Mezi neslavnější upírské legendy patří pověst o upíří kněžně, která skutečně žila na území naší republiky v 18. století. Byla jí reálná kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu, o které se říkalo, že byla upírka a pila vlčí mléko. Co je na tom pravdy a kteří další „upíři“ se u nás vyskytovali?
Šlechtic s bledou tváří
Proč se vlastně v historii spekulovalo o tom, že nalezená pohřbená těla patří domnělým upírům? Pravděpodobně šlo o nevinné oběti, které zemřely násilnou smrtí, některá protiupírská opatření mohla být provedena na tělech až posmrtně. Kromě toho, že jedním ze známých protiupírských opatření byl česnek zavěšený v obydlí nebo nošený u sebe v kapse, existovala opatření poněkud drastičtější, která neměla před upíry jen chránit, ale také je likvidovat.
Nejprve si však vysvětlíme, kdo byl považován za upíra.
Upír byl podle legend nesmrtelný, nebo po smrti oživlý, člověk, který se živil lidskou nebo v nouzi i méněhodnotnou zvířecí krví. Oblíbená představa? Upírem mužského či ženského pohlaví měl být člověk šlechtického původu pocházející z 18. a 19. století, který měl nadpozemskou sílu, mrtvolně bledou tvář a pověstné upíří zuby.
A jak takového upíra zabít a navždy se ho zbavit? Možností bylo hned několik: dřevěný kůl zaražený rovnou do srdce, ideálně se stříbrným hrotem nebo z konkrétního druhu dřeva, stříbrná kulka ve zbrani, zavalení těla v hrobě kameny, oddělení těla od hlavy nebo dodatečné spálení těla. Ochranou proti upírům byl nejen česnek, ale zabíraly na ně i kříž, svěcená voda a sluneční světlo. Na základě pověr existuje spousta dalších důmyslných tipů, jak se chránit před upíry.
Žebra propíchnutá kůlem
Hrobů s těly, která vypadala jako po boji s nepřáteli upírů, se u nás našlo dost a dosud není objasněno, co to vlastně mělo znamenat. Například v Pardubickém kraji byla objevena dosud neobjasněná pohřebiště s podivnými kosterními pozůstatky, lebkami s kruhovými dírami uprostřed čela a zaraženými kolíky mezi žebry.
První objev pochází ze hřbitova v Mikulči na Svitavsku ze 30. let 20. století. Tehdy sudetští Němci při opravě místní márnice objevili pohřbená těla, která měla svázané ruce a kruhové díry uprostřed čela. Ohledání kosterních pozůstatků prováděli tehdejší odborníci z Prahy i Vídně a nedopátrali se jednoznačného výsledku. Spíše se spekulovalo o tom, že mohlo jít o výsledek čarodějnických procesů či protiupírských zásahů, případně o oběti třicetileté války.
Už jste někdy darovali krev?
Druhý objev byl zaznamenán ve Vraclavi u Vysokého mýta, kde původně snad stálo přemyslovské hradiště při Trstenické stezce. V roce 1998 byly při stavbě domu objeveny kostry, z nich některé byly podivně otočené hlavou dolů a mezi žebry měly zaražené kolíky. Také tam byla oddělená hlava od těla, což bylo údajně rovněž typické pro pohřbívání upírů. Vysvětlení k tomuto podivnému nálezu ale nikdo nemá.
Podobné hroby ale byly nalezeny na vícero místech po celé naší republice. Těla byla většinou zavalena kameny, v jednom hrobu u Žatce ze 13. století noha ženy přibitá k rakvi, aby nemohla vylézat ven, ve Starém městě další kostry zatížené kameny se zacpanými ústy, což se týkalo dokonce i pětiletých dětí. Jinde zase muž spoutaný okovy. Co si o tom myslet? Opravdu šlo o dávné středověké protiupírské zásahy, anebo jiný důvod? Mohlo jít třeba o zločince nebo nějak potrestané osoby? Pověstí o upírech či jinak řečeno vampýrech se ale tradovala spousta a lidé se upírů báli.
Milovala lov a kouřila doutníky
Jednou z nejznámější upírek v Čechách byla kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu (1682–1741), která žila v Českém Krumlově. Údajně je o ní zmínka i v legendárním díle Drákula od Brama Stokera. Proč byla vlastně tato šlechtična považována za upírku? Rozhodně neměla jednoduchý život a vytrpěla si své. Během manželství s Adamem Františkem ze Schwarzenbergu se jí zrovna dobře nedařilo. Manželství nebylo šťastné, Adam František měl zájem o úplně jinou ženu.
Páru se později narodila dcera, další těhotenství však skončilo potratem a kníže se dědice nedočkal. Rozhodl se ženu zapudit, a to i kvůli nesplacenému věnu, ovšem oficiálně ji neprávem obvinil z nevěry. Eleonora se tak uchýlila k otci.
O rok později se už ale stěhovala zpět kvůli nové politické funkci svého manžela. Ten manželku nastěhoval na rozpadlý zámek v Chřešťovicích, kde ji ponechal svému osudu a samotě. Nakonec deset let žila v Hluboké nad Vltavou a muži se musela ve všem podřizovat. Kníže byl náladový a své ženě zakazoval vycházet z pokoje nebo s ním stolovat. Nikdy ji nemiloval a měl spoustu milenek. Jednou za čas ji však navštěvoval, to pak z jedné takové návštěvy vznikl i další potomek.
Z dochovaných dopisů je zřejmé, že i přes špatné zacházení Eleonora svého manžela milovala. Společně sdíleli vášeň pro lov, takové významné hony se na Hluboké pořádaly často a její manžel zde hostil významné šlechtice té doby.
Manžela jí zabil císař
V roce 1722 se Eleonora přesunula do Českého Krumlova, kde ve 41 letech porodila vytouženého dědice, syna Josefa Adama. Později vznikla legenda, že se znesváření manželé udobřili u hrobu Jana Nepomuckého a počali potomka. Jejich štěstí však netrvalo dlouho, o deset let později kníže zahynul na honu, kdy jej nešťastnou náhodou zranil samotný císař Karel VI., o němž se vědělo, že hůře vidí. A tak se kněžna musela ujmout správy celého majetku, protože nástupci bylo teprve deset let.
Eleonora se ale nadále věnovala lovu, dochovalo se, že v jediný den třeba ulovila 32 jelenů. Také kouřila tabák a ještě v roce 1735 ve věku 53 let skolila medvěda. Pak už ale kněžnu trápilo zdraví: byla hubená, bledá a možná i díky touze po uzdravení se začala více zajímat o okultismus, ezoteriku a alchymii. To vše ale nahrávalo teoriím o tom, že byla upírkou.
Račí oči, tuk z vorvaně, roh z jednorožce
Pouštění žilou samozřejmě nepomáhalo, jen jí ubíralo sílu. Mezi zajímavé léky, které si pořizovala za spoustu peněz, patřily třeba račí oči (ve skutečnosti sedimenty za žaludků říčních raků), tuk z vorvaně, roh jednorožce (ve skutečnosti roh narvala) nebo vlčí mléko, což dlouho nebylo jasně vysvětleno, o co vlastně šlo. Tyto léčebné prostředky skutečně koupila, dochovaly se totiž účty. Tradovalo se však, že kněžna chovala vlky, dojila je a pila jejich mléko. To ale může být pěkný nesmysl.
I když se kněžna Eleonora jezdila léčit do Karlových Varů každý rok, moc jí to nepomohlo a v roce 1741 nakonec zemřela ve Vídni při jedné ze svých návštěv syna. Bylo jí necelých šedesát let. Na základě provedené pitvy se zjistilo, že zemřela pravděpodobně na rakovinu slinivky a dělohy, protože v ní byly objeveny obrovské nádory. Její tělo bylo uloženo v Českém Krumlově v kapli svatého Jana Nepomuckého. Proč ale nechali kněžnu pitvat? Bylo to v té době už tak běžné, anebo se jednalo o zakrytí protiupírských zásahů a opatření týkajících se těla?
Legenda z Vídně
Pověst o upíří kněžně rozšířil současný vídeňský profesor Rainer Köppl, který zastával teorii, že právě o Eleonoře je zmínka v Stokerově Drákulovi a že kněžna v Krumlově chovala vlky a pila jejich mléko. Spousta dalších informací podporujících teorii o upírství však nesedí, a i když kněžna měla na rakvi lebku se zkříženými hnáty a na hrobě nápis Zde leží ubohá hříšnice Eleonora. Modlete se za ni,
upírskou teorii to nepodporuje a prý si to tak sama přála.
Hana Kneblová ve své knize Šlechta v českých zemích vysvětluje, že vlčí mléko v původním významu německého slova Wolfsmilch znamená také léčivou rostlinu pryšec, kterým si mohla léčit svůj špatný zdravotní stav a postupující rakovinu, protože se zajímala o lidovou medicínu.
Zdroje:
Kneblová Hana. Šlechta v českých zemích. Aristokracie od středověku po současnost. Díl druhý. Praha: Euromedia Group/Brána 2024
stoplusjednicka.cz; kudyznudy.cz;
wikipedia.org; dotyk.cz; idnes.cz;