Server Vitalia.cz v rámci dlouhodobého projektu mapuje pokroky v jednotlivých oborech medicíny. Jaké novinky se udály nejen za posledních 20 let, jaká je moderní medicína roku 2020 a co nás čeká za dalších 20 let? Týkají se změny také praxí venkovských lékařů? Ptáme se odborníků.
MUDr. Václav Hanka
68 let, pracuje jako všeobecný praktický lékař v Novém Městě nad Metují.
MUDr. Jan Kovář
37 let, pracuje jako všeobecný praktický lékař ve Volyni. Je členem Pracovní skupiny venkovského lékařství Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.
MUDr. Dušan Zhoř
33 let, všeobecný praktický lékař v Kyjově. V praxi se snaží aplikovat nejnovější poznatky medicíny s nejmodernějšími přístroji pro primární péči. Aktuálně pracuje na projektu aplikace 3D tisku v primární péči a projektu vytvoření health promotion systému pro daný region.
Je to smysluplná práce
Co vás přivedlo k povolání praktika na venkově? V čem vidíte výhody a nevýhody oproti například praxi ve velkoměstě?
Václav Hanka: Po promoci jsem nastoupil na interní oddělení v Náchodě, kde jsem pracoval do konce roku 1979. V následujícím roce jsem byl nadelegován do primární péče coby závodní lékař v Novém Městě nad Metují, kde jsem zůstal i po atestacích z vnitřního a všeobecného lékařství. Moje volba byla dána zájmem o obor v dané lokalitě, neuvažoval jsem nikdy o praxi v tzv. velkém městě, ani ji proto nemohu hodnotit. Primární péče mi vždy vyhovovala, udržoval jsem kontakt s klinickou medicínou díky tzv. klinickým dnům na interně, pohotovostním službám a službám v týmu rychlé lékařské pomoci. Jednou týdně jsem také ordinoval ve venkovské ordinaci v Bohuslavicích nad Metují.
Práce mi připadala a do dnešních dnů připadá smysluplná, flexibilní se zázemím laboratorním a obslužným.
Jan Kovář: Do praxe na venkově mne přivedla v první řadě generační výměna v rodinné ordinaci. Dále pak radost z toho být svým pánem a zodpovídat se zejména sám sobě. Netroufnu si popisovat výhody a nevýhody, protože nemám přímé osobní srovnání, dovolím si však vypíchnout některá specifika. Jsou-li to výhody či nevýhody, nechť rozhodne čtenář…
Je to blízkost lidem, znalost jejich rodin, sociálního prostředí. Je to sounáležitost s komunitou. Pravda, zní to jako klišé. Ale zvážíme-li, že dnes do venkovských praxí nastupují lékaři dobrovolně a ne na umístěnku, nelze tato specifika romanticky banalizovat.
Dušan Zhoř: Pár měsíců jsem byl na stáži ve velké fakultní nemocnici, ta anonymita pacienta mě moc nenadchla. Já sám z venkova pocházím a moje matka je též všeobecná praktická lékařka na venkově. Tak se to vše sečetlo a rozhodl jsem se nakonec pokračovat v rodinné tradici.
Podle mě je výhodou praxe na venkově, že děláte skutečnou medicínu zaměřenou na pacienta, ne na chorobu. A pro většinu pacientů jste i část jejich rodiny. To s sebou ale nese jisté omezení osobní svobody, s čímž jsem především na počátku své praxe dost bojoval, protože jste vždy a všude na očích, když jdete na benzínku, procházíte se po náměstí, jdete nakupovat. Na druhou stranu, zvláště podle stesků mých kolegů z velkých měst, si myslím, že moje slovo má pro lidi větší váhu. Některé specializace jsou daleko nebo jejich čekací doba je extrémně dlouhá, a tak si spousty vyšetření, ošetření, včetně malých chirurgických zákroků, dělám sám.
Dnešní vybavení je proti ambulanci před 30 lety jako vesmírná loď ze Star Treku
Co se v oblasti venkovského lékařství dělo počátkem tisíciletí a dnes? Došlo k nějakým výrazným změnám?
Václav Hanka: Ordinaci v Bohuslavicích jsme provozovali s notebookem, tiskárnou, resuscitačním kufrem a přenosným přístrojem pro záznam EKG. Odběry jsme realizovali díky svozu. Návštěvy u pacientů probíhaly buď v den ordinace, nebo dle dohody a aktuální potřeby. Převazy, podávání analgetik, umělé výživy atp. jsme z počátku zajišťovali sami, postupně s Charitou Náchod nebo pečovatelskou službou České Meziříčí.
Zhruba od roku 2010–11 používáme v ordinaci POCT (Point of Care Testing – provádění měření a testů) – původně CPR, aktuálně máme širší spektrum přístrojů a metod (oxymetr, koagulometr, počítačové EKG ad.). Rozšířila se spolupráce s charitní a pečovatelskou službou. Kvalitním spolupracujícím subjektem je soukromá dopravní služba. Od minulého roku funguje spolupráce se spádovou Oblastní nemocnicí Náchod – výsledky zasílané eZprávou s plánovaným rozšířením i o ambulantní dokumentaci a propouštěcí zprávy z nemocnice. Rozšiřuje se i spolupráce s odbornými ambulancemi regionu. Další možnosti digitálních segmentů jsem zatím neakceptoval.
Jan Kovář: Počátkem tisíciletí celé praktické lékařství trpělo nedostatkem mladé krve. Obor byl již ukotven v systému zdravotní péče, trpěl ale nepochopením. V zemích, kde rozpoznali důležitost primární péče již dávno, vznikly skupiny rozvíjející venkovské lékařství s jeho specifiky. My jsme reagovali se zpožděním. Teprve po načerpání zahraničních zkušeností a zapojení se do mezinárodních struktur jsme měli dostatek argumentů k obhajobě venkovského lékařství v ČR. Paralelně se zkušenostmi přicházela i zajímavá data o tom, že technicky vzato všichni praktičtí lékaři pracující mimo města s nemocnicí okresního typu a vyšší jsou venkovští praktičtí lékaři. A tak lze otázku uzavřít prohlášením, že nejvýraznější změnou od počátku tisíciletí v oblasti venkovského lékařství bylo jeho objevení pro ČR.
Dušan Zhoř: Začal jsem pracovat v ambulanci v roce 2010. Takže pracovně si začátek tisíciletí nepamatuji. Nicméně podle dat ÚZIS a OECD se změnilo například to, že zatímco před zavedením poplatků byla návštěvnost našeho systému 15 návštěv za rok a byli jsme dlouhodobě třetí v návštěvnosti po Japonsku a Jižní Koreji, po zrušení poplatků došlo k navýšení návštěvnosti až o jednu třetinu, ale bez změněných mortalitně-morbiditních dat (nebylo více nemocných ani více úmrtí). Třeba minulý rok u mne byla jedna pacientka 48×. Ve výsledku to tedy znamená jen delší čekací doby a zhoršenou dostupnost péče. Jenže o tom se nesmí mluvit.
Další zvláštností je, že i když se za 30 let prodloužila doba dožití na 82 let pro ženy a 76 let pro muže, tak „kvalitní“ život stále končí kolem 60. roku věku.
Přímo v našem oboru se toho změnilo opravdu mnoho. Vybavení mojí ambulance je proti vybavení ambulance mojí matky před 30 lety jako vesmírná loď USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Tehdejší „obvoďák“ měl jen propisku, stožek receptů, fonendoskop a ruce. Nyní jsme schopni měřit cukr, dlouhodobý cukr, srážlivost krve při léčbě warfarinem, zánětlivý parametr i streptokoka v krku nebo diagnostikovat nebezpečné chrápání v domácím prostředí. V rámci preventivních prohlídek a sledování chorob můžeme dělat EKG, spirometrii, měření rozdílu kotníkových tlaků u chorob žil i cukrovky, sledování tlaku na 24 hodin. Můžeme provádět základní rehabilitaci pomocí přístrojů, jako je magnetoterapie, elektroléčba, laserová terapie i rázová vlna.
Lidé si často představují, že se vyšetří všechno, pro jistotu
Mění se vaši pacienti, pokud jde třeba o věk, přístup k léčbě, časté diagnózy?
Václav Hanka: Soubor pacientů stárne. Přibývá i registrací druhé a třetí generace z rodin mých „starých“ pacientů. Ochota spolupracovat se u pacientů pomalu zlepšuje.
Jan Kovář: Téměř všechny obory (kromě neonatologie, tam je to naopak) vnímají stárnutí populace. I v mé ordinaci přibývá pacientů, jejichž hlavní diagnóza je polymorbidita a pokročilý věk. Z mnoha důvodů včetně pokroku medicíny přežívá řada pacientů i několik závažných nemocí i několikrát. Koordinace léčby a sledování nemocných, a zejména jejich bezpečnost, pak padá na bedra praktických lékařů. Vlivem úbytku praktických lékařů pro děti a dorost však mnohé praxe zažívají paradoxně nárůst mladších pacientů. Můžeme registrovat již čtrnáctileté pacienty. A tak oprašujeme znalosti o očkování v dětském věku a psychických problémech v pubertě.
Mnoho pacientů si vyhledává vysvětlení pro své příznaky na internetu a k nám přichází již s pracovní diagnózou. Práce je pak tuto diagnózu pacientovi vyvrátit. Se zlepšující se dostupností vyšetřovacích metod, jako zobrazovací a endoskopické a laboratorní, si lidé často představují, že se vyšetří všechno, pro jistotu. Málokdo si uvědomuje rizika následných zbytečných léčeb a operací v případě odhalení anomálie, která ale život neukrátí ani nezhorší. Medicína není všemocná a je stále plná nejistot.
Dušan Zhoř: Coping strategie, tedy „zvládání něčeho, vědění si s něčím rady“, je především ukázkou „kvality“ rodiny a výchovy. Jako lékař primární péče postupně přijdete na jednu věc, a to, že doporučené postupy jsou pro vaši praxi jen orientační. To nejdůležitější je poznat pacienty, a to chce čas. Chce to léta práce a kvalitní sestry. Mám onkologicky nemocné seniorky a zvládají vše docela dobře, a naopak jsme ošetřovali bývalého příslušníka speciálních sil Armády ČR, aktivního sportovce, který omdléval při odebírání krve.
Našim cílem však je i dovysvětlování výsledků vyšetření či následujících postupů po kontrolách ve specializovaných ambulancích, protože se občas stane, že kolegové nemají čas, nebo pacient zapomene, co mu kolega říkal. Ztrátovost předané informace ve zdravotnickém zařízení může být dle některých studií i 30 % vysloveného.
Generace, která před 30 lety nebyla, je tzv. sendvičová či generace mezi mlýnskými kameny. Je to generace nynějších padesáti až šedesátiletých lidí, která kvůli dlouhému dožití jejich rodičů nemá čas na sebe. Doopatrovávají své sedmdesáti- až osmdesátileté rodiče, což je nesmírně těžká a namáhavá práce, ale zároveň tráví čas se svými vnuky a vůbec nemají čas na sebe. Je v ní obrovský potenciál spících a nerozpoznaných chorob! Také, pokud je nesleduji pro nějakou chorobu, mají nejnižší návštěvnost preventivních prohlídek v mé ambulanci.
Do ordinace nám nechodí „ten infarkt, ta dušnost“. Přicházejí lidé
Měli jste nějakého nezapomenutelného klienta? Unikátní případ?
Jan Kovář: Nezapomenutelné jsou případy spojené s velkými emocemi. Radost z úspěšné resuscitace s použitím defibrilátoru na chodníku před zdravotním střediskem. Radost z klidné a dobré smrti v domácím prostředí, kterou dopřejeme nevyléčitelným pacientům. Vztek z pochybení přehlédnutím příznaku, který vedl k hospitalizaci. Úzkost z nevysvětlitelných potíží neodbytného pacienta.
S lehkou nadsázkou lze konstatovat, že unikátní jsou všichni naši pacienti se svými osudy, motivacemi a přístupy k vlastnímu zdraví. Do ordinace nám nechodí „ten infarkt, ta dušnost“. Přicházejí lidé.
Dušan Zhoř: Máme pár zajímavých případů, které se nám vryly do paměti nebo nad kterými kroutíme hlavou. Máme pacienta, který přežívá rakovinu slinivky s metastázami do kostí. Takové onemocnění je nesmírně bolestivé a doba přežití bývá v takovém případě méně než půl roku, bez rozdílu nasazení terapie či nikoliv. Pán přesto poměrně spokojeně žije už dva roky, a k nám chodí jen na pravidelné kontroly.
Nebo jsme měli velmi mladou, osmnáctiletou pacientku, kterou nechtěl nikdo zaregistrovat kvůli nádoru jater, který jí trhal i kůži, jak rychle rostl. Vytvořili jsme takový mini tým s MUDr. Slámou (specialista na paliativní medicínu) a sestrou z domácí péče. Každý den jsme konzultovali se sestrou a jednou týdně s MUDr. Slámou. Nastavili jsme morfinovou pumpu a vše probíhalo docela dobře. Bohužel to rodina psychicky nezvládla a začala snižovat nastavení morfinové pumpy, což sice znamenalo zvýšení bdělosti pacientky, ale bohužel zároveň i vnímání bolesti. Spolu se sestrou jsme však opakovaně podrobně vysvětlovali postupy a myslím, že vše vedlo nakonec ke klidnému odchodu pacientky…
Některé případy jsou opravdu moc smutné, ale to prostě k naší práci patří. Pokud říkáme, že respektujeme život, musíme respektovat také závažné choroby a smrt.
Náš kraj je dobrý producent pervitinu…
Jaká jsou specifika kraje, místa, kde působíte? Liší se od sebe hodně jednotlivé praxe?
Václav Hanka: Existuje poměrně solidní síť ordinací s dobrou dostupností péče, jistě limitovaná věkovou strukturou a obměnou praxí. Podhůří Orlických hor na jedné straně, do určité míry odloučené Broumovsko a jih regionu s vazbami na Hradec Králové si vynucuje plynulou generační obměnu. Každá praxe je originální, ale společným problémem pro celý systém primární péče je potřeba doplnění stavu o nové kolegy a kolegyně.
Jan Kovář: Jsme kraj s nejnižší hustotou osídlení, venkovský charakter je nám vlastní. Běžně tak jezdíme na návštěvy po vsích ke starším, samostatně žijícím a hůře pohyblivým pacientům. Tito a jim podobní jsou navyklí na „svého doktora“ a těžko se jim vysvětluje, že musí do města, ke specialistovi.
Dušan Zhoř: Jsem na poliklinice v Kyjově, malém městečku na jižní Moravě, obklopeném malebnou scenérií Moravského Slovácka a Moravského Toskánska. Vinohrad nemám a v kroji nechodím. Myslím, že největším problémem našeho regionu je alkoholismus, nedbalost v prevenci a náš kraj je poměrně dobrý producent pervitinu. Snažíme se tyto palčivé problémy komunikovat přes sociální sítě, ale efekt není moc valný.
Nicméně dokud bude u politických stran intenzivní podpora prodeje alkoholu, kouření a jejich užívání, tak nejsme schopni udělat nic. Mou ambulanci sleduje na Facebooku 500 lidí a na Instagramu necelých 150. Připravuji ale na tento rok naprosto zlomový projekt na podporu health-promotion v našem mikroregionu. Tak uvidíme…
Jako by o zdravotní péči rozhodovali strejci v hospodě
Jak hodnotíte současnou situaci v ČR ve vašem oboru? Co trápí a těší praktiky na venkově?
Jan Kovář: Musím smutně konstatovat, že přes proklamované posilování role primární péče se mnohé dosud nezměnilo. Trápí nás, že nemůžeme předepisovat moderní léky, které jsou bezpečnější a účinnější. Trápí nás, že nemáme fungující elektronizaci, která by usnadnila přebytečnou administrativu. Trápí nás posluhování specialistům. Je to historický dluh celého oboru, že nejsme rovnocennými partnery kolegů napříč spektrem zdravotní péče.
Těší nás naopak přetrvávající důvěra pacientů. Například když přijdou s propouštěcí zprávou z fakultní nemocnice a prosí, abychom ji vysvětlili, co jim vlastně je a co bude dál.
Dušan Zhoř: Nová generace mladých praktiků je velmi aktivní, jezdí na zahraniční kongresy, přednáší i učí na univerzitách a podílí se na vzniku nových doporučených postupů pro léčbu jednotlivých chorob. Ale také chtějí pracovat ve velkých městech. Naše studie Medow ukázala, že ani finanční motivace nepředčí u mileniálů možnost užít si kvalitně volný čas. Nejzásadnější problém našeho oboru je, stejně jako u většiny dalších oborů, ageing, tedy stárnutí populace lékařů. Třeba v našem městě jsou všichni praktici až na tři výjimky starší 60 let. Na okrese je pod 60 let jen 10 % praktiků. V okolních vesnicích se zavírají ordinace, ale nikdo to neřeší, asi protože to není v Praze.
Již dlouho také deklarujeme, že jsme připraveni na větší kompetence pro ty praktické lékaře, kteří o to mají zájem. Pojišťovny a lékaři specializované péče ale evidentně nechtějí plně využít potenciál naší péče. Např. mohu udělat v rámci své praxe EKG, které má několik vteřin, ale kdybych chtěl udělat 24hodinové EKG, tak na to již nejsem údajně dost vzdělaný. Mám 6 kurzů českých a 1 zahraniční na diagnostickou ultrasonografii, mám i velmi dobrý ultrazvuk, ale dle pojišťoven nejsem dostatečně kompetentní a toto vyšetření v mé ambulanci není potřeba.
Trápí nás dlouhé čekací doby na specializovaná vyšetření, ale nikdo s tím nic nechce dělat. Trápí nás naprosto nesmyslná administrativa, která zabírá čas na pacienta. Trápí nás nevole ministerstva i pojišťoven udělat reálné kroky ke zlepšení péče. Někdy mi připadá, že o péči nejbližší pacientovi nerozhodují profesionálové na podkladě studií, ale nějací strejci v hospodě podle toho, co slyšeli na náměstí.
Je tu ohromný potenciál ve zlepšení péče
Je u nás situace obdobná jako v jiných zemích, či jsme v tomto oboru specifičtí?
Jan Kovář: Situace je celoevropsky obdobná v obtížném shánění lékařů do odlehlých koutů. Jinak jsme srovnatelní snad se Slovenskem, kde primární péče ještě více trpí omezeními v kompetencích.
Máme ohromný potenciál ve zlepšení poskytované péče. Převzetím modelů péče zaměřené (zacílené) na pacienta (patient centered care), která integruje zdravotní i sociální systém, přístupy a postoje pacienta a schopnosti poskytovatelů, lze využít dostupné kapacity mnohem efektivněji. Musím dále zdůraznit témata kvality a bezpečí. Bohužel avizovaný důraz na kvalitu se nyní realizuje nástroji, které již některé západní země opouštějí nebo nikdy nezaváděli z obav z pokřivení systému (například finanční motivace za lepší výsledky v kompenzaci chronických nemocí). Kvalita je míra naší schopnosti překročit propast mezi našimi znalostmi a možnosti na jedné straně a naším výkonem a dopadem na pacienta na straně druhé.
Můžeme si koupit tryskové boty a propast přeletět, anebo postavit pevný a trvalý most, po kterém mohou přejít další po nás.
Dušan Zhoř: Projezdil jsem skoro celý svět, byl jsem v USA, Japonsku, Ugandě… A můžu říct, že celosvětový problém je nedostatek praktiků hlavně na venkově. Třeba na Slovensku minulý rok skončilo vzdělávání 13 lékařů. U nás je to 300. Například v Japonsku jezdí lékaři na kontrolu k pacientovi s přenosným ultrazvukem, ale veškerá péče má spoluúčast 10–30 %. V Ugandě je gigantický problém s HIV, novorozeneckou úmrtností, anemií a spavou nemocí. V Chorvatsku, Holandsku a Izraeli je natolik rozvinuté e-health, že doktor vidí všechny výsledky pacienta ze všech jeho vyšetření od narození. V Izraeli a Nizozemí jsou mobilní aplikace a web pro podporu zdraví a vysvětlení chorob. V Izraeli mají krátká vtipná videa na vysvětlení jednotlivých problémů. V USA je naprosto nepochopitelný a složitý způsob financování a proplácení zdravotního pojištění. Mají nejvyšší výdaje za zdravotnictví na světě a jejich předpokládaná délka dožití je o 10 let nižší než v ČR. Také proto se tam nyní hodně rozmáhá „direct primary care“, tedy přímé platby u lékaře. Ta je kolem 50 $ za měsíc a platí se většinou rok dopředu.
Máme mnoho znalostí, ale nesmíme je používat
Co považujete ve vašem oboru za zásadní milníky, novinky, technologie 21. století?
Václav Hanka: Technologie v současné době akcelerují obrovským tempem, z mého pohledu je znalost a přehled v nepřeberné nabídce systémů diagnostik, IT technologií, komunikačních serverů a jejich využití k racionálnímu výkonu funkce lékaře primární péče základní premisou.
Jan Kovář: Je toho hodně, co se událo. Za mimořádný považuji v kontextu celého zdravotnictví jedinečný propracovaný systém celoživotního vzdělávání a vydávání aktuálních doporučených postupů, které odrážejí nové poznatky, standardizují naše postupy a pomáhají nám dosahovat požadované kvality. Je bohužel frustrující učit se nové znalosti a pak je z důvodů různých omezení nemoci používat.
Technologicky se posouváme v některých aspektech rychleji než okolní státy, například v možnostech laboratorních vyšetření přímo v ordinaci. Překotná rychlost pak ale vede k zavádění metod, které nejsou zcela uplatnitelné ani na venkově. Pochybuji, že budu v ordinaci vyšetřovat laboratorní ukazatele akutního infarktu srdečního, to patří na jednotku intenzivní péče. V ostatních metodách zobrazovacích naopak zaostáváme a je zásluhou individuální statečnosti kolegů, že se v primární péči začíná uplatňovat ultrazvukové zobrazování a vyšetření dechových funkcí a vzdálené monitorování zdravotního stavu.
Dušan Zhoř: Za nejhorší rozhodnutí pro dostupnost péče považuji zrušení poplatků a maximalizaci administrativy, i když existuje „odborná komise“ pro snížení administrativní zátěže při ministerstvu zdravotnictví.
Dalším bylo zavedení POCT přístrojového vybavení – rychlé diagnostiky, které nám závidí skoro všude, kde jsem to popisoval. Tyto přístroje také pomáhají redukovat návštěvnost specializované péče. Dále za zásadní považuji rozšíření možností předepisovat nové léky pro primární péči. Dále možnost sledovat diabetiky v ambulanci.
Základem zůstává znát dobře pacienta a jeho rodinu
Jak se podle vás bude obor venkovského lékařství vyvíjet do budoucna? Co nás čeká za deset či dvacet let?
Václav Hanka: Vize dalšího rozvoje oboru primární péče, tedy nejen venkovského lékařství, záleží na mnoha faktorech. Za základní prvek medicíny obecně považuji vztah k pacientovi – empatický, profesionální, lidský.
Jan Kovář: Moderní medicína si zakládá na časné diagnostice. Tak časné, že ještě leckdy ani není co diagnostikovat a my odhalujeme jen rizika. Riziková bulka v prsu či jinde, rizikový výrůstek ve střevě, riziková hodnota v laboratorním výsledku. Nejspíše nikdy nebudeme jistojistě vědět, zda toto riziko vyústí v nemoc. Doufám ale, že se v budoucnu dokážeme jistotě limitně blížit, a omezit tak nadměrnou medicinalizaci pacientů. Obrovský rozvoj očekávám od genetické diagnostiky, ale pro její indikaci bude stále nejpodstatnější důsledná znalost rodinné anamnézy, a tu zajistí nejlépe praktický lékař s kontinuální znalostí pacienta a jeho rodiny.
Velmi složitou otázkou je budoucnost izolovaných praxí. V úvodu zmiňovaná radost z toho, že jsem sám sobě pánem, bude muset ustoupit potřebám zajištění dostupnosti péče a efektivnímu hospodaření s lidskými zdroji. Tahle politicko-ekonomická floskule znamená, že se budou sdružovat malé praxe tak, aby zůstaly ekonomicky udržitelné a přiměřeně dostupné pacientům. Ve sdružených praxích pracující lékaři budou moci pokrýt například skrze delší ordinační dobu zhoršenou dostupnost způsobenou delší vzdáleností. Zároveň si budou moci dovolit potřebný personál, a tak se snad brzy budou pacienti setkávat s našimi sekretářkami a administrativními pracovníky a uvolní se šikovné ruce sestřiček k odborné práci.
Ohrožená dostupnost se zlepší i rozvojem technologických řešení telemedicíny. Videohovory se již vyzkoušely při uzavření ordinací koronavirovou pandemií. Tlakoměry a glukometry má řada pacientů doma, propojení s chytrými telefony je již snadno dostupné. Informace však budou rychle přibývat a bude problém se v nich vyznat. Myslím, že i za dvacet let bude fyzický kontakt s pacientem základem zdravotní péče. Na venkově neméně.
Dušan Zhoř: Pokud nebudou na pojišťovnách a ministerstvech strejci z vesnické hospody, tak by mohlo dojít k naprosto zásadní změně v celém systému. Všeobecné praktické lékařství je totiž pilířem celého zdravotnictví a bez jejího fungování zkolabuje celý systém. Doufám, že bude kompletní e-health a e-social security. Doufám v kvalitní health-promotion, který naučí lidi, že antibiotika nejsou potřeba, že brát pravidelně léky na tlak a cukrovku je důležité a také, že o něco kratší, ale kvalitnější život je lepší než dlouhý život s utrpením.
Doufám, že se celý obor emancipuje a nebude omezován ostatními odbornostmi. Doufám v rozvinutí telemedicíny, o což se snažím s některými kolegy specialisty, kdy jim pošlu jen rychlý dotaz a oni mi poradí v řádu jednotek vteřin. Bohužel, jak to vidím, tak strejci tam budou pořád a jakmile vymřou poslední 60+ lékaři, nedostupnost péče začne být palčivým problémem hlavně u nás na venkově. Dojezdové i časové vzdálenosti k lékaři se ztrojnásobí a postupně dojde k náhradě českých doktorů za lékaře z Ukrajiny, Rumunska apod.
Nicméně já tady snad ještě dalších deset let přežiji a budu se pokoušet dělat světovou medicínu v „pitoreskním a graciezním“ městečku na Moravě. Aneb jaké si to kdo uděláme, takové to budeme mít… ne?
Budeme ordinovat v respirátorech měsíce. Nepropadáme však panice…
Jak váš obor zasáhl, poznamenal koronavirus?
Jan Kovář: Obor se lehce zachvěl, oklepal a stojí pevně dál. Budeme ordinovat v respirátorech měsíce. Nepropadáme však panice a těšíme se velice na nové vyhlášky a nařízení v původním i aktuálním znění, po kterých se zas všechno změní. Kritické chvíle jsou za námi, než docent Dušek oznámí, že je tu druhá vlna a země naděje plna upne svůj uplakaný zrak k vakcíně nebo antivirotiku. Jenže jak v laciném triku skořápkáře zázrak podobá se páře nad hrncem anebo z autoklávu. A tak si dáme další silnou kávu a sloužíme vlasti a jejímu lidu. V klidu.
Dušan Zhoř: Koronavirus znamenal pro venkovskou medicínu spíš velkou výzvu než neřešitelný problém. Po prvotním šoku z náhlého nástupu jsme se v Kyjově velmi rychle soustředili na udržení primární péče pro naše pacienty v odpovídající kvalitě. Museli jsme velmi chytře zorganizovat práci vzhledem k naprostému nedostatku ochranných pomůcek v prvních týdnech, zavést nově telemedicínu. Díky spolupráci pacientů i ostatních kolegů jsme to zvládli bez větších potíží. Zkušenost s lokálními starosty byla skvělá, pomohli nám s mediální propagací našeho plánu, tím i zvýšili spolupráci pacientů a efektivitu naší péče. Musím pochválit každého, kdo se podílel na souhře od těch, co šili roušky, přes dobrovolné hasiče, dobrovolníky z řad studentů až po všechny profesionály, kteří bojovali s námi po boku. Já sám jsem každý den tiskl na své 3D tiskárně štíty pro kolegy, podílel se na plánování efektivní péče a první týdny se účastnil jak českých, tak zahraničních debat o celostátních i lokálních strategiích zvládnutí této krize.
Nyní můžeme říci, že jsme díky COVID-19 zlepšili a rozvinuli naše telemedicínské služby a naučili se pracovat v ochranných pomůckách. Negativní zkušeností bylo to, že kvůli omezení kompletního fungování primární péče přišlo několik lidí pozdě k diagnostice závažných chorob.
ČLÁNKY DO MAILU