Vlhká můra enuréza: viník nočního pomočování

N. M. Sčelovanov právě před šedesáti lety publikoval v učebnici pro zdravotnické školy názor, že již čtyřměsíční dítko lze naučit čistotě. Seriozní autoři uvádějí, že o volní kontrole močení lze hovořit kolem druhého roku. Po celou noc bez probuzení je „suchý zákon“ trvalý až kolem třetího roku. Pomočování během dne lze považovat za problém ještě o něco později. Jednou je nikdy. Konzultace s lékařem se doporučuje za předpokladu, že během posledních šesti měsíců se pětileté dítko pomočilo po dvě noci.

Neudržení moči mnohdy souvisí s psychikou

Enuréza je česky „bezděčné pomočování“. Řecké kořeny cizího slova nemusí být na první pohled zřejmé. Zato název v ruštině „nočnoje něděržanije moči“ nenechá nikoho na pochybách. Chorobné „něděržání“ může trvat nebo se objevit po určité době bez problémů ve zmíněné oblasti. Za podmínku klasické enurézy bývá považováno, že jde o člověka tělesně zdravého. Stav tudíž nesouvisí například s nemocí ledvin či močového ústrojí. S psychickým zdravím to může být problematičtější. Zvláště u dětí jde o jeden z důsledků možných dopadů nadměrného stresu a neurotizace. Dříve více než v současnosti se předpokládal vliv hlubokého spánku.

Choroba, přesněji řečeno její simulace, se v minulosti zlatým písmem zapsala do volního a cílevědomého usilování o jeden z největších cílů mladých českých vzdělanců – získání tzv. modré knížky. Pokud jste úspěšně předstíral hypnuresis (synonymum enurézy – pomočování ve spánku, jež může nastat v noci i ve dne), nakonec vás přestali nutit nosit v tornistře maršálskou hůl.

Otázku, zda enuretici nejsou pouze líní a simulující „vyčuránci“, řešili dávno před vojenskými lékaři naši lidové armády jejich kolegové v 17. století. V té či oné době byla enuréza coby choroba již dlouho známa.

Enuréza od Hippokrata k Freudovi

Záznamy o ní najdeme v tzv. Eberthově papyru, jehož stáří se odhaduje na 3500 let. Věnovali se jí například Hippokratés, Galén, Avicenna. V mnohém byli pokrokovější než lékaři na počátku 20. století. Tehdy se docela vážně tvrdilo, že jde o zlozvyk srovnatelný s dumláním palce.

Moderní přístup připouští možnost dědičných vlivů. Jde o jakousi primární poruchu, vývojový defekt nebo o opoždění konkrétní specifické funkce.

„Není snad jediné žlázy s vnitřní sekrecí, jíž by někdy nebyl připisován podíl na enuréze,“ citujeme z odborného textu. Prognóza je optimistická, spontánní úprava v pozdějším věku je možná. Enuréza je častější u lidí s labilnějšími emocemi, může někdy souviset se zvýšenou agresivitou, jindy s poněkud infantilním celkově nezralým osobnostním laděním.

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde…“ enuréza nemůže být výjimkou. Jste ženou? Pak pomočováním sdělujete svoji touhu po změně pohlaví, přesněji řečeno po schopnosti výronu semene. Jste mužem? Pak takto dáváte najevo potlačenou touhu po menstruaci. Jste buď mužem, nebo ženou? Pomočováním projevuje třeba jen nevědomou agresi vůči rodičům. Narodil se vám sourozenec? Jak jinak než nepřiměřeným čuráním proklamovat, že ho hodláte odsunout z pozice milovaného kojence, jež nic nemusí, ale může vše, co činí. À propos kastrace – máte strach o svůj penis nebo jej závidíte chlapcům? Jistě uhodnete, jaký to má vliv. Nutno ovšem zdůraznit, že jde o impulsy nevědomé, leč o to silnější.

Pomočování jako špatný návyk

Velmi přijatelně vyznívají přístupy vycházející z teorií učení. Mnohé nesnáze vnímá jako „nevhodně naučené vzorce chování“. Enurézu vnímá spíše jako nedostatečně vypracovaný návyk než vzorec neurotického chování. Mám ovšem dojem, že obé lze spojit. Vzhledem k neurotickému chování se objevuje nedostatečně vypracovaný nebo narušený návyk. Klasik české dětské psychiatrie psychoanalytik Otakar Kučera se o enuréze zmiňuje jako o jednom z příznaků LDE v dodnes podnětné knize Psychopatologické projevy při lehkých dětských encefalopatiích.

Každé dítě je jiné. Odlišné bývají i vlivy z okolí na ně rozličným způsobem působící. Důkladné lékařské vyšetření s vyloučením organických příčin i dietních chyb (mnoho pití před usnutím) je nezbytným předpokladem nápravy. K zamyšlení nad příčinami může sloužit i neveselá příhoda z autorovy psychologické praxe.

Případ se špatným koncem

Coby začínajícího poradenského psychologa, čerstvého absolventa kurzu hypnózy a autogenního tréninku mne vyhledala matka s dospívajícím synem. Otec onoho dítka byl velmi ambiciózní a poněkud pedantický vysokoškolák. Velel rodině, nikdy nikoho nepochválil. Chlapec se po jedné rodinné scéně začal pomočovat. Po tělesné stránce bylo vše v pořádku. Po 18. hodině nepil, leč mokrých nocí bylo 5–6 do týdne. Nepomáhaly tresty, domluvy, ba ani přislíbená finanční odměna nabízená babičkou. Kluk byl vášnivý čtenář, líbily se mu podobné knihy jako v jeho věku mně. Našli jsme i jiné společné zájmy a dobře si rozuměli. Snadno jsme nacvičili autogenní trénink a posléze jsem použil i hypnózu. Vše šlo jako po másle. Pomočovat se přestal. Původně ke mně chodil 5× do týdne, posléze 2×, pak stačilo jednou. Posléze jsme přešli na interval 1× za 14 dní. Plně to postačovalo. Do hypnotického stavu hoch upadal málem již při spatření tužky, na jejíž hrot měl v úvodu sezení fixovat pohled.

V té době jsem si do pracovny pořídil šachy. Hra leckdy usnadňovala kontakt s dětskými klienty. Když si jich vyléčený enuretik povšiml, zazářily mu oči. Požádal mne o partii a já souhlasil. Dopadl jsem po tuším dvaceti tazích jako Napoleon u Waterloo. Přijal jsem nabídku odvety. Ta skončila obdobně a ještě dřív. Chlapce jsem chválil, opravdu jsem z něj měl radost a rozešli jsme se v nejlepším.

Za dva dny na to mi telefonovala jeho matka. Syn se po obě noci pomočil. Enuréza nocturna pokračovala i následující dny. Autogenní trénink mu přestal jít, hypnóza nezabírala. Zkrátka neúspěšný případ, debakl.