Vánoce byly v 19. století především náboženským svátkem a ústřední událostí pro chudé i bohaté byla půlnoční mše. Hospodyňky měly před svátky za úkol poklidit a vyzdobit domácnost. Jako dekorace sloužilo chvojí, tedy větvičky jehličnanů, obvykle jedle nebo borovice, a také svícny vyráběné z jablíček. S večeří se čekalo do doby, než se na nebi objeví první hvězda.
V chudých domácnostech se jedlo velmi skromně, dárečky dostávaly jen děti, a to často pouze oříšky nebo jablíčka, případně dřevěné nebo látkové ručně vyráběné hračky nebo nějakou maličkost z trhu.
V zámožnějších rodinách dostalo dítě nějakou zlatou či stříbrnou minci, dívky si je pak uschovávaly jako součást věna. Sedláci odměnili čeleď bochníkem chleba, vánočkou, ovocem, látkou na oblečení nebo i penězi. V císařské rodině se na Štědrý večer podávala večeře o několika chodech a dárky byly podstatně dražší.
A co se tedy jedlo jako Štědrovečerní večeře? Předpokládám, že to nebyl zrovna kapr se salátem, jak vánoční menu známé dnes.
V prostých venkovských chaloupkách se na Štědrý večer podávala jahelná kaše, přesněji řečeno jahelník, tedy jahelná kaše zapečená v pekáči, a to buď ve sladké podobě s mlékem a sušenými švestkami, nebo s houbami a se zelím. Jiným častým vánočním pokrmem na venkově byl kroupový kuba se sušenými houbami. Houbám se tenkrát říkalo maso chudých
. Byly velice oblíbené. Maso bylo vzácné – a navíc až do půlnoční mše se musel dodržovat adventní půst, tak se maso stejně nesmělo podávat. Ryby by se podávat mohly, ale byly drahé, a tak se objevovaly zpravidla jen v bohatších měšťanských rodinách nebo na stole sedláků.
Kapr se jedl takzvaně na černo
nebo na modro
v rosolu a s příslušnou výzdobou a podával se s knedlíkem. V chudších domácnostech se připravovala čočka nebo hrách, protože se věřilo, že pojídáním těchto luštěnin o Vánocích nebo na Nový rok se docílí toho, že člověk v příštím roce zbohatne. Podle tradic nesměly na štědrovečerním stole chybět česnek, cibule a chléb.
A bylo na stole i něco sladkého?
Namísto zákusku následovala po večeři obvykle kaše z křížal, tedy ze sušeného ovoce: jablek, hrušek, švestek. Toto sušené ovoce se pomalu rozvařilo. Kaši se říkalo muzika. Možná odtud pochází rčení Za málo peněz hodně muziky
. V jiných krajích se jí říkalo třeba odvárka, sladký vocet nebo tomášský kompot, protože se pokrm připravoval už na svatého Tomáše, tedy 21. prosince, aby se do Štědrého večera uležel.
Někdy se do něj přidávala povidla, perník, rozinky, oříšky nebo koření. Někdo podával také lívance nebo švestkové knedlíky. A prakticky ve všech domácnostech se pekla a na Štědrý večer dávala na stůl vánočka.
Až do konce 19. století se v prostých venkovských domácnostech pekly pouze perníčky. Cukroví se tenkrát nepeklo, protože cukr byl nesmírně drahý. Jen v bohatších rodinách se pekly zázvorky, pracny čili medvědí tlapky, bílkové pusinky, linecké nebo škvarkové cukroví. Oblíbené byly i karamelky. Císařská rodina si pochopitelně mohla dovolit i čokoládové nebo marcipánové pochoutky. Oblíbený byl i jablečný štrůdl. A císař měl rád císařský trhanec.
Máte rádi Vánoce?
A co se pilo?
Večeře se obvykle zapíjela pivem. Oblíbeným nápojem na Štědrý večer byl také horký punč. Kupci jej dávali často stálým zákazníkům jako pozornost. Popíjely se rovněž bylinkové čaje, hlavně lipový, nebo zrnková káva.
A co se podávalo na Štědrý večer na císařském dvoře?
Na císařském dvoře na štědrovečerní tabuli nemohla chybět ryba. Vzhledem k adventnímu půstu se nesmělo se servírovat klasické maso. Ryby tvořily výjimku. Co se týká druhů ryb, většinou to byl, stejně jako dnes u nás, kapr. Oblíbené u dvora byly ovšem i ryby mořské, a dokonce i mořské plody, které jsou v dnešních dnech častou pochoutkou na Štědrý večer především ve Francii. Ve staré vídeňské kuchyni se k rybě jedl obvykle salát z brambor a polníčku.
A co stromeček? Měli tehdy lidé vánoční stromky a čím je zdobili?
Ozdobený stromeček se svíčkami byl v našich zeměpisných šířkách v 19. století novinkou. Do Rakouska, jehož součástí byly i české země, se tento zvyk dostal z protestantských, respektive luteránských zemí, hlavně ze severního Německa. Luteráni zdobili stromečky už od 16. století. Zvyk zavedl reformátor Martin Luther. Podle tradice jednou v noci kráčel lesem a nad vysokým stromem spatřil jasnou hvězdu, to ho inspirovalo, aby lidé na stromy umisťovaly hvězdy a svíčky, které by je ozářily světlem. Zatímco pro katolickou církev bylo klíčové stavění betlémů, protestanti namísto nich zdobili stromečky.
První ozdobenou jedličku v českých zemích nachystal pro své přátele ředitel pražského Stavovského divadla Johann Karl Liebich v roce 1812. V císařském domě poprvé zazářil vánoční stromeček roku 1816. Tento zvyk sem dovezla ze své domoviny Jindřiška Nasavsko-Weilburská, manželka vojevůdce arcivévody Karla, bratra císaře Františka I. (tedy nikoli Františka Josefa I., ale jeho dědečka). I když se vdala za katolíka, směla si ponechat svou protestantskou víru a její tradice. Od té doby už zářil stromeček v Hofburgu pravidelně.
Jaké zvyky a tradice se dodržovaly na venkově?
Část večeře odnesla hospodyně domácím zvířatům a podle starých zvyků část hodila do ohně, aby neškodil. Do ohně se házely například rybí kosti, pokud se v domácnosti jedla ryba. Do studně se zase házely skořápky ořechů, kousky jablka a vánočky, aby byl dostatek pitné vody. Drobečky se zakopaly pod ovocné stromy, aby byla dobrá úroda. Zbytek večera mezi večeří a půlnoční mší trávili lidé povídáním a dodržováním nejrůznějších tradic, jako je pouštění ořechových skořápek po vodě, lití olova, krájení jablek a předvídání budoucnosti.
Jako ozdoby se používalo nejčastěji ovoce, především jablíčka, také ořechy, ale i pečivo, třeba preclíky, a v případě zámožnějších vrstev a císařské rodiny nejrůznější sladkosti, karamelky, perníčky, bonbony z čokolády, marcipánu nebo tragantu (pryskyřice), ale i sněhové pečivo ze šlehaného bílku. Na stromečcích se postupně objevovaly také voskové, dřevěné, papírové nebo kovové ozdoby. A také dnes populární skleněné koule. Ty začaly být vyráběny v Německu v polovině 19. století, v době, kdy byla velká neúroda, a tak nebylo možné věšet na stromeček jablka. Skleněné koule měly právě jablka napodobit. Oblíbené byly také dekorace ve tvaru ptáčků.
Změnilo se něco pak s nástupem republiky?
Vánoční stromečky, které zdobily v 19. století především šlechtické a měšťanské domácnosti, se po první světové válce rozšířily i na venkov. Protože ale měli lidé v obydlí málo místa, zavěšovali je často ke stropnímu trámu, a to nezřídka špičkou dolů. Také se ve většině domácností začalo péct vánoční cukroví a pro děti se začaly vyrábět podomácku bonbony z medu a cukru zabalené v hedvábných barevných papírcích a staniolu. Zavěšovaly se na vánoční stromky.
To v bohatších rodinách si mohli dovolit koupit čokoládové kolekce, které byly oproti těm dnešním třeba i několikapatrové, a na stromek kromě bonbonů z nich zavěšovali i drahé skleněné koule. Foukané skleněné ozdoby se u nás začaly vyrábět právě ve 20. letech, do té doby se dovážely z Německa.
Za první republiky se také poprvé začaly stavět a zdobit stromy na náměstích, říkalo se jim „stromy republiky“, aby si i děti nemajetných rodičů mohly užít stromeček. Pod rozsvíceným stromem bývala kasička, do níž se mohlo přispívat právě na chudé děti.
Co se v té době v rodinách na Štědrý večer jedlo a jaké dárky se nadělovaly?
Na Štědrý večer se jedly například oplatky s medem. Po celé zemi už byl rozšířený dnes oblíbený pokrm smažený kapr a bramborový salát. Na stoly bohatých přicházelo i exotické ovoce jako mandarinky, pomeranče, grapefruit, banány, datle, fíky nebo kiwi. A do módy u těch nejbohatších přicházeli také hlemýždi, zvyk rozšířený sem z Francie. Hlemýždi byli považováni za postní jídlo.
V bohatších vrstvách se Vánoce stávaly čím dál více komerční záležitostí. Dárky pod stromečkem se nově začaly balit do vánočního papíru. Malé děti dostávaly plyšové medvídky. Holčičky si přály panenky, starší dívky oblečení nebo častěji látku na šaty, které si nechaly ušít, nebo věci do výbavy, chlapci stavebnici Merkur, různé stolní hry nebo také saně či brusle. Dámy ze zámožných rodin dostávaly první elektrospotřebiče nebo žehličky či vysavače. Nebo třeba boty. Muži našli pod stromečkem třeba láhev alkoholu nebo doutníky. Dárkem pro celou rodinu mohl být rozhlasový přijímač. Ti chudší si dávali skromné praktické dárky jako třeba kus mýdla nebo konzervu, ve středních vrstvách se nadělovaly často knihy.
Odborná spolupráce
JUDr. PhDr. Dagmar Beňaková, Ph.D., LL.M.
Dagmar Beňaková
Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a rovněž Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (obor německá a rakouská studia). Absolvovala řadu zahraničních pobytů, během nichž se věnovala právu, historii i cizím jazykům. Nyní pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky. V minulosti externě vyučovala na Právnické fakultě a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
Již od dětství putuje po stopách císařovny Alžběty Rakouské, zvané Sisi. Stejně intenzivně sbírá a studuje veškerou dostupnou literaturu o císařovně, a to nejen v češtině, ale především němčině, dále v angličtině, francouzštině, maďarštině, italštině a španělštině. Od dob vysokoškolských studií také k tomuto tématu vyhledává v archivech a knihovnách primární prameny.
ČLÁNKY DO MAILU