„Celkem 34 procent spotřebitelů v ČR považuje polské potraviny za nekvalitní a vyhýbá se jim,“ – tak zní závěr průzkumu, který uskutečnila agentura Médea Research pro časopis MarketingSalesMedia (MSM) s tím, že alespoň nějakému polskému výrobku se vyhýbá 37 procent spotřebitelů. „Na výrobu polských potravin jsou kladeny vyšší nároky než na výrobu českých potravin,“ a obavy z potravin vyrobených v Polsku jsou proto podle nadnárodní akreditační společnosti United Registrar of Systems Czech (URS Czech) „značně zkreslené“. Dva protichůdné názory dvou „nezávislých“ společností. O čem to vypovídá?
Galerie: „I kdyby to vejce bylo zlaté, ale z Polska, tak bych ho nechtěl“ hodnotí průzkum MarketingSalesMedia:
Celá zpráva: URS Czech: Strach z polských potravin je neoprávněný
V prvé řadě o tom, že souboj o postoj českých spotřebitelů k polským potravinám je především soubojem marketingovým. Protichůdné výsledky průzkumů veřejného mínění nejsou zdaleka tak nezávislé, jak se naoko tváří – obvykle totiž dopadají podle toho, na čí straně představitelé zkoumajících společnosti stojí, případně kdo tyto průzkumy platí. Uvedené dva příklady, jejichž závěry byly zveřejněny ve velmi krátkém časovém odstupu po sobě, by tak měly především všechny spotřebitele nejen v ČR varovat před otrockým přejímáním údajů prezentovaných v médiích. Téměř každý průzkum je totiž jen částečným odrazem reality, a to tím, který příslušnému zadavateli vyhovuje.
Trochu jsme si zapřeháněli
Ve skutečnosti – a to je právě ten problém i ve zmiňovaných příkladech, mají svou oprávněnost a zároveň svou manipulativní složku oba postoje. Na jednu stranu je nepochybné, že potravinářské výrobky dovážené do ČR z Polska byly v některých případech státními dozorovými orgány v naší zemi označeny za nekvalitní nebo rizikové, a to na základě prokazatelných rozborů. Polská strana před tím nemůže strkat hlavu do písku, jak se to již řadu let děje v kauze technické soli.
Vše k tématu: Polské potraviny
Sporné je mimo jiné i tvrzení URS Czech o tom, že případné vytlačení polských potravin z českého trhu našeho spotřebitele poškodí. Pakliže by totiž namísto polských (i jiných) potravin nastoupily domácí produkty, zvýšila by se zaměstnanost v zemědělství, potravinářství a navazujících oborech, což by bylo dobré pro tuzemskou ekonomiku, ale právě i pro českého spotřebitele – nejen tím, že by klesla nezaměstnanost a více lidí by mělo více peněz na více kvalitních potravin.
Démon Made in Poland
Na druhou stranu je zřejmé, že se díky mediální zkratce a jisté společenské poptávce démonizování polských potravin u nás skutečně přehání. Je přitom zcela zřejmé, že polská potravinářská produkce představuje, stejně jako ta naše, v rámci EU standard a v některých segmentech nadstandard – což je v celosvětovém měřítku obecný nadstandard.
Součástí tohoto nadstandardu je mimochodem také schopnost nalézat a komunikovat rizika, lidově řečeno přiznat chybu. Je totiž iluzí domnívat se, že země nebo produkty prosté jakýchkoli afér vyrábějí vše bez problémů. Zejména v rozvojových zemích neexistuje potřebná evidence ani erudice dozorových orgánů a často deklarovaná dlouhodobá stoprocentní kvalita a bezpečnost vzbuzuje spíše podezření než důvěru.
Zpět ale k polským potravinám v širších souvislostech. Podíváme-li se totiž na nejvýznamnější nadnárodní evropské „potravinářské kauzy“ v posledních letech, zjistíme možná s překvapením, že se nikdy netýkaly Polska.
Potravinářské aféry
Naopak jeden z velkých malérů – aféra s jedovatým metanolem, vznikl na území naší země. I další aféry měly původ spíše v zemích, které rozhodně nejsou symbolem nekvalitní produkce – listerie v hamburgerech ve Francii, dioxiny v Belgii, další dioxinová aféra v Německu, kontaminované okurky ve Španělsku (což se nakonec nepotvrdilo), nedeklarované koňské maso napříč celou EU a především – největší skandál s nemocí šílených krav (BSE), jehož epicentrem byla počátkem 90. let minulého století Velká Británie.
To na jednu stranu ukazuje na to, že by polské potraviny měly být kvalitní (když se na nic zásadního nepřišlo), stejně ale lze na druhou stranu tvrdit, že polské dozorové orgány jsou poněkud laxní při kontrolách tamní produkce. Mimochodem – právě tohle tvrdí o českých dozorových orgánech společnost URS Czech. A zase je tu protiklad.
Chlubme se, ale neútočme
Tak či tak, ČR a Polsko jsou a budou sousedé, navíc s mnohými historickými paralelami, a pro obě strany by bylo spíše žádoucí, aby výběr potravin, které si budou kupovat, nechaly na konečném spotřebiteli, místo aby se jej na základě emocí snažily přesvědčit o negativech druhé strany. To přitom neznamená, že by naši politici, zemědělci či výrobci potravin měli rezignovat na povzbuzení lokálního či národního patriotismu, který nám chybí v mnohem větší míře než Polákům.
Marketingový souboj by měl být ale veden spíše než poukazováním na chyby druhého zdůrazňováním vlastních předností – tedy zcela opačnou argumentací, než jaké se v současné době běžně používá. Výsledkem negativistického, slovansky doslova bratrovražedného souboje totiž může být v delším časovém horizontu úplný opak, než jaký je současného snažení cíl – totiž, že smát se bude někdo třetí. Nejspíš z Asie.
ČLÁNKY DO MAILU