Názor k článku Věříte pacientským příběhům? od Miloslav Ponkrác - Slyšel jsem takový vtip: „Ten hypochondr ze 2....

Slyšel jsem takový vtip: „Ten hypochondr ze 2. patra umřel!“ „No to už vážně přehnal!“

Já jsem jednou dělal sám pro sebe statistiky z okolí, jak velkou přesnost mají lékařské diagnózy. Je dost obvyklé, že nemocný člověk musí obchodit poměrně dost lékařů a diagnóza není ani zdaleka vždy trefena napoprvé. Bral jsem tedy konečnou diagnózu jako správnou (trochu optimistické) a počítal jsem poměr:

počet správných (konečných diagnóz) / (počet všech diagnóz)

Je výjimečně měli lékaři procento správných diagnóz kolem 40 %, většinou byli níže. Řečeno slovy statistiky, lékaři jsou šarlatáni.

Můžete velmi snadno zopakovat v okolí, máte-li dostatečný počet lidí s chorobami.

Nedokáži si za takové situace ani náhodou představit, jak by „předstírající pacienti“ versus lékaři s 40% správností diagnózy mělli nějaký význam, protože to co vyjde bude ptákovina na entou.

Zejména případů, kdy lékaři pošlou člověka s rakovinou domů jako hypochondra či ho léčí psychiatři jsem osobně zažil mnoho. Byl jsem svědkem takového případu, kdy osoba léčená lékaři antidepresivy se jednoho dne bezvládně zhroutila na podlahu a ještě ten den se ukázalo, že v hlavě je rakovinný nádor jako vejce.

Poslední věta autora, Alzheimerova choroba se dá s jistotou potrvdit pouze pitvou. V jiném případě je to spíše o tipování si lékařů. Sám MUDr. Koukolík píše, že ve většině případů se diagnóza pitvou nepotvrdí, ačkoli nemocný na ní byl léčen. A zároveň dodává, že si myslí, že mnohé hraje sociální prostředí pacienta.

Takže vzhledem k obtížnosti a nepřesnosti určení lékařských diagnóz by jakákoli statistika předstírajících pacientů byla nesmyslem.

Myslím, že si velmi mnoho lidí vzpomene na pacienta ze svého okolí se špatně lékařsky určenou diagnózou.