Na otázku, proč v přepočtu na počet obyvatel utone každoročně čtyřikrát více Poláků než Němců, je dle záchranářů jednoduchá odpověď: Německo má plavání v osnovách základních škol, kdežto Polsko ne. Ale jak je to s Čechy?
Co se dozvíte v článku
Česká republika je velmocí zahradních bazénů
Česká republika je na tom lépe než Polsko, ale za Německem zatím více než dvaapůlkrát zaostává a situace se navíc zhoršuje. Podle Českého statistického úřadu u nás v roce 2020 utonulo celkem 205 osob, z toho 53 žen a 152 mužů.
Oproti datům z roku 2019 jde o citelný nárůst o 30 utonulých. V poslední dekádě čísla oscilují zhruba mezi 180 až 220 osobami ročně. Ohroženější jsou chlapci a muži – těch je ve statistikách každoročně více než šedesát procent.
Přitom Češi vodu milují. Bazény mnoha tvarů jsou téměř na každé zahradě. V počtu bazénů na počet obyvatel patříme mezi evropské bazénové velmoci. „V počtu zahradních bazénů na sto tisíc obyvatel patří České republice třetí místo v Evropě. Více bazénů mají jen Francouzi a Španělé. Například v porovnání s Německem jich v přepočtu na hlavu vlastní tuzemské domácnosti více než dvojnásobek,“ říká Jan Sedláček, soudní znalec a odborný garant projektu prevence tonutí U vody bez nehody.
Jenže být ve vodě neznamená umět plavat a bohužel jsou to právě zahradní bazény, ke kterým často jezdí záchranky. Stačí totiž jen chvilka nepozornosti.
Galerie: Plavecké pomůcky pro děti. Křidélka jsou absolutně nevhodná
Příběhy, ze kterých mrazí
Loni otřásla čtenáři zpráva, kterou na svém Facebooku zveřejnila Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje po výjezdu k batoleti, které spadlo do bazénu: „Když bylo dítě nalezeno, nedýchalo, bylo v bezvědomí a nikdo nebyl schopen říct, jak dlouho bylo pod hladinou. Na místo vyrazily záchranářské posádky a byl povolán i vrtulník pražské letecké záchranné služby.“
V těchto případech je do příjezdu záchranářů zcela klíčová práce operačního střediska. Operátor musí navázat a udržet pozornost mnohdy zoufalých rodičů nebo jiných dospělých, kteří musejí zachovat klid a s operátorem plně spolupracovat, případně i dítě resuscitovat, což pak bývá jeho jedinou šancí na přežití. Záchranářům na Mladoboleslavsku se následný boj o život zmíněného batolete podařilo vyhrát.
Podobnou zkušenost má i Lucie Ostrá: „Slavili jsme narozeniny mé tchyně u nich na zahradě, kde mají i bazén. Synovi byly tenkrát dva roky. Bohužel jsme ho neuhlídali a spadl do vody. Nevím, jak dlouho v ní byl. Museli jsme mu zavolat záchranku a resuscitovat jej. Naštěstí to dopadlo dobře, ale mohu říct, že to byl nejhorší den mého života. Teď už mu je deset let a samozřejmě prioritou bylo naučit ho plavat.“
Právě rodinné oslavy nebo sešlosti, kde je víc lidí, jsou největším nebezpečím. Každý má pocit, že malé dítě hlídá ten druhý.
Galerie: Kurzy plavání pro děti
Jediným řešením je naučit děti plavat
Ne vždy mají tato dramata šťastný konec. Do loňských dat utonulých spadá i 16 dětí ve věku do patnácti let. Podle Jana Sedláčka hraje v počtu utonulých dětí roli i fakt, že mezi dětmi klesá počet plavců. Chybí podle něj plavecké bazény i jednotná metodika včetně prvků záchrany a sebezáchrany. „Rodiče často stojí před úkolem naučit své děti plavat sami. Jenže jim chybí metodika, podmínky i vzdělání. Mnohdy sami neumějí plavat a výuka plavání není jako učit dítě chodit nebo jezdit na kole,“ upozorňuje Sedláček a dodává: „Jako národ jsme vždy byli vyhlášeni vysokým procentem plavců, přestože žijeme ve středozemí.“
Od roku 1934 do roku 2007 byla výuka plavání ve školách povinná. Pak bylo plavání uvedeno pouze jako součást vzdělávacího oboru Tělesná výchova, avšak pouze v popisu učiva, tedy nepovinné součásti vzdělávání, a o zařazení do školního vzdělávacího programu rozhodoval jen ředitel školy.
Tisková mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová připomíná, že nyní je plavání už opět povinnou součástí vzdělávání na základních školách: „Od 1. září 2017 vstoupil v platnost upravený Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, do kterého byly doplněny očekávané výstupy základních plaveckých dovedností pro vzdělávací obor Tělesná výchova pro 1. stupeň ZŠ.“
Plavání na 1. stupni ZŠ
Žáci by se měli naučit:
- adaptovat se na vodní prostředí,
- dodržovat hygienu plavání,
- zvládat v souladu s individuálními předpoklady základní plavecké dovednosti,
- zvládat v souladu s individuálními předpoklady vybranou plaveckou techniku,
- zvládat v souladu s individuálními předpoklady prvky sebezáchrany a bezpečnosti.
Minimum je 40 vyučovacích hodin plavání
Povinná výuka plavání se týká žáků prvního stupně a o zařazení do daných ročníků rozhoduje ředitel školy. „Obvykle jde o 2., 3. nebo 4. ročník. Plavecká výuka se může ve výjimečných případech (rekonstrukce bazénu, vzdálenost školy od bazénu) dočasně zrušit či přesunout do jiného ročníku,“ dodává Aneta Lednová s tím, že základní výuka plavání by měla být v celkovém rozsahu nejméně 40 vyučovacích hodin.
Ředitel školy může navíc využít disponibilní časové dotace k posílení časové dotace tělesné výchovy.
Pro srovnání, ve zmíněném Německu jsou hodiny plavání povinné od 3. třídy. Podle školních osnov je pro návštěvy bazénu po dobu jednoho školního roku vyhrazeno nejméně 30 minut týdně, respektive 60 minut za 14 dní, což je v přepočtu méně než v České republice.
Nedostatečná prevence
Je tedy výuka v českých bazénech méně efektivní? Nebo je příčinou vyššího počtu utonulých dětí jednoduše to, že na ně u vody nedáváme pozor?
Jan Sedláček zmiňuje také nedostatečnou prevenci, která byla za poslední roky ze strany státu prakticky nulová:
„Srovnáme-li třeba kampaně na bezpečnost silniční dopravy a to, že počty utonulých lze srovnávat třeba s počtem usmrcených motorkářů, je stav v prevenci tristní,“ uvedl soudní znalec.
Dospělí tonou, protože přeceňují své síly
Nejohroženější skupinou jsou malé děti. V dospělém věku je hlavním viníkem tonutí zejména přeceňování svých schopností. Plavci často podnikají nerozvážné plavecké výpravy, při nichž jim dojdou síly:
„Na dovolených u moře podceňují specifická rizika, jako jsou vlny, zpětné proudy nebo odliv, a příliš nerespektují varovnou signalizaci. V moři končí svůj život ročně několik desítek českých turistů, nejvíce v hojně navštěvovaném Chorvatsku,“ říká Eva Svobodová z pojišťovny UNIQA.
Jak dále poukazuje, i když se podaří intenzivní resuscitací tonoucí přivést zpátky k životu, řada z nich je kvůli nevratnému poškození mozku doživotně odkázána na nepřetržitou péči. Ta stojí podle věku postiženého i desítky milionů korun. „Voda má na svědomí v přírodě každoročně i řadu poranění po neuváženém skoku do mělké vody. Skokan si minimálně přivodí úraz hlavy, v horším případě ochrne po úrazu páteře a míchy. Tyto jsou pro pojišťovny z hlediska nezbytné dlouhodobé péče nejnákladnější. Každoročně řešíme několik takových neštěstí,“ dodává Eva Svobodová.
ČLÁNKY DO MAILU