Někteří lidé končí v péči psychiatrů po prodělání nemoci COVID-19, jiní kvůli potížím, které epidemie vyvolala. Prohlubují se potíže psychiatrických pacientů, kteří již byli dlouhodobě stabilizováni. A je pravděpodobné, že další přibudou. Jak upozorňuje doc. Martin Anders, přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze a místopředseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP, podle studií mají lidé, kteří prodělali covid, daleko vyšší riziko vzniku duševních potíží. A následky v oblasti duševního zdraví mohou být zřejmě vážnější, než se zatím prezentuje.
Lze také předpokládat, že řada lidí, kteří nemoc neprodělali, avšak jsou postiženi například finančně, u lékaře neskončí nyní, ale až za nějaký čas, možná dokonce za několik let. Náš mozek totiž na stres reaguje s jistým zpožděním.
Jak poznáte, že vaše psychika není v dobré kondici, a co pro ni můžete udělat? Podle lékaře v tomto směru stále platí osvědčené „babské rady“.
Slyšela jsem od některých lékařů, že v psychiatrických ambulancích a nemocnicích přibývá pacientů v souvislosti s koronavirem. Můžete tuto informaci potvrdit?
Pokud jde o naši kliniku, která slouží jako akutní zařízení pro Prahu 1, 2, 3 a 10, máme případy, které podle všeho souvisí s koronavirem, ale dramatický nárůst pacientů zatím nepozorujeme, spíše čelíme problémům s karanténami a izolacemi. Máme obsazenou jen polovinu lůžek, což je ale dáno nutnými opatřeními a také tím, že se teď lidé víc bojí chodit do nemocnic, nejsou povoleny návštěvy a odloučení od blízkých je v lehčích případech vnímáno jako nepříznivý stresový faktor.
A pokud jde o ČR, mám k dispozici data Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) za první pololetí minulého roku, kde je jasně vidět, že hospitalizovaných pacientů, jak v psychiatrických nemocnicích, tak na akutních lůžkách, ubylo, lehce se však zvýšil jejich počet v ambulancích. Z hlediska příčin hospitalizace to je ale trochu dojmologie, kde hraje roli mnoho faktorů.
Proč dojmologie?
Vykazování zdravotnických zařízení je i věcí klasifikace nemocí, a v ní se neoznačují příčiny choroby. Zjednodušeně řečeno, řeší se tam, zda je to například porucha typu deprese nebo úzkosti. Ale do žádné statistiky se nezaznamenává, jestli si lékař myslí, že je na vině koronavirus a celá situace kolem něj, nebo něco jiného. A je také otázka, jestli to byl u daného člověka vyvolávající moment, nebo již jen takzvaná poslední kapka.
Nicméně jasně víme, že po epidemii nemoci SARS, která tu byla před necelými dvaceti lety, výrazně narostl počet lidí, kteří začali mít v době ekonomické krize psychické potíže nebo si sáhli na život. Jsou tu také zkušenosti například z Řecka či Španělska, ze států, které si prošly krizí, že se zvýší počet lidí, kteří si v rámci této životní situace sáhnou na nějakou duševní chorobu. Ale neznáme detaily, u každého to může být něco jiného, faktorů se může sčítat víc. Ani nyní to není jenom ekonomická krize, může to být vztahový problém, který vznikne, protože člověk je najednou s někým dalším dvacet čtyři hodin denně, na což nejsme zvyklí. Musí se víc starat o děti. Nebo je nemocný a zanedbal péči, což je velmi důležité, protože víme, že tělesné choroby s sebou mohou nést i komponentu psychického onemocnění. Pokud zanedbáte léčbu tělesných onemocnění, může to mít dopad i v oblasti duševního života.
Nelze tedy odlišit, co souvisí s koronavirem a co ne? A jestli těchto případů přibývá?
Je to komplexní a složitý problém, nelze odpovědět jednoznačně, ale signály z ambulancí jsou. Také americké studie již ukazují, že lidé, kteří prodělali covid, mají daleko vyšší riziko vzniku duševních potíží. Čísla dokonce říkají, že u osmnácti procent lidí se po prodělání covidu vyvine nějaká duševní porucha. Je ale třeba doplnit, že jen šest procent je nových pacientů, kteří byli dosud psychicky zdraví. Imunitní dopad covidu se projeví i v oblasti odolnosti vůči stresové zátěži a pak již jde o kombinaci či sčítání faktorů. Co je však alarmující, že se ukazuje, že k získání nemoci jsou citlivější ti, kteří trpí nějakou duševní chorobou.
Vídám teď v ambulanci pacienty, kteří byli dlouhodobě stabilizovaní, chodili se ukázat dvakrát ročně, de facto jenom pro recept, aby měli udržovací léčbu. Ale teď prodělali covid a jejich stav se výrazně změnil. Je nutné jim upravovat medikaci a situaci řešit.
Ale říkáte, že z podobných postřehů jednotlivých lékařů nelze vyvodit žádné závěry ohledně dopadu koronaviru na psychická onemocnění?
Statistika v tuto chvíli určitě nebude, dostaneme ji jen z počtu vykázaných nemocí a zase se budeme moci jenom domnívat, protože roli hraje opravdu obrovské množství proměnných. Z toho, co máme k dispozici, je zřejmé, že dochází k nárůstu duševních onemocnění. A víme, že nárůst může nabíhat ještě nějakou dobu, klidně dva, tři roky po krizi. Mozek reaguje do určité míry se zpožděním. Lidé zvládnou stres v akutní situaci, třeba péči o nemocného nebo umírajícího člena rodiny, ale špatně se začnou cítit, teprve když stresový faktor odezní. Některé vědecké práce hovoří až o čtyřletém zpoždění, kdy je mozek schopen takto reagovat. Což už si nikdo nespojí s danou událostí, ani nemocní, ani lékaři.
Nutné je ale říci, že většina lidí má problémy chronické a dlouhodobé, nejčastěji vztahové nebo pracovní. Všechno jde ruku v ruce.
Co všechno „nabourává“ naši psychiku v čase koronaviru?
Je to velká změna způsobu života. Další faktor je, že se teď výrazně méně hýbeme, lidé byli zvyklí sportovat, podávat nějaký výkon, a teď tu možnost nemají. Hůře se stravujeme a zvyšuje se konzumace psychoaktivních látek. Lidé jsou víc doma a pravděpodobně víc doma pijí, než když občas chodili do hospody. Chybí setkávání, třeba i v těch hospodách nebo při společenských akcích. Tato interakce má významný vliv na lidský mozek. Samota a izolace jsou dnes považovány za jeden ze stresových faktorů, který také může vést k rozvoji duševního onemocnění, a dokonce i ke změnám imunitních funkcí. K tomu si přidejme média dnes a denně plná negativních informací; a my již víme, že když je člověk v negativním emočním rozpoložení, vybírá si právě negativní informace, kterými sytí svoji depresi. Když takovému člověku ukážete noviny, a je tam mezi jinými nějaká špatná zpráva, upoutá jeho pozornost právě ta negativní informace.
Myslíte si, že se lidé víc bojí samotné nemoci způsobené koronavirem, nebo dalších, například finančních dopadů?
Když poslouchám klienty v ambulanci, bojí se ekonomických dopadů, víc je trápí tyto věci a změny v životě. Mám pacienty, kteří podnikali, třeba měli obchody po Praze, najednou se jim ze dne na den všechny téměř na rok zavřely. Mají platit nájmy a další starosti, které musí řešit. Řada lidí říká, že musí dávat peníze do firmy, místo aby firma dávala peníze jim. Je tu u nás hodně lidí, kteří dlouhodobě podnikali a najednou jim vše selhalo. Potkávám třeba pacienty, kteří produkovali potraviny, kávu a čaj… Když se zavřely hotely, letiště a podobně, nemají již kam dodávat své zboží a dostávají se na hranici své existence. Platí hypotéky a další závazky a dokáží si spočítat, jak dlouho jim peníze vydrží. To je obrovský stres, zvláště pro lidi, kteří vždy dostáli svých závazků. Navíc pro řadu lidí jsou peníze nebo úspěch v podnikání jistou satisfakcí a současná situace je pro ně silně zraňující.
Dá se o těchto lidech mluvit jako o „dalších obětech koronaviru“, nebo lze předpokládat, že by psychickými potížemi trpěli, i kdyby tu žádný covid nebyl? Jde spíše o nové pacienty, nebo zhoršení či návrat předchozích problémů?
Tito lidé, které znám já, už potíže měli i dříve, teď se ještě přidalo tohle všechno. Dochází u nich samozřejmě ke zhoršení zdravotního stavu pod vlivem toho, že se jim hroutí určitá část života.
Hrozí psychické potíže v souvislosti s koronavirem komukoli, nebo člověk musí mít nějaké dispozice?
Už před covidem z dat vyplývalo, že dvacet sedm procent evropské populace prodělá v průběhu jednoho roku nějakou duševní chorobu nebo poruchu. To máte čtvrtinu populace. A když do toho ještě vpustíte koronavirus a opatření, tak to s tím samozřejmě zahýbe. Ale zatím nikdo neví jak, protože nic podobného tu asi ještě nebylo.
Byly tu události časově omezené, jako jsou třeba povodně. To přišlo, pak se řešily následky, ale pořád bylo nějaké světlo na konci. Teď máme stav, který je komplikovaný, navíc ještě složitý i nejednotností názorů. U povodní jsme se asi při řešení následků nehádali, jestli je dobré uklízet bahno, nebo písek… Teď sice je jakási strategie, ale vidíte, že v lidech je velká nejistota, jak to bude; jeden názor střídá druhý a ani odborníci nejsou schopní se sjednotit. Začalo to ochrannými prostředky, pokračovalo testováním a nyní očkováním… To všechno určitě nepřispívá nějakému pozitivnímu myšlení v hlavách lidí, kteří to mají snášet.
K jakým psychickým potížím může toto všechno vést, je to hlavně deprese?
Deprese, tedy porucha nálady, je jeden z možných problémů, ale podle mých zkušeností jsou daleko častější úzkosti. Ty se manifestují buď jako panické záchvaty spojené se strachem ze smrti, nebo tělesnými symptomy. Nejčastěji lidé popisují úzkost, jako by byli před zkouškou ve škole, ale ta zkouška pořád nepřichází. Jako by byli měsíc ve stavu dne před státnicí. Takže mají problémy se soustředěním, jsou unavení, mají tělesné problémy, třeba typu bušení srdce, napětí či tlak na hrudi, špatně se jim dýchá. Můžou mít problémy s trávením, průjmy a podobné symptomy, které jsou všechny spojené s úzkostnými poruchami. Často se objevují i poruchy spánku. Člověk tedy přes den trpí úzkostnými stavy, v noci nespí, a když to trvá dlouho, tak se vše stupňuje. A víme, že z takto neléčené úzkosti se může snadno vyvinout i depresivní porucha. Člověk pak má obojí, jak úzkost, tak depresi.
Jak dlouho se dá vydržet ten popisovaný „stav před zkouškou“?
Kritéria pro určení jsou poměrně přísná, aby bylo možno potíže klasifikovat jako úzkostnou poruchu, měly by trvat šest měsíců. Pak teprve může lékař stanovit, že je přítomná tzv. generalizovaná úzkostná porucha a začít ji takto léčit. Ale když jsou k tomu panické ataky, tak se dá diagnóza stanovit po jediné panické epizodě. Člověk ji většinou dokáže popsat. Teď jsem potkal pacientku, která má úzkostnou poruchu, došlo u ní ke kulminaci stavu a nejprve skončila na kardiologii. Bušení srdce u panické ataky totiž vypadají podobně jako záchvat z kardiální příčiny. Když ale vyšetření vyloučí tělesné potíže, měl by pacient vyhledat specialistu, ideálně psychiatra, ale jsou i velmi dobře vzdělaní praktičtí lékaři, kteří mohou zahájit léčbu příslušnými farmaky. Je to fenomén, řada lidí může skončit mylně na jiných odděleních, a je jen dobře, když se o tom bude psát, aby věděli, o co se jedná.
Prodělání covidu se ostatně může posléze projevit i poruchami paměti, dezorientací a podobně, máme už takové případy. Následky na mozek mohou být zřejmě vážnější, než se zatím prezentuje, jak jsme se nyní s kolegy pokusili přiblížit v odborném tisku.
Lze něco poradit preventivně? Jak chránit své duševní zdraví? A kdy již vyhledat odbornou pomoc pro sebe či své blízké?
Zásada číslo jedna je hlavně si nepodrážet vlastní nohy v odolnosti vůči stresu. Každý ji máme odlišnou a každý z nás si ji může svým způsobem a různými mechanismy podlamovat. Jeden z těchto mechanismů je často podceňované nedodržování denního rytmu. Měli bychom dostatečně spát, což má velmi významný vliv na imunitu. Také potřebujeme dostatek světla přes den. Zvláště v zimním období bychom se měli alespoň dvě hodiny denně vystavovat jasnému dennímu světlu, případně mít nějaký zdroj doma a doplňovat si světlo tzv. fototerapií.
Pak je to otázka stravování, kdy bychom měli dbát na dostatek výživových látek. Jsou to všechno vlastně takové původně babské rady, ale plno lidí se jich nedrží… I v odborném tisku se dnes hodně sází na omega-3 nenasycené mastné kyseliny, které je možné získat různými doplňky stravy nebo si upravit stravovací režim tak, že jíte třikrát týdně rybu, máte dostatek ořechů, chia semínka a řepkový olej. To jsou hlavní přirozené zdroje omega-3, které mají vliv na membránové složení buněk lidského těla včetně neuronů a dokážou stabilizovat i funkce mozku. Řada světových psychiatrických společností dnes doporučuje suplementaci právě těmito látkami, například při léčbě deprese. Existují studie z americké armády, kdy je vojáci dostávali ve stravě, a je změřeno, jak velký vliv to má na jejich pozornost, afektivitu, ale i míru sebevražednosti u těchto stresovaných osob.
Dále je důležitá fyzická aktivita, ideální by bylo spojit ji se světlem a jít na procházku, na hodinu, dvě. Používá se termín „briskní chůze“, tedy velmi rychlá chůze, a té by mělo být denně alespoň pětačtyřicet minut. Svaly v sobě mají schopnost uvolňovat určité látky, které dokáží pozitivně interagovat s mozkem, stimulovat ho a udržovat v něm rovnováhu nálady a emocí, ale také kognitivní složky, tedy paměť či pozornost.
A nesnižovat si odolnost zvýšenou konzumací psychoaktivních látek, v Čechách asi nejvíc frčí alkohol. Alkohol sám o sobě není škodlivý, ale jeho metabolity jsou depresogenní (mají vliv na vznik a rozvoj deprese) a rozkládají emoce. Je to hlavně acetaldehyd. Když se opijete, kocovina následují druhý den je způsobena právě přítomností těchto metabolitů. Lidé, kteří mají duševní chorobu nebo jsou ve stresu, by proto měli alkohol vynechat. Často to začíná tak, že lidé pijí, protože nemohou usnout. Dnes mi psala jedna paní, že má problém se spánkem a zkoušela si kvůli tomu dávat sklenici vína na noc, ale že jí to nefunguje a co má dělat… Než člověk sáhne k farmakům typu hypnotik, měl by raději zkusit vyjmenované metody, případně použít nějaký předstupeň doplňkové léčby, jako je třeba melatonin nebo některé bylinné směsi, kde například velkým hitem jsou přípravky z levandule snižující úzkost. Při vší úctě k moderní psychofarmakologii, mechanismus účinku léků byl inspirován tím, jak působí přírodní léky, hlavně fytofarmaka (rostlinná léčiva). Člověk si může takto pomoci a nemusí hned začít užívat antidepresiva a podobně, což bych nikdy po krátkém trvání potíží poprvé v životě nedoporučil. Začít tím, že upravíme uvedené faktory, hlavně fyzickou aktivitu, denní režim a potravu, a pokud by to nezafungovalo, sáhl bych k přírodním prostředkům a teprve potom hledal jinou léčbu. Krok za krokem…
Ale samozřejmě záleží na závažnosti stavu. Pokud člověk bude mít těžké úzkosti, myslet na sebevraždu, tak ať běží k lékaři ihned! Ale u řady z nás se problém vyvíjí dlouhodobě a v časné fázi lze docela dobře zasáhnout. I v době koronaviru.
Doc. MUDr. Martin Anders, PhD.
Přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, místopředseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP, bývalý šéfredaktor České a slovenské psychiatrie, podílí se na probíhající reformě psychiatrické péče. Zaměřuje se na biologickou diagnostiku, terapii depresivních poruch a oblast mezioborové medicíny, zejména detekci psychických poruch v populaci tělesně nemocných pacientů.
ČLÁNKY DO MAILU