Vazelína byla velmi dlouho považována za takové „univerzální mazadlo“, které dokáže pomoci téměř při každém kožním problému. Nikdo se neptal po původu a vesele jsme se s ní mazali o sto šest. Ruce si s ní promazávaly naše matky i babičky, tak co na ní může být špatného? Ale najednou se dozvíme, že je z ropy, a na mysli nám hned vyvstanou desítky asociací. Vybavíme si, jak tankujeme benzín do auta, před očima nám vyvstanou obrázky z ekologických havárií, tisíce plastových výrobků, umělá textilní vlákna a náš balzám na rty. Vše se společným jmenovatelem – ropou. Najednou přemýšlíme, jestli něco z téhle skupiny chceme mít na obličeji, a prodejcům přírodní biokosmetiky rostou zisky. Protože kdo by se chtěl mazat něčím, co se vyrábí z ropy?
Patří ropa do přírodní kosmetiky?
Tak především je třeba říct, že nic není černobílé a není ropa jako ropa. Když jsem nedávno ve svém článku o domácí výrobě tygří masti zmínila návod na výrobu přírodní obdoby vazelíny, v komentářích se začalo živě diskutovat o tom, zda vazelína je nebo není přírodním produktem. Tato otázka je poměrně sporná, neboť neexistuje přesná definice přírodní kosmetiky.
V kosmetice vítězí přírodní složky, ve farmacii látky syntetické
Vazelína je polotuhá směs uhlovodíků a vyrábí se z ropy. Ačkoliv to nezní jako typický příklad „zelené“ kosmetiky, ropa je přírodnina. Zeptala jsem se proto odborníků a byla zvědavá na odpověď. Ropa sice je přírodní, ale součástí „přírodní kosmetiky“ obvykle nebývá. „Je pravda, že ropa je tzv. neživá přírodnina, stejně jako horniny, minerály, vzduch, voda. Protože má pro nás velmi nepříjemné organoleptické vlastnosti, tak se k ní nehlásíme. Kosmetika úzce souvisí s psychologií, a tzv. biokosmetika zvláště, platí pro ni výše uvedené o to více,“ říká docent Milan Dittrich z Katedry farmaceutické technologie FaF UK v Hradci Králové.
Zároveň dodává, že pokud jde o to, jestli je v kosmetice vhodnější využívat látky syntetické nebo přírodní, dává přednost rozhodně látkám přírodním, naopak je to ale u produktů farmaceutických. U těch kvůli přísnějším požadavkům vyhrávají látky syntetické. „Výhodou syntetických látek je definované složení, vyšší čistota a tedy standardní účinek. Mnohé látky přírodní mají proměnlivé složení, mohou také obsahovat rezidua pesticidů. Farmaceuti jako vzdělaní specialisté by spíše měli se znalostí věci rozlišovat jiné dva druhy složek – vhodné kvalitní a ty druhé.“
O přírodním rázu kosmetických produktů obsahujících ropné složky pochybuje i dermatoložka Tereza Gabryšová z kliniky GHC Praha: „Protože je ropa přírodní produkt, asi může být v přírodní kosmetice. Osobně ji nemám ráda, protože s kůží nereaguje a jen utvoří obal jako ochranu. U citlivé pokožky může vyvolat akné.“
Obsahuje váš krém vazelínu? Hledejte „Petrolatum“
Kromě toho, že si můžeme v obchodě koupit vazelínu jako takovou, je i složkou mnoha dalších produktů. Na obalech kosmetických i farmaceutických produktů ji objevíte nejčastěji pod označením Petrolatum. Najdete ji opravdu skoro všude – v krémech na nohy a ruce, v krémech proti vráskám, dekorativní kosmetice. Docent Dittrich doplňuje, že v jihoamerických zemích je rovněž součástí pomád na vlasy, kterým dodává dlouhodobě trvající výrazný lesk.
Mnohé kosmetické giganty se ale v odborném názvosloví stále dopouštějí mnoha nepřesností, jak jsem se dozvěděla, když jsem se pana docenta zeptala, zda vazelínu a „Petrolatum“ mohu považovat za naprostá synonyma. „Ano, jedná se o synonyma. Vaselinum flavum (žlutá vazelína) a Vaselinum album (bílá vazelína) jsou uvedeny v evropském lékopise, který je závazný i pro naši zemi. V lékopisu USA (USP) je tato látka pod názvem Petrolatum, stejný název (Petrolatum) je závazný v Evropě podle seznamu ingrediencí INCI pro kosmetické produkty. Některé firmy, např. L’Oréal, používají při deklaraci složení kosmetických produktů také název „Vaseline“, což je nesprávné. Při velikosti firmy si dovolují jednat z pozice síly,“ odpovídá doc. Dittrich.
K deklaracím mnohých kosmetických společností je skeptický a hodnotí i další „neduh“ těchto firem: „Do Evropy se z USA rozšířil zvyk deklarovat kromě povinného seznamu ingrediencí také složky, které výrobek neobsahuje. Pokud se jedná o složky, které se k danému účelu nehodí, je vše v pořádku. Často se jedná o látky povolené, relativně bezproblémové a ověřené jejich dlouhodobým používáním. Marketingová deklarace, že výrobek neobsahuje složky, které jsou nepovolené, a tedy jsou zakázané, mi připadá jako prohlášení výrobců, že nejsou zločinci. Stejný názor mám na slogan, že přípravek nebyl testován na zvířatech. V příslušných firmách dobře vědí, že uvedené aktivity jsou již dlouhou řadu let zakázané. Vtipnější by bylo, kdyby firma na obalech deklarovala, že nezaměstnává vrahy.“
Vazelína není žádný „všelék“
Již z výše zmíněné citace Terezy Gabryšové vyplývá, že vazelína v kosmetice nemusí být vždy „to pravé ořechové“. Oba oslovení odborníci se ale shodli na tom, že v mnohých produktech může být prospěšná. Je tedy třeba vyvrátit zažitou domněnku, že vazelína je nadpozemský „všelék“, sundat ji z pomyslného piedestalu a zjistit si, při jakém užívání nám neuškodí. Mnohdy totiž může působit spíše kontraproduktivně.
Dermatoložka varuje před užíváním vazelíny v pěstící kosmetice. Vytváří na pokožce nepropustný a neprodyšný film. Jejím použitím při ošetřování pleti si tak „zaděláme“ spíše na akné, než na krásnou pěstěnou pleť. Vhodná je však jako mast ochranná.
Doc. Dittrich toto potvrzuje, ale zároveň vysvětluje, proč je vazelína v kosmetice vůbec využívána – zatím mi totiž připadala spíše jako zbytečná složka, která nadělá více škody, než užitku. „Vazelína je nejdůležitější dermatologickou ingrediencí, protože má nejsilnější okluzivní účinek (pozn. jakoby uzavře pokožku). Ten spočívá v omezení transpirace (pozn. odpařování vody), výrazné hydrataci a k reflexnímu prokrvení a zahřátí kůže. Výsledkem je lepší průnik některých léčivých látek do hlubokých vrstev kůže. V kosmetických produktech je zvykem nepříjemně pociťovaný „mastný“ efekt oslabit dalšími ingrediencemi, které zvyšují odpařování vody a průnik kyslíku.“ Dále dodává, že zcela nahraditelná je vazelína v produktech pro péči o obličej, krk a dekolt. V kosmetických výrobcích určených k aplikaci na ruce a nohy může být užitečná, „samozřejmě ve vhodných kompozicích a v racionální koncentraci.“
MUDr. Gabryšová mezi příznivé vlastnosti vazelíny řadí i skutečnost, že nezpůsobuje alergické reakce. Měsíčkovou mast na ruce si tedy ve své kosmetické tašce ponechám, u výrobků na obličej mi ale přijde zbytečné svoji pokožku zbytečně „přidušovat“.
Petrolatum je v EU zakázané pro svoji karcinogennost. Ale…
Pořád se mi ale nepodařilo vyřešit můj „vnitřní konflikt“ s ropou. Jak je to s ropou v kosmetice? Před několika lety vzbudila právě tato otázka v Evropě vášnivé diskuze. Na trhu se objevilo mnoho nekvalitních produktů obsahujících ropné složky nejistého původu, u kterých byla navíc zjištěná vážná zdravotní škodlivost. V důsledku tohoto problému Evropská unie Petrolatum z důvodu karcinogennosti jako složku kosmetických produktů zakázala, pokud u konkrétního výrobku nebyl doložen původ jednotlivých složek. Jako laika mě hned napadla otázka – jak je možné, že vazelína „s původem“ není karcinogenní a ta bez něj už nám hrozí rakovinou?
Odpověď ale není až tak záludná. Karcinogenní není samotná vazelína, ale možné obsažené „nečistoty“, které vazelína či jiné ropné produkty mohou obsahovat, pokud u nich nedojde k dokonalému přefiltrování. Doc. Dittrich k tomu říká: „Ropné složky kosmetických produktů, jako jsou tekuté parafiny, vazelína, tvrdý parafin a mikrokrystalický vosk, mohou být velmi škodlivé v případě, že jsou nekvalitní, pokud obsahují nežádoucí složky v případě nedostatečného přečištění produktů. V případě vazelíny se jedná především o přítomnost polycyklických aromátů, které jsou prokazatelně karcinogenní. Bílá vazelína je na rozdíl od žluté bělená oxidačními látkami a ty jsou „neutralizovány“ následně redukujícími látkami. Rezidua redukujících látek po přečišťování mohou být v malé koncentraci ve vazelíně přítomná a mohou citlivou pokožku dráždit.“
V zemích EU by pak podle něj mělo být dodržení legislativních předpisů pro jakost surovin výrobcem pečlivě evidované a zdravotním ústavem dostatečně kontrolované.„Každý rozumný výrobce proto nakupuje suroviny u solidních distributorů, kteří každou dodávku předepsaným způsobem dokladují z hlediska všech parametrů kvality,“ uzavírá Milan Dittrich.
ČLÁNKY DO MAILU