Kromě celé řady všeobecně sbíraných hřibovitých hub roste v naší zemi také množství hub pařezových, a to především na podzim, a tedy také v současné době. Většina houbařů přitom pařezové houby nesbírá, zčásti proto, že takové houby příliš neznají, a ještě častěji proto, že je nepovažují za houby jedlé.
To se týká mimo jiné i václavek, označovaných v atlasech hub obvykle jako nejedlé nebo mírně jedovaté, což je ovšem tvrzení částečně nadsazené.
Václavky lze jíst, musíte ale vědět které a jak
Jistá „nejedlost“ václavek nicméně existuje – jednak jde o houby nepříliš aromatické a také poměrně tuhé, což ovšem platí pro většinu pařezových hub. Také proto se doporučuje sbírat pouze mladé klobouky václavek o průměru kolem pěti centimetrů – třeň je totiž ještě tužší než klobouk. Pokud přitom václavky rostou, není s dostatkem „houbové hmoty“ problém – trsy václavek se skládají často z desítek jednotlivých hub.
Václavka je klasická podzimní houba, která začíná růst kolem svátku svatého Václava (28. září), což jí také dalo jméno. V lesích ji ale můžeme sbírat obvykle po celý říjen i v listopadu, pokud neuhodí mrazy.
Najít v nich můžeme několik druhů václavek, především pak václavku obecnou (spíše v listnatých lesích), smrkovou (ve smrkových a jehličnatých lesích), vzácně pak hlíznatou, bezprstennou či severskou.
Všechny druhy václavek jsou přitom v praxi jedlé – vyžadují však tepelnou úpravu, a to alespoň po dobu dvaceti minut! Jinak může jejich konzumace skutečně způsobit žaludeční potíže.
Zdravotní benefity „stromových“ hub
Na druhou stranu – a to není příliš známo – zlepšuje konzumace václavek prokrvení některých lidských orgánů, například mozku, ale právě i zažívacího traktu. Údajně mají také příznivý vliv na zrak.
Může na tom něco být, příznivé zdravotní účinky má celá řada hub parazitujících na kořenech nebo kmenech stromů – a václavka mezi ně patří. Tím ovšem také patří mezi nejdůležitější škůdce stromů, takže konzumací václavek člověk s trochou nadsázky stromům pomáhá.
Záměna hub
Výše uvedené se mimochodem týká i u nás rostoucích druhů hlív, které lze v současné době také při výpravách na houby najít. A dobrou zprávou je, že všechny druhy hlív v našich lesích jsou jedlé, až na hlívu olivovou. Tu lze ale snadno poznat podle sytého hnědooranžového zbarvení, zatímco „normální“ hlívy jsou barevně nevýrazné (šedomodré, šedozelené, šedofialové nebo jen šedivé).
Zpět ale k václavkám. Ty lze relativně snadno zaměnit za některé druhy houby šupinovky (v ČR jich roste více než deset druhů), především pak se šupinovkou kostrbatou. Nicméně do třetice je i v tomto případě možné konstatovat, že ani žádná z našich šupinovek jedovatá není.
Galerie: Které houby se pletou? Jedlé a jedovaté se podobají
K čemu se hodí václavky? Do guláše ano, na sušení ne
V minulosti se václavky velmi často zavařovaly a nakládaly do sladkokyselého nálevu, jednodušší a vlastně i bezpečnější je ale připravit si z těchto hub guláš. Tím by měla být zaručena dostatečně dlouhá tepelná úprava václavek, ale i tak je příprava houbového guláše kratší než guláše z masa.
Naopak na sušení neradno václavky použít (ani to zřejmě nikdo nedělá), protože sušení za potřebnou tepelnou úpravu těchto hub považovat nelze.
Guláš z václavek se připravuje prakticky stejně jako jakýkoli guláš – množství použitých václavek se přitom řídí množstvím porcí, přičemž na jednu porci je třeba zhruba sto gramů čerstvých hub. Ty přidáme poté, co václavky spaříme a zhruba dvacet minut dusíme, do klasického cibulového základu, který může být doplněn česnekem, a následně dále dusíme doměkka. Guláš lze různě obohacovat – do osmažené cibulky lze ještě před houbami přidat pokrájenou slaninu, do guláše pak papriku, rajčata nebo kečup, a samozřejmě podle svého gusta dochucujeme pepřem, solí či svými oblíbenými dochucovadly. Pokud má někdo rád jemnější guláš, může do něj v závěru přidat smetanu. Dobrou chuť!
Galerie: Zrádné „červené“ hřiby
ČLÁNKY DO MAILU
