Hallux valgus znamená, že se palec na chodidle naklání směrem k ukazováčku. Konkrétně jde o odchýlení osy palce od původní pozice o nejméně 15 stupňů. Vytlačovaný ukazováček pak může uhýbat také do strany, ale i nahoru. V takovém případě pak na kloubech vznikají nepříjemné a bolestivé otlaky.
Co se dozvíte v článku
Vbočený palec ale neznamená jen estetický problém, palec především ztrácí svou opěrnou funkci. Přetížení prstů a nártu pak také vede ke vzniku deformit prstů a celého chodidla. „Měla jsem nohu celou rozpláclou, širokou. Jen obtížně jsem sháněla boty, které by mi pasovaly. Noha mě bolela, a to nejen samotný palec, ale celé chodidlo,“ popisuje paní Pavla, která měla potíže s vbočeným palcem už od dětství.
Problém trápí nejvíc starší ženy
Problém přitom trápí asi 20 procent populace v aktivním věku. U dětí a dospívajících jsou na tom stejně dívky i chlapci, s přibývajícím věkem se ale rozložení mění a hallux trápí ve větší míře ženy. „Jde o důsledek těhotenství a deformit na základě rozvolnění vazů,“ vysvětluje docent Rastislav Hromádka z Ortopedické kliniky 1.LF UK a FN Motol s tím, že u žen nad 65 let je výskyt přibližně 36 procent.
Tělo je schopné se do určité míry vbočenému palci přizpůsobit. Pacient ale přetěžuje zevní stranu nohy a prsty. A to se pak může projevit i bolestmi jiných částí těla, třeba i kolen nebo kyčlí. Nejčastěji je ale k lékaři přivedou bolesti chodidel – nejen samotného palce, ale spíše celých prstů, předonoží či nártů.
Jak hallux léčit?
Mírné formy vbočeného palce je možné řešit konzervativní léčbou. Ta může ulevit od bolesti, ale deformitu palce nevyřeší. Jde o různé korektory či například tejpy.
Korekci jako takovou zajistí jen operace. Při té klasické chirurgové naříznou chodidlo ze strany a kosti obrousí. Jenže tento přístup znamená také dlouhou rekonvalescenci, a především nejistotu, kdy se problém vrátí.
„Starší operační techniky pouze odstraňují kostěné výrůstky v okolí základního kloubu palce, a často tak vedou k opětovnému rozvoji deformity do několika let po operaci,“ říká Rastislav Hromádka.
Miniinvazivní operace odstraní příčiny
Čím dál častěji ale lékaři využívají miniinvazivní zákroky. Při nich se protne první nártní kost (jde o tzv. osteotomii) a kostěnné části uvnitř nohy se vzájemně posunou a zajistí šrouby, což vede k napřímení palce.
„Podstatou moderních přístupů je ovlivňování předonoží tak, aby došlo nejenom k odstranění nevhodného postavení palce nohy, ale také aby byla odstraněna příčina vzniku deformity,“ přibližuje Hromádka.
Další rozdíl mezi klasickou operací a miniinvazivním zákrokem je v nástrojích, které mají chirurgové k dispozici. Při velké operaci se používá vibrační pila. Ta však potřebuje přístup ke kosti, uvolnění měkkých tkání a přerušení cévního zásobení.
Naproti tomu miniinvazivní techniky využívají rotační frézy, kterým stačí milimetrové vpichy do nohy. K výkonu je pak ale zapotřebí i rentgenový přístroj, aby mohli lékaři zkontrolovat správnou pozici kostí.
„Operuje se mimo kloub, což pak také snižuje omezení pohybu. Drátem se palec zastabilizuje ve správné pozici a zajistí se šrouby. To vše pod rentgenovým dohledem,“ dodává docent Hromádka.
Ráno na sál, večer domů
Zákroky se provádějí v rámci jednodenní chirurgie, kdy pacient přichází ráno a už večer nebo nejpozději druhý den odchází domů. „Používá se kombinovaná anestezie, při které pacient spí, má uvolněné svaly a do nohy je mu injekčně aplikována lokální anestezie. Nepoužívají se tedy opiáty a skutečně asi čtyři hodiny po zákroku by mohl odejít,“ vysvětluje lékař.
Na první kontrolu a převaz rány pacient přichází týden po zákroku. Druhá kontrola následuje po dalším týdnu, šest týdnů po zákroku pak lékaři kontrolují stav palce i rentgenem. Rekonvalescence zahrnuje také měsíční nošení pooperační boty a šest týdnů chození o berlích. Poté je možné postupně nohu začít více zatěžovat.
„Už po těch čtyřech týdnech jsem nosila klasické botasky. Dva měsíce po operaci už jsem se cítila dobře, třetí měsíc to bylo ještě lepší a od čtvrtého nebo pátého měsíce jsem fungovala v podstatě bez omezení. Nyní mám úzkou nohu, mohu nosit i podpatky, ale dávám spíše přednost pohodlí. Hlavně se mi ale přestaly dělat mozoly a bolesti zmizely,“ popisuje už zmíněná pacientka Pavla.
Cena? Až 40 tisíc
Asi jako jediné negativum tohoto zákroku se tak může zdát finanční stránka věci. Úhrady zdravotních pojišťoven jsou totiž neúprosné a i přes dlouhá jednání zůstávají tak nízké, že nepokryjí v podstatě ani materiál, který lékaři použijí. Pacienti tak doplácejí i 40 tisíc korun.
„Reálná cena zákroku se pohybuje okolo 50 tisíc korun, přičemž pojišťovny hradí 9500 Kč,“ uvedl Hromádka na tiskové konferenci věnované rozvoji miniinvazivních zákroků a nanoskopii.
ČLÁNKY DO MAILU