V 1. části seriálu o „americkém snu“ jsme ukázali, jak může vystresovaný člověk přibývat na váze více než ten, kdo je v pohodě, i když oba konzumují stejné množství kalorií. Objevili jsme, jak tuk, získaný stresem, je jedovatější než normální tuk, který se usazuje v oblasti břicha, kde negativně působí na naše hlavní orgány. A rovněž jsme dokázali, že Američané jsou více vystresovaní a méně šťastní, než jejich protějšky v jiných zemích.
Dnešní otázka je jiná: Proč jsou Američané tolik vystresovaní? Krátká odpověď zní, že v USA 21. století je nemožné dosáhnout rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem.
Žijeme tak rychle, jak jen můžeme
Podle Indexu lepšího života (Better Life, 2013, OECD, www.oecdbetterlifeindex.org), kde lidé hodnotí svůj život podle různých kritérií, jsou Spojené státy jako jedna z nejbohatších zemí na světě, až deváté od konce. A to i přesto, že v kategorii rovnováhy mezi prací a životem jsou mezi osmadvaceti nejlépe hodnocenými zeměmi.
Každodenní stres Američana nepramení jen z běžných problémů. Je něčím daleko zásadnějším a je odrazem toho, jak dnes žijeme. Trávíme nekonečně dlouhé hodiny v práci se strachem, abychom o ni nepřišli. Tento strach visí nad našimi hlavami každý den. Po cestě domů bojujeme se zácpami se snahou dorazit včas, abychom hráli dokonalé rodiče, připravili na stůl večeři, pomohli dětem s domácími úkoly a udrželi kontakt se členy naší rodiny a přáteli. Ale i tak cítíme, že jsme něco zanedbali, protože je toho na nás prostě moc. Některé dny jsme tak moc unaveni, že se nám chce jen sedět v koutě v pokoji a plakat. Tloustneme. A cítíme se stále hůř.
Podívejme se na tento graf, který ukazuje vývoj obezity ve Spojených státech v letech 1990, 2000 a 2010. V průběhu roku 1990 byla ekonomika na vzestupu a většina lidí byla víceméně v pohodě. Pak ale nastoupila dvě období hospodářského poklesu, poprvé v roce 2000, kdy se zhroutil akciový trh, a znovu v roce 2008 s krizí finančního sektoru, jenž ohlašoval globální recesi. Střední třída začala mizet a rozdíl mezi bohatou a chudou vrstvou lidí se ještě zvýšil. Snažíme se postupovat dopředu tak rychle, jak jen můžeme, a nejde ani tak o úprk dopředu, ale spíš o snahu nezačít couvat.
Jak jsme žili včera a jak žijeme dnes
Podívejme se, jak William Falk, šéfredaktor The Week popsal životní styl typické americké střední třídy v časech, kdy vyrůstal: „Pamatuji si svého úspěšného otce, který se vracel z práce každý den v půl šesté večer. Má matka, žena v domácnosti, už měla vždy večeři připravenou v troubě. Můj bratr a já jsme jedli s rodiči a strávili společně pohodový večer. Tak tomu bylo ve 20. století.“ Tato dělba práce sice fungovala, ale ženám tak bylo odepřeno budovat vlastní kariéru. A to se nám vůbec nelíbilo. Takže jsme založily odbory, vzbouřily se a křičely, jak moc chceme pracovat.
Naše tehdejší vzpoura byla podložena názorem, že pokud rodina může žít pohodlně z příjmu jednoho na plno pracujícího člověka, pak může žít stejně pohodlně z příjmů dvou, na poloviční úvazek pracujících lidí. Takže je jistě lepší, než když je otec pryč od pondělí do pátku od 8 do 17 hodin a máma je zavřená doma, aby každý z nich pracoval jen dvacet hodin týdně a domácí práce a péči o děti si rovnocenně rozdělili. Pracující žena znamená příjem a rovnost v péči o děti, ale také další domácí úvazek pro otce, který tak můlže strávit více času se svou rodinou.
Kdo jsou DINKs a jste jedním z nich?
Co se však ve skutečnosti stalo? Když začali všichni, jak muži, tak ženy, šplhat na kariérních žebříčcích, geny jim začaly našeptávat, že mohou oba budovat rovnocenně kariéru a přinést tak domů víc peněz a kvalitnější život. Výzkumníci trhu v Americe mají pro tyto emancipované páry pojmenování: DINKs (Double-Income, No Kids), tedy ti, kdo mají dva příjmy, ale žádné děti.
Studie, již realizovalo The Center for Work Life Policy v New Yorku mezi lidmi ve věku 33 až 46 let, ukázala, že 43 % žen a 32 % mužů nemá vůbec děti a dokonce o nich ani neuvažuje. Většinou se jedná o „bílé“, vysoce vzdělané a bohaté lidi, kteří si raději než rodinu dopřejí větší dům a luxusnější auto. Pak ale zároveň opravdu své dva příjmy potřebují, aby si tento životní standard udrželi a zachovali stejnou kvalitu života. Dokonce i poté, co jsme v Americe přečkali dobu hospodářského poklesu v letech 2000 a 2008, kdy se obecně „zmenšovalo“, globalizovalo a fúzovalo, musíme všichni stále běžet co nejrychleji, abychom nezůstali pozadu.
Vítejte ve světě pracujících zombie
Způsob, jakým dnes v Americe žijeme, zachytil dokonale zmíněný William Falk, nebo, chcete-li, Jan Novák: „V době, kdy toto píšu, je moje žena Karla na služební cestě, a mně po patnácti hodinách zvolna končí den, který začal v šest hodin. Hned ráno jsem doma trochu pracoval, abych stihl v devět odvézt dceru k lékaři na vyšetření. Nějakou práci se mi povedlo dokončit na notebooku v čekárně lékaře, kdy jsem si současně mailoval s Karlou. Odpoledne pracovní povinnosti, jako štvanec, s nohou na plynu a rukama na klávesnici se snahou neprošvihnout žádný deadline, jsem večer dorazil domů, bleskově se s dcerou navečeřel a strávil několik dalších hodin na laptopu. Tak je to s mojí pracovně-soukromou životní rovnováhou…“
A nejde jen o pracující rodiče, kdo se cítí naprosto vyšťaveni. Máme to tak všichni. Například Arianna Huffington, prezidentka a šéfredaktorka The Huffington Post Media Group, říká: „Všichni, nebo všechny, jsme se adaptovali do této mužské definice úspěchu, peněz a moci. Ale ono to nefunguje. Nefunguje to pro ženy, ale nefunguje to ani pro muže. Prostě to nefunguje pro nikoho.“
Namísto toho jsme zjistili, že rodiče budující dvojí kariéru jsou těmi nejvyčerpanějšími lidmi v Americe. Malé děti z vás energii doslova vysávají. A dokonce i když máte chůvu nebo někoho, kdo se stará o chod domácnosti, zatímco vy jste v práci, znamená to se s ním po příchodu domů ještě pobavit a finančně vypořádat. A stejně jako většina rodičů malých dětí i vy se budete cítit příliš unavení na to, abyste si na sklonku pracovního dne své plačící dítě posadili na kolena a pohráli si s ním… Zvláště když se snažíte připravit na stůl večeři, uklidit kuchyň, děti vykoupat a povědět jim pohádku, než je – samozřejmě rozhodně ne sebe – uložíte do postele. Pak strávíte několik dalších hodin přípravou na další pracovní den, praním prádla, plánováním nákupu a jídla a snažit se dohnat s rodinou a přáteli to všechno, co jste prošvihli. Za nějaký čas se pak rodiče diví, zdali toto je život, který plánovali a chtěli, a jestli vůbec stojí za to utratit velkou část příjmu na chůvu nebo školku, když to vlastně situaci ani trochu neulehčuje.
Nemůžeme se tedy cítit hubenější, zdravější ani šťastnější jen proto, že snížíme příjem sacharidů a kalorií, nebo si přidáme další lekce cvičení. Tyto věci mohou sice pomoci v krátkodobém horizontu, ale jistě ne v dlouhodobém plánování. Šanci bychom měli jen tehdy, kdybychom radikálně změnili způsob, jímž žijeme naše životy a výrazně tak snížili i hladinu stresu. Rovnováha mezi soukromým a pracovním životem je nejdůležitějším cílem, který bychom si měli stanovit.
V příští části se podíváme na to, co s tím vším. Jaké společenské změny mohou pomoci a jak můžeme i my sami pomocí jednoduché relaxační techniky účinně bojovat se stresem.
Na základě práce a se svolením Denise Cummins volně přeložila Kristina Vacková, zdroj: www.psychologytoday.com
ČLÁNKY DO MAILU