Brzy tomu bude rok, co chodím moderovat ochutnávky piv. Mými posluchači byli lidé různých profesí, vzdělání, společenských vrstev i různých preferencí ohledně oblíbeného druhu piva i dalších alkoholických nápojů. Za tu dobu jsem i já zvěděl spoustu názorů a postřehů, které mě inspirovaly k tématu pivo versus víno nebo chcete-li (což bude pravděpodobně i výstižnější) pak lépe – pivaři versus vinaři.
Vinaři neumí pivo docenit
Jen pro úplnost dodávám, že problematiku piva a vína nebudu řešit z hlediska daňových předpisů či to, zda je víno jakkoli preferováno z hlediska EU, dokonce se zde ani nedočtete o rozdílech mezi drobnými vinaři a domovarníky.
Vinaři jsou častými hosty moderovaných ochutnávek – já jsem tomu rád, protože jejich koníček (nebo rovnou profese) jim dává vhodnou a výbornou průpravu pro pivní ochutnávky. Jsou také vděčnými posluchači, a pokud jsou v ochutnávkách zařazena svrchně kvašená piva, pak jsou velmi udiveni i překvapeni, jak je pivo vjemově pestrý nápoj, a někteří dokonce s jistou nelibostí uznávají, že možná dokonce i pestřejší, než samotné víno. Potud je snad vše v pořádku. Je však také v pořádku přístup lidí – konzumentů k těmto dvěma nápojům?
Vinaři pijí pivo na žízeň
Vinaři často a rádi pijí pivo a dochází k zajímavému paradoxu. Ve víně nacházejí obdobné atributy, jako my, pivaři, hledáme v pivu – popisují vůně, chuti, atd. Pivo však pijí jako nápoj na žízeň a většinou je jim jedno jaké. Stačí, aby bylo světlé a hořké a jsou spokojeni. Dalo by se říci, že tedy vinaři patří (povětšinou) mezi méně náročné pivní konzumenty. Prostě koupí přepravku nějakého piva, při práci na výrobě vína nebo ve vinici jím zahánějí žízeň a často je ani nenapadne takové pivo „chutnat“.
Když jsem se na tento fakt dotazoval, dostalo se mi často identické odpovědi: „Víno piju na chuť a pivo na žízeň.“ Když to převedu trochu jinam, připadá mi to, jako bych já, když mám žízeň, pil šťávu z rajských jablíček, protože je to jedno, co piji, a přitom já rajčata nenávidím. Jen malou náplastí mi je, že po moderovaných ochutnávkách začali přítomní vinaři rozlišovat, jaké pivo si koupit a tím se změnilo jejich vnímání piva. To je asi ta pivní osvěta…
U vína je každý jouda znalec
Další a řekl bych že ještě významnější rozpor je ve všeobecném vnímání těchto dvou nápojů. Při konzumaci vína se takřka každý jouda chová jako znalec – uchopí svoji skleničku na stopce, nasává vůně (expresívně řečeno – strká do vína nos, jako čáp zobák do rybníku), tváří se inteligentně, snaží se popsat to, co vnímá.
Při konzumaci piva se stejný jouda omezí na pyšné sdělení, kolik kousků je schopen prolít hrdlem. Tmavá piva nepije, protože jsou sladká, a preferuje bezduchá piva z chemické velkovýrobny jen proto, že reklama tvrdí, že…
Snad se shodneme na tom, že pivo si takový přístup nezaslouží. Nechci zde zapálit nějaké filipiky, ale každý trochu soudný člověk musí přece uznat, že výroba piva je nepoměrně technologicky složitější než výroba vína (což na konzumaci jistě vliv nemá). Pivo i víno však mají i spoustu shodných znaků:
- V ideálních případech se jedná o čistě přírodní produkty.
- Konzumace piva i vína jsou v našich podmínkách hojně rozšířeny.
- Na trhu nalezneme velmi kvalitní produkci, stejně jako produkty pro nejméně náročné spotřebitele (piva v PET, vína v krabici).
- Oba nápoje můžeme použít pro široké spektrum příležitostí (k běžné konzumaci, pro slavnostní příležitosti, apod.).
- Oba nápoje jsou cenově dostupné, stejně jako jsou položky velmi nákladné.
- Existují pivotéky i vinotéky (stejně jako hospody a vinárny).
- Na trhu je běžně dostupná tuzemská i zahraniční produkce.
- Piva i vína se často regionálně odlišují.
- Existují malovýrobci stejně jako velkovýrobci, oba segmenty mají i domácí výrobu.
Přečtěte si: Domácí pivo – O dvě koruny dráž a rozzlobenou manželku víc. Ale stojí za to
Chutnáme vůbec pivo?
Třetí a vlastně asi nejhlubší rozpor (pro mě ten nejsmutnější) je však v samotných pijácích. Když piják dostane skleničku vína, jaksi automaticky v ní hledá vjemové atributy tohoto nápoje. U piva však často nikoli. Dovolím si vám posloužit reálným příkladem, který se opakuje prakticky na každé moderované ochutnávce.
Rád a často zařazuji do pivního lístku pšeničná piva. Při popisování atributů upozorním posluchače, že pivo vykazuje ovocné chuti a vůně, že nejčastěji ve weizenech nalézáme tóny banánu, hřebíčku a trochu citrónu (či grepových plodů). Následuje mírný údiv a po ochutnávce nejeden posluchač prohodí něco ve smyslu: „Ono to tam fakt je! Proč jste mi to někdo neřekl dřív! Já bych to nikdy sám nehledal.“ Jestli toto nelze použít jako důkaz o tom, že často ani neochutnáváme to, co pijeme, pak už opravdu nevím.
Proč je pivo vnímáno jinak?
Čtěte dále: Jsou ovocná piva cool?
ČLÁNKY DO MAILU