Cely ten problem s vekem rodicu me nuti se zamyslet nad tim, ktera z techto 3 moznosti je ta nejlepsi:
20ti leti rodice maji dite. Sice mu nemuzou poskytnout zadnou materialni podporu a omezenou mentalni podporu (zivotni nevyzralost rodicu), ale budou tu pro nej po mnoho let. Dite je z domova, kdyz je rodicum 40–45 a tak maji pred sebou jeste spoustu kvalitnich let pred odchodem do duchodu. Zatimco tento model byl standardem pred mnoha lety, dnes je spise priznakem socialne slabsich a slabych vrstev.
30–35ti leti rodice: plna materialni a mentalne vyzrala podpora ditete. Dite samostatne kdyz je rodicum 50–60. Poslednich par let pred duchodem. Tento model se stava evropskym standardem (prumerny vek prvorodicek stale roste)
rodice 40–45 (a vice): plna materialni podpora, mentalni podpora predmetem diskuze (obrovsky vekovy rozdil mezi ditetem a rodici, naprosto rozdilny system hodnot v danych zivotnich etapach – viz dite 15 let, rodice 60(!)). Kdyz je dite samostatne, oba rodice jsou v duchodu, celi poslednim par let zivota. Budouci vzajemna podpora omezena az nulova (rodice po smrti).
Clovek si opravdu nevybere. Jestli ono nakonec neni lepsi ze sobeckeho pohledu jednotlivce, mit deti ve 20ti, a mit je z domova kdyz je cloveku 38 a pak si konecne zit vlastni nezatizeny zivot (alespon do doby, nez prijdou vnoucata).
Proc to pisu? Vychazim ze situace spoluzaku z moji stredni skoly: Spoluzacka mela deti, kdyz ji bylo 18 a 19. Kdyz ji bylo 34, tak deti uz byli prakticky odrostle a potrebovali jen omezeny dohled. Mela cas se venovat svym vecem. Do te doby ho nemela. Do te doby take byla „chuda“. Jeji zivot vlastne zacal az po 35.
Naproti tomu jsou dalsi spoluzaci, kteri ve 35ti jeste deti nemeli, pripadne byli svobodni/svobodne. Do te doby pomerne bezstarostny financne zabezpeceny zivot vymenili na dalsich 15 let za zivot s malymi detmi.
Kdo z nich je na tom lepe? Nektere zivotni otazky opravdu nemaji jednoduche odpovedi …
Mozna je to jednodussi, nez se zda, stacit vykrocit ze zabehnuteho ramce mysleni. Staci pridat do vaseho systemu jeste variantu 3: nemit deti zadne a zit od 20 let az do duchodu bez kompromisu.
Vzhledem k tomu, ze podstatou zivota je zajistit pokracovani zivota, tak jsem vasi variantu neuvazoval.
Proc jsou deti dulezite? Ono je hezke, ze clovek za 40 let vyznamne prispeje k poznani lidstva, ale pokud to nema kdo pouzit nebo neni nikdo, kdo by na tom stavel dale, tak to k nicemu nebylo a cely poznatek upadne v zapomneni (tech znalosti, co predchozi civilizace vymyslely, abychom je jako lidstvo opet zapomneli, skoda mluvit).
Nehlede na fakt, ze 100 lidi v prumeru prijde na vice veci, nez jeden.
O jakych „poznatcich“ tady pisi? Pochopeni (fyzikalnich) zakonu prirody (sveta), kde zijeme (vesmir), jak ho prozkoumavat, proc zijeme, jaky je smysl vesmiru a nasi existence v nem atd. Kazdy i maly poznatek je krokem k objeveni a pochopeni techto otazek.
Stale nerozumim, proc by kazdy nemohl zvazovat vsechny varianty vcetne toho, ze dite mit nebude. Mit dite prece neni zadna povinnost, to by byl ten svet trochu prilis jednoduchy, nemyslite?
> proc by kazdy nemohl zvazovat vsechny varianty vcetne toho, ze dite mit nebude.
Je pro me tezke si predstavit, ze na jedne strane budu predstirat, ze rozumim tomu, jak je nezbytne pokracovani lidstva pro to, abychom se dobrali podstaty nasi existence a pritom na druhe strane sobecky ocekat, ze se o to postaraji jini lide. Prostrednictvim deti mame prave sanci prispet k dalsimu rozvoji. Psal jsem vyse, ze 100 lidi vymysli v prumeru vice nez 1 (nebo 80).
Prave v Evrope bychom to pritom meli brat za jistou samozrejmost, protoze vymirame. Pocet obyvatel se zvysuje jen diky imigraci z mimoevropskych statu (jihovychodni Asie, Afrika).
Sice porad nechapu, proc by na ty vase „zasadni otazky“ nemohl prijit nejaky Asiec nebo African a proc by vubec jednotlivec mel tohle vsechno zvazovat ve chvili, kdy si planuje budoucnost, ale presto vam drzim palce. Presvedceni o tom, ze cim vic lidi, tim vic hodnotnych myslenek, chce pomerne dost odvahy. Ja vidim zase jinou umeru: cim vic lidi, tim vic problemu. Ale to uz je mozna vec nejake zivotni zkusenosti.
život je chudý pokud nemáte děti. Je s nimi sice spousta starostí, ale o to více radostí. A na stáří nejste sami – máte děti a vnoučata. Co může být krásnější
Miluju děti, ale nemyslím si, že život musí být chudý, pokud nemáte vlastní děti…
Někdo si svůj život naplní vlastními potomky, pro jiného může existovat jiná cesta. – To, že se člověk rozhodne nemít vlastní děti, není akt sobectví, jak se často tvrdí. – Je to mnohem zodpovědnější, než pořídit si děti „protože tak to přece má být“ a potom se topit ve výčitkách, že jim nemůžete dát, co by si zasloužily (dosadit si můžete cokoliv, co pro šťastný život dítěte považujete za důležité)…
ČLÁNKY DO MAILU