V ČR se utopí více lidí než v některých pří­mořských státech. Na co si dát u vody pozor?

Podobné štěstí neměli dva chlapci ve věku 5 a 7 let, kteří před čtyřmi lety utonuli na přírodním koupališti ve Lhotě v Praze-východ. V době, kdy vyklouzli z nafukovacích kruhů a zmizeli pod hladinou, je nikdo nehlídal a našli je až po dvou hodinách přivolaní potápěči. Pátrání přitom zprvu komplikoval fakt, že rodina nevěděla, zda jsou chlapci na souši, nebo šli do vody.

Loni ve vodě zemřelo nejméně lidí za desítky let

Podobná dramata, a nejde v nich většinou o děti, se odehrávají u vody každý rok. V desítkách případů mají tragické následky. Jen loni se v ČR utopilo 160 lidí, informoval na konci června Český statistický úřad (ČSÚ).

Jde o nejnižší počet za posledních nejméně 25 let. I tak má ale tragický kontext: osm utonulých bylo mladších 16 let. Z příčin tonutí lze vyčíst, že například po pádu do bazénu se loni utopily dvě roční děti, jedno tříleté a jedno sedmileté dítě.

Jak ale upozorňuje zdravotnický záchranář a instruktor Jan Sedláček, počty utonulých Češek a Čechů jsou ve skutečnosti vyšší, protože statistika ČSÚ nezahrnuje utonulé v zahraničí.

„Ročně se v ČR utopí okolo 200 lidí, což je na počet obyvatel 2× až 3× více, než má např. Německo, Argentina, Španělsko nebo Británie,“ doplňuje k neveselým počtům Jan Sedláček, odborný garant preventivního projektu s názvem U vody bez nehody.

„Na to, že nemáme moře – nebo možná právě proto – je zarážející, že se u nás utopí každoročně více lidí než v některých přímořských zemích,“ podotýká Marie Nejedlá, vedoucí Centra podpory veřejného zdraví Státního zdravotního ústavu (SZÚ).

Vezmeme-li v potaz starší srovnávací statistiku Eurostatu (viz graf níže), ČR se v žebříčku počtu utonulých v přepočtu na 100 tisíc obyvatel drží v horní polovině výčtu evropských států. Mrtvých jsme měli více než některé přímořské státy, jakými jsou například Itálie, Portugalsko nebo Španělsko, jsme na tom ale lépe než třeba Řecko či Chorvatsko.

Z dat poskytnutých ČSÚ redakci Vitalia.cz lze vyčíst to, že pro ČR platí, že v drtivé většině přijdou ve vodě o život muži. Loni jich bylo 115, žen 45.

Vyšší počty případů jsou obecně mezi seniory a lidmi mezi cca 20 až 35 lety. Mezi utonulými jsou zastoupeny také děti od jednoho roku výše. A nepravidelně také ty, kterým ještě nebyl ani jeden rok, přičemž v těchto případech se jednalo buď o utonutí ve vaničce, nebo utonutí jako součást spáchání trestného činu. Pokud pomineme tyto extrémní příklady, jako nejčastější důvody utonutí statistiky uvádějí „(u)tonutí a potopení při pádu do přírodní vody“ a „neurčené (u)tonutí a potopení“.

Příčinou je často přecenění sil, alkohol a chybějící dozor

Za příčinami utopení mladistvých či dospělých stojí podle lékařky ze SZÚ nejčastěji přecenění vlastních sil při plavání na velké vzdálenosti a v rozbouřené vodě, sjíždění nebezpečných vodních toků nebo skoky po hlavě do mělké vody. „Kdy, pokud člověk přežije, má doživotní ochrnutí od krční páteře směrem dolů, tedy tzv. kvadruplegii,“ podotýká Marie Nejedlá. Podle Jana Sedláčka po skocích do vody končí na vozíčku každý rok zhruba 20 lidí. Za bezpečnou pro skoky je považována minimální hloubka 150 cm. 

Velkou roli při rizikovém chování hraje také konzumace alkoholu, jež potlačí pud sebezáchovy a umocní touhu po exhibici. „U zhruba 40 až 50 % utonulých byla zjištěna zvýšená hladina alkoholu v krvi. Nejrizikovější kategorií z tohoto hlediska jsou dospívající a mladí lidé do 34 let věku,“ podotýká Jan Sedláček. 

U dětí za utonutím stojí v drtivé většině případů to, že je nikdo nehlídá. „Pro malé děti představují největší riziko bazény, kdy dítě spadne do bazénu přikrytého plachtou, topí se a není vidět. Každým rokem se opakují případy dětí, které se koupají jen s kamarády u rybníka a při tonutí jim nemá kdo pomoci,“ upozorňuje Marie Nejedlá.

Počet utonulých náhodným utonutím a ponořením v přepočtu na 100 000 obyvatel

Autor: Eurostat

Jak předcházet utonutí

Jak tedy lze tonutí předcházet? „Pokud jde o malé děti, tak tam je alfou a omegou trvalý dozor konkrétní osoby. Konkrétní zdůrazňuji, protože platí heslo, že čím více lidí dítě hlídá, tím méně je hlídáno,“ upozorňuje instruktor a vodní záchranář.

U starších dětí pomůže nebezpečnými situacím předejít, když nejsou samy a před vstupem do vody vždy někomu staršímu řeknou, že se jdou koupat.

Důležité u všech věkových kategorií je využívání záchranných a sebezáchranných pomůcek. U malých dětí jde podle Jana Sedláčka o takové, které neprasknou či z dítěte nespadnou. Místo nafukovací vesty je proto lepší malému neplavci koupit vestu se všitou pěnou a nastavitelným páskem mezi nožičkami.

Na co by se naopak rodiče neměli spoléhat, jsou nafukovací kruhy či křidélka. „V takovém případě nejde o záchrannou či sportovní pomůcku, ale o hračku. Mezi hračky patří všechna nafukovací zvířata, kruhy, rukávky apod. Dítě z nich může vyklouznout nebo hračka může prasknout. Nebezpečný je také falešný pocit bezpečí, že je dítě těmito hračkami dostatečně chráněno před utonutím. Tak tomu není,“ popisuje Jan Sedláček. Podle něj nafukovací hračky patří k domácímu bazénu nebo pro zabavení dětí na mělké pláži, k použití ve vodě rybníka, jezera či řeky jsou ale nevhodné.

• 
• 
• 

Dalších 11 fotografií

Pomůcky Jan Sedláček doporučuje i pro zkušené plavce. Například bójky připevněné k plavci šňůrou. Díky ní je lépe viditelný pro ostatní účastníky vodních radovánek, a pokud mu dochází síly či jej postihne náhlá indispozice, bóje se může chytit, aby jej nadnášela, a on si odpočinul nebo se dostal ke břehu. Zmizí-li tonoucí s bójkou pod hladinou, zachránci jej vytáhnout rychleji. Ostatně v takových situacích vždy pomůže, pokud plavec není u vody sám. „Protože pokud zmizí pod hladinou, tak se ze záchranné akce stává akce pátrací,“ upozorňuje zkušený instruktor s tím, že se hraje o čas.

Ideální jsou bójky, které nejsou nafukovací. Pokud už plavec po nafukovací sáhne, lepší je ta z pevné textilie a se svařenými spoji, jaké mají profesionální jachtařské vesty nebo třeba vesty v letadle.

Detail spolehlivého sváru bójky pro plavce

Autor: Vitalia.cz / Hana Válková

Co se týká plavců, i ti se mohou dostat do situace, kdy jim půjde o život. „Proto by neměli přeceňovat své síly, a pokud plavou tam, kde je povolen provoz malých plavidel, tak by se měli seznámit s tím, kde je vymezená plocha pro plavce a kde je plocha pro malá plavidla, aby nedošlo k vzájemnému konfliktu mezi těmito skupinami,“ říká první náměstek policejního prezidenta Tomáš Lerch.

Co je sebezáchranná poloha a kdo ji dokáže zvládnout

Pro všechny věkové kategorie ale platí ještě jedno zásadní pravidlo zachraňující život i profesionálním plachtařům na otevřeném moři, a to naučit se ve vodě „levitovat“ na zádech.

„Už od kojeneckého věku by se měla vyučovat tzv. sebezáchranná poloha na zádech. To znamená vznášení se na zádech na hladině. Děti i dospělí, i když nevydrží nebo neumí dostatečně plavat, jsou schopni v této pozici dostat se ke břehu, nebo vyčkat na zpožděnou záchranu a volat třeba o pomoc,“ podotýká Jan Sedláček. Podle něj ale výuka této polohy není na kurzech zdaleka samozřejmostí. „V ČR chybí jednotná koncepce výuky školního plavání, takže u části dětí, jež projdou kurzy plavání, nemáme znalosti v rámci prevence, záchrany nebo sebezáchrany,“ dodává jeden z možných důvodů, proč je v ČR ročně tolik utonulých.

Nacvičit sebezáchrannou polohu je základ. Díky ní dokážete ve vodě vyčkat na záchranu nebo se dostat ke břehu.

Autor: Archiv Jana Sedláčka

Rady, jak pomoci, když se někdo topí

Tonutí si lidé někdy představují jako hlasité plácání ve vodě, při kterém topící se volá o pomoc. Tato představa je ale jen mýtus. „Tonoucí většinou nevolá o pomoc, protože se potřebuje nad hladinou nadechnout a nemá čas při tom ještě křičet. Navíc tonutí je velmi rychlé, člověk do dvou minut mizí pod hladinou,“ upozorňuje vodní záchranář.

Pokud na břehu zaregistrujete, že má někdo ve vodě potíže, první, co je třeba udělat, je zalarmovat okolí, abyste nebyli u vody sami. Když je vás víc, jeden může volat záchranáře (lze využít bezplatnou aplikaci Záchranka APP, která záchranářům zobrazí souřadnice místa, kde se nacházíte), další se může pokusit tonoucímu pomoci. Je také dobré, když si někdo zapamatuje místo, kde se tonoucí nachází, pro případ, že by zmizel pod hladinou.

• 
• 
• 

Další 3 fotografie

Jan Sedláček doporučuje, pokud to lze, vždy upřednostňovat záchranu ze břehu. „Je bezpečnější, a to zejména u tekoucích vod,“ uvádí. Záchrana ze břehu znamená, že se tonoucímu snažíme hodit lano, podat větev nebo něco, co by jej nadnášelo. „Může to být jakákoli nafukovací hračka, pěnová nudle nebo některá ze záchranných pomůcek – kruh, podkova, záchranářské míče,“ vyjmenovává Jan Sedláček.

K záchraně může posloužit také prázdná PET lahev nebo několik lahví uzavřených do batohu, který tonoucímu hodíme. Lahve lze vložit také do kalhot s dlouhými nohavicemi a ty k sobě zavázat tak, aby z nich nevyplavaly. Takto lze celkem rychle vyrobit bójku, které se může tonoucí chytit a nechat se nadnášet. Podobně může posloužit také prázdný kanystr či další předměty.

Až se tonoucí chytí a uklidní se, může se zkusit dostat ke břehu. Pokud na to nemá síly, lze mu pomoci. Je ale důležité myslet na to, že dotáhnout vysíleného člověka ke břehu je velmi náročné a nezkušený plavec to nemusí dokázat. Pokud takto člověku v nesnázích chcete pomoci, měl by si lehnout na záda, nechat se nadlehčovat pomůckou a vy byste měli zapojit tzv. prsové nohy.

Lidé, kteří chtějí pomoci tonoucímu, by měli mít na paměti, že jsou okamžiky, kdy není radno vstupovat do vody. „Kdy do vody určitě nejít, to je těžká otázka. Největší rizika jsou na tekoucích vodách, na řekách a nebezpečných jezech. Záchrana na nebezpečném jezu, v nebezpečném válci, může být opravdu smrtelnou záležitostí,“ podotýká instruktor.

Policisté mají na léto preventivní kampaň

Na rizika u vody bude až do konce září upozorňovat policejní kampaň s názvem Bezpečně u vody 2022. „Její hlavní krédo je, aby si všichni uvědomili, že stejně jako v silničním, tak i ve vodním provozu máme nějaká práva a povinnosti, které musíme dodržovat,“ uvádí první náměstek policejního prezidenta.

„Je to samozřejmě i apel na vzájemný respekt. Tedy aby plavci neplavali tam, kde je nějaký vodní koridor pro plavbu lodí. A aby vůdci malých plavidel nejezdili do oblastí, které jsou vyhrazeny pro koupání,“ dodává s tím, že se při prevenci zaměří zejména na rodiče a děti.

Dětem podle policisty od útlého věku říkáme, jak by se měli chovat jako chodci či cyklisté. A u vody je situace obdobná. I tady musí vědět, že mají nějaké povinnosti a že existují doporučení, jak se mají chovat.

„Vnímáme to, že rodiče podceňují bezpečnost svých dětí, ať už je to dohledem nad dítětem, nebo pobytem dítěte na lodi, kdy by mělo mít dítě vždy záchrannou vestu, protože může dojít k pádu do vody, kde jej může stáhnout proud toku nebo vír lodě. Aby se tedy toto nepodceňovalo, protože tzv. druhý pokus už v takových situacích nemusí být a ta dovolená může vyústit v tragédii,“ podotýká Tomáš Lerch.

Odborná spolupráce:

Autor: Policie ČR

genmjr. Ing. Tomáš Lerch

První náměstek policejního prezidenta. V letech 2013 až 2019 vedl dopravní policii a poté také krajské policejní ředitelství v Praze.

---

MUDr. Marie Nejedlá

Věnuje se preventivní medicíně, primární prevenci nemocí, podpoře a posilování zdraví. Je vedoucí Centra podpory veřejného zdraví SZÚ.

---

Mgr. Jan Sedláček, DiS.

Zdravotnický záchranář, instruktor, soudní znalec v oboru vodní záchrany a odborný garant projektu prevence tonutí U vody bez nehody. 15 let pracoval u Policie ČR.