Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy řídilo zdravotní službu v celém státě i před sto lety. Jak to celé tehdy vypadalo? Podrobnosti jsou popsány v knize Domácí lékař a přírodní léčba. Nad některými se dnes možná usmějeme, jiné překvapí, či dokonce vzbudí závist.
Organizace veřejného zdravotnictví
Poradním orgánem ministerstva bývala státní zdravotní rada s osmnácti odbory, dále zvláštními poradními sbory pro lázeňství, pro boj proti tuberkulóze, proti pohlavním chorobám, alkoholismu a pro tělesnou výchovu. Od roku 1923 vstupuje na scénu také říšský zdravotní ústav, který tvoří hygienické oddělení pro zkoumání potravin a léčiv, bakteriologické a chemické oddělení a Pasteurův ústav pro výrobu a kontrolu léčivých sér a vakcín a také pro výrobu očkovací látky proti neštovicím.
Vnější zdravotní službu obstarávaly zdravotní odbory zemských politických správ. V sídle politického okresu vždy sídlil okresní lékař, ve velkých městech působili městští a obvodní lékaři. Poradním orgánem zemských politických správ byla zemská zdravotní rada. Ve zdravotnické službě kromě lékařů působily porodní asistentky, lékárníci, zvěrolékaři, ošetřovatelky a dezinfektoři.
Nemocnice v Čechách a na Moravě před sto lety
Všeobecných nemocnic se v Čechách nacházelo 95, na Moravě 25 – hlavní byla v Brně, s klinikami. Ve Slezsku jich bylo 9, čili dohromady asi 129 nemocnic, ovšem kromě těch soukromých.
K těm patřila Česká dětská nemocnice v Praze, Pražské sanatorium, Dětská nemocnice v Brně, sanatoria ve Frývaldově, Suchomlatech, Dolní Lípové a lázeňská nemocnice v Piešťanech. Ale to už jsme na Slovensku. Tam bylo státních nemocnic 27 – hlavní s klinikami byly v Bratislavě a v Košicích. A pro zajímavost – v celé Podkarpatské Rusi byly pouze 4 nemocnice. Dnes máme na území ČR zhruba 189 nemocnic.
Porodnice byly pouze v Praze, Olomouci a Brně
Lékařské fakulty se nacházely v Praze, a sice česká a německá. Další česká byla v Brně a slovensko-maďarská v Bratislavě. Pro ošetřovatelky byly zřízeny dvouleté školy v Praze. Porodní asistentky, které tehdy měly vcelku vážené a respektované postavení, se vzdělávaly v Praze, Brně, Olomouci, Bratislavě a Košicích, protože pouze právě tam se nacházely porodnice. Tehdy ještě bylo zcela obvyklé rodit děti doma.
Galerie: Historie porodnictví – málokteré dítě přežilo
V roce 1924 již bylo možné si před porodem zvolit porodnici i konkrétního lékaře. Velmi vyhledávané bylo porodnické sanatorium Královské Vinohrady v Praze, kam byla potřeba se nahlásit nejméně dva měsíce před porodem. Současná kniha Moderní porodnictví od kolektivu autorů dokonce uvádí i ceny za tamější lékařskou péči. Pokud si žena vybrala luxusní pokoj, zaplatila za náklady na porod a následnou desetidenní péči 3000 korun, na pokoji 1. třídy to bylo 1600 korun, v 2. třídě pak 1300 korun.
V této ceně bylo také ložní prádlo, ústavní pleny, péče lékaře a porodní asistentky a samozřejmě jídlo, které se podávalo pětkrát denně. V nabídce nápojů bylo kromě mléka a ovocné šťávy i pivo. V případě porodnických komplikací nebo speciálních požadavků týkajících se například stravy, léků, narkózy nebo anestetik si bylo potřeba připlatit. Během zimy též existoval příplatek za otop. Pokud měla žena svého externího porodníka, v porodnici pochopitelně zaplatila méně a kolik peněz dala jemu, už byla její věc.
Tuberkulóza a skrofulóza sužovaly republiku
V době před sto lety byla potřeba bojovat s tehdy značně rozšířenou tuberkulózou, proti které bylo zavedeno očkování až od roku 1953. Proto existovaly nejrůznější odborné léčebné ústavy plicních chorob, které zřizovala Masarykova liga proti tuberkulóze. Ústavy pro léčbu tuberkulózy se rozdělovaly na mužské, ženské a dětské. Kromě tuberkulózy byla častou nemocí skrofulóza, takzvaná krtice, což byla krční forma tuberkulózy. I pro léčbu tohoto onemocnění existovalo speciální sanatorium, například Zemský ústav pro skrofulózní v Luži s filiálkou ve Chroustovicích.
Tuberkulózní ústavy byly v Předklášteří u Tišnova, pro ženy v Jevíčku, na Pleši u Dobříše nebo na Pasekách pro muže, v Žamberku „Albertinum“ pro ženy a děti, v Ústí nad Labem, v Březolupech, v Opavě, v Prosečnici u Jílového „Humanitas“. Soukromá sanatoria pro tuberkulózu byla Dr. Szontagha v Horním Smokovci a Guhrovo v Poljanech.
Prostitutky a alkoholici měli své útulky
Stát se dobře staral i o ty, kteří přišli takzvaně na scestí. Ať už šlo o padlé ženy, nebo alkoholiky. Pohlavních chorob bylo stále plno a zřizovaly se i poradny v hlavních městech. Zvláštní útulek pro prostitutky zřídila Armáda Spásy v Krči u Prahy.
Galerie: Syfilis – to není „nemoc z lásky“
Dalším problémem byl alkohol. Proti němu více či méně úspěšně bojoval Československý abstinenční svaz, který měl pobočky v různých městech, pořádal přednášky a vydával knihy i časopis s názvem Vyšší Národ. První léčebna pro pijáky byla zřízená u Duchcova v zámku Tuchlově.
O mnohé se také starala společnost Československého červeného kříže, která měla ve větších městech své kanceláře. Spolků, které bojovaly proti epidemiím, živelným pohromám a které se staraly o přidělování prádla, léků, obvazového materiálu, výchovu ošetřovatelek a pomoc při náhlých úrazech a zraněních, bylo po celé republice asi 400. V jejich kompetenci byla také péče o emigranty a ruské běžence.
Zdravotní pojištění existuje od roku 1888
A jak to bylo se zdravotním pojištěním? To fungovalo už za Rakouska-Uherska a dále se rozvíjelo v Československu. Pro živnostníky a obchodníky bylo povinné a platilo pro celou rodinu pojištěného.
U zaměstnanců tvořilo asi 6 % průměrné mzdy, u státních zaměstnanců, například učitelů, to byla 2 %. V době před sto lety byla pojištěna přibližně polovina obyvatel republiky.
Péči o děti o mládež zajišťovaly sirotčí spolky
Starost o děti jakéhokoliv věku byla pečlivá. V Praze, Košicích, Rimavské Sobotě a Mukačově byly nalezince. Existovala také zařízení pro ochranu matek a kojenců, kam patřily i útulky pro rodičky a kojence, a lékařské poradny, jejichž pracovnice chodily po chudých venkovských ženách nabízet cenné rady a praktickou pomoc. Rovněž se zřizovala zařízení pro opuštěné děti.
Dětských ozdravoven rozdělených podle věku a typu onemocnění bylo poměrně dost. Jednalo se o nejrůznější sanatoria, léčebny, domovy pro opuštěné děti, zdravotní ústavy, studentské kliniky, vychovatelny pro vadnou mládež, ústavy pro slepce, epileptiky, hluchoněmé či slabomyslné. V rámci péče o dorost bychom mohli najít poradny pro volbu povolání, útulky pro učně nebo takzvané feriální osady, které zřizovaly místa prázdninového pobytu pro chudé děti a studenty v celé republice. Dále to byly spolky pro pěstování her mládeže, pro tělesnou výchovu mládeže na volném vzduchu, skautské nebo sokolské letní tábory.
Zemský spolek pro léčení a výchovu mrzáků se nacházel v Praze – Jedličkův ústav, dále v Brně – Králově Poli nebo v Plzni a Tršicích u Olomouce. Ústavy pro choromyslné různého věku byly v Praze Bohnicích, Dobřanech, Kosmonosích, Beřkovicích a Opořanech. Na Moravě pak v Kroměříži, Brně, Jihlavě, Šternberku a Opavě. Soukromá sanatoria pro nervové choroby se nacházela třeba v Bubenči, Veleslavíně nebo Brně.
Významné lázně v Československé republice
Nelze vynechat lázně a léčivé prameny, které se hojně využívaly pro léčbu nejrůznějších chorob, například revmatismus, dna, ženské choroby, katary dýchacích cest, nemoci jater a žlučníku, kožní choroby, chudokrevnost, slabost srdečního svalu, následky pohlavních chorob, křivice, krtičnatost (skrofulóza), nervové choroby, astma a podobně.
U nás to byly například Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Jáchymov, Poděbrady, Teplice – Šanov, Luhačovice a Darkov. U bratrů Slováků to byla Tatranská Lomnica, Štrbské Pleso, Ľubochňa, Sliač, Piešťany, Trenčianske Teplice.
ČLÁNKY DO MAILU