci z Prahy i Vídně a nedopátrali se jednoznačného výsledku. Spíše se spekulovalo o tom, že mohlo jít o výsledek čarodějnických procesů či protiupírských zásahů, případně o oběti třicetileté války.

Druhý objev byl zaznamenán ve Vraclavi u Vysokého mýta, kde původně snad stálo přemyslovské hradiště při Trstenické stezce. V roce 1998 byly při stavbě domu objeveny kostry, z nich některé byly podivně otočené hlavou dolů a mezi žebry měly zaražené kolíky. Také tam byla oddělená hlava od těla, což bylo údajně rovněž typické pro pohřbívání upírů. Vysvětlení k tomuto podivnému nálezu ale nikdo nemá.

Podobné hroby ale byly nalezeny na vícero místech po celé naší republice. Těla byla většinou zavalena kameny, v jednom hrobu u Žatce ze 13. století noha ženy přibitá k rakvi, aby nemohla vylézat ven, ve Starém městě další kostry zatížené kameny se zacpanými ústy, což se týkalo dokonce i pětiletých dětí. Jinde zase muž spoutaný okovy. Co si o tom myslet? Opravdu šlo o dávné středověké protiupírské zásahy, anebo jiný důvod? Mohlo jít třeba o zločince nebo nějak potrestané osoby? Pověstí o upírech či jinak řečeno vampýrech se ale tradovala spousta a lidé se upírů báli.

Přečtěte si také:

Děti se přivazovaly a věšely na zeď. I tak vypadala péče o nejmenší

Milovala lov a kouřila doutníky

Jednou z nejznámější upírek v Čechách byla kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu (1682–1741), která žila v Českém Krumlově. Údajně je o ní zmínka i v legendárním díle Drákula od Brama Stokera. Proč byla vlastně tato šlechtična považována za upírku? Rozhodně neměla jednoduchý život a vytrpěla si své. Během manželství s Adamem Františkem ze Schwarzenbergu se jí zrovna dobře nedařilo. Manželství nebylo šťastné, Adam František měl zájem o úplně jinou ženu.

Páru se později narodila dcera, další těhotenství však skončilo potratem a kníže se dědice nedočkal. Rozhodl se ženu zapudit, a to i kvůli nesplacenému věnu, ovšem oficiálně ji neprávem obvinil z nevěry. Eleonora se tak uchýlila k otci.

Přečtěte si také:

Magie, pověry a rituály kolem porodu: některé se drží dodnes

O rok později se už ale stěhovala zpět kvůli nové politické funkci svého manžela. Ten manželku nastěhoval na rozpadlý zámek v Chřešťovicích, kde ji ponechal svému osudu a samotě. Nakonec deset let žila v Hluboké nad Vltavou a muži se musela ve všem podřizovat. Kníže byl náladový a své ženě zakazoval vycházet z pokoje nebo s ním stolovat. Nikdy ji nemiloval a měl spoustu milenek. Jednou za čas ji však navštěvoval, to pak z jedné takové návštěvy vznikl i další potomek.

Z dochovaných dopisů je zřejmé, že i přes špatné zacházení Eleonora svého manžela milovala. Společně sdíleli vášeň pro lov, takové významné hony se na Hluboké pořádaly často a její manžel zde hostil významné šlechtice té doby.

Přečtěte si také:

Dějiny šílenství: hysterie se léčila vibrátorem

Manžela jí zabil císař 

V roce 1722 se Eleonora přesunula do Českého Krumlova, kde ve 41 letech porodila vytouženého dědice, syna Josefa Adama. Později vznikla legenda, že se znesváření manželé udobřili u hrobu Jana Nepomuckého a počali potomka. Jejich štěstí však netrvalo dlouho, o deset let později kníže zahynul na honu, kdy jej nešťastnou náhodou zranil samotný císař Karel VI., o němž se vědělo, že hůře vidí. A tak se kněžna musela ujmout správy celého majetku, protože nástupci bylo teprve deset let.

Eleonora se ale nadále věnovala lovu, dochovalo se, že v jediný den třeba ulovila 32 jelenů. Také kouřila tabák a ještě v roce 1735 ve věku 53 let skolila medvěda. Pak už ale kněžnu trápilo zdraví: byla hubená, bledá a možná i díky touze po uzdravení se začala více zajímat o okultismus, ezoteriku a alchymii. To vše ale nahrávalo teoriím o tom, že byla upírkou.

Přečtěte si také:

Sektu vedla agresivní alkoholička s modrou kůží. Po její smrti uctívači žili s nazdobeným tělem

Račí oči, tuk z vorvaně, roh z jednorožce 

Pouštění žilou samozřejmě nepomáhalo, jen jí ubíralo sílu. Mezi zajímavé léky, které si pořizovala za spoustu peněz, patřily třeba račí oči (ve skutečnosti sedimenty za žaludků říčních raků), tuk z vorvaně, roh jednorožce (ve skutečnosti roh narvala) nebo vlčí mléko, což dlouho nebylo jasně vysvětleno, o co vlastně šlo. Tyto léčebné prostředky skutečně koupila, dochovaly se totiž účty. Tradovalo se však, že kněžna chovala vlky, dojila je a pila jejich mléko. To ale může být pěkný nesmysl.

I když se kněžna Eleonora jezdila léčit do Karlových Varů každý rok, moc jí to nepomohlo a v roce 1741 nakonec zemřela ve Vídni při jedné ze svých návštěv syna. Bylo jí necelých šedesát let. Na základě provedené pitvy se zjistilo, že zemřela pravděpodobně na rakovinu slinivky a dělohy, protože v ní byly objeveny obrovské nádory. Její tělo bylo uloženo v Českém Krumlově v kapli svatého Jana Nepomuckého. Proč ale nechali kněžnu pitvat? Bylo to v té době už tak běžné, anebo se jednalo o zakrytí protiupírských zásahů a opatření týkajících se těla?

Legenda z Vídně

Pověst o upíří kněžně rozšířil současný vídeňský profesor Rainer Köppl, který zastával teorii, že právě o Eleonoře je zmínka v Stokerově Drákulovi a že kněžna v Krumlově chovala vlky a pila jejich mléko. Spousta dalších informací podporujících teorii o upírství však nesedí, a i když kněžna měla na rakvi lebku se zkříženými hnáty a na hrobě nápis Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Modlete se za ni, upírskou teorii to nepodporuje a prý si to tak sama přála.

Hana Kneblová ve své knize Šlechta v českých zemích vysvětluje, že vlčí mléko v původním významu německého slova Wolfsmilch znamená také léčivou rostlinu pryšec, kterým si mohla léčit svůj špatný zdravotní stav a postupující rakovinu, protože se zajímala o lidovou medicínu.