Priessnitz léčil vodou, jeho bývalý kamarád Schroth pro změnu lidi vysušoval

Voda je životadárná tekutina, bez níž bychom nepřežili déle než tři dny. Je základním živlem tvořícím všechny živé organismy. V lidském těle je velké procento vody, které s rostoucím věkem klesá. Novorozenci mají v sobě vody nejvíce, se zvyšujícím se věkem vody v těle ubývá. 

Starověká vodoléčba

Víme, že vodoléčba měla své významné místo už ve starověku, a to především co se týká lázní. Ve středověku ale kontakt s vodou a vlastním tělem z pochopitelných důvodů na dlouhá léta upadá, svou obnovu význam vody nachází až v časech renesance a dále. Ze starověkých lékařů léčbu vodou propagovali Galenos (129–216), Asklepius z Brusy (zemřel 59 př. n. l.), Celsus (25 př. n. l. – 50 n. l.), římský filozof Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.) nebo významný arabský lékař a filozof Rhazes (865–925).

Pozdější známý alchymista, lékař a astrolog Paracelsus (1493–1541), také prosazoval léčbu vodou, zejména pití minerální vody. Vodoléčbou se také zabýval anglický lékař John Floyer (1649–1734).

I lékař Marie Terezie léčil vodou

Zásadní rozvoj vodoléčby u nás ale nastal v 18. století. Mezi známá jména lékařů, kteří byli zastánci léčby vodou, patří především Sigmund Hahn a jeho synové nebo Bedřich Hoffmann. Jan Hahn, syn Sigmunda, doporučoval například studené klystýry a led na rány. Také osobní lékař Marie Terezie, jmenoval se Gerard van Swieten (1700–1772), nezůstával s vodoléčbou pozadu a prosazoval zejména studené lázně a polévání vodou v rámci léčebných opatření proti obrně. 

Přečtěte si také:

Za bosé chození se mi tělo odměňuje

Dalším zastáncem vodoléčby byl i lázeňský lékař Antonín Šlechta (1810–1886), nositel titulu rytíř Sedmihorský, který založil lázně Sedmihorky a vycházel z Priessnitzovy metody. V souvislosti s vodoléčbou nelze vynechat ani lékaře Jana Špotta (1813–1888).

Nebyl doktor, ale uměl

Jedním z významných zakladatelů vodoléčby u nás byl Němec Vincenz Priessnitz (1799–1851), který žil v Gräfenberku u Frývaldova, dnešní oblasti Lázní Jeseník. Jeho způsoby léčby spadají mezi osvědčené metody alternativní léčby, protože on sám nebyl žádným vystudovaným lékařem. 

Doporučoval léčbu prací na čerstvém horském vzduchu a polévání čistou studenou vodou. Založil světoznámé lázně, v nichž se léčila i řada známých osobností. Jeho cesta k propagaci originálních léčebných metod samozřejmě vedla přes vlastní zkušenosti. Nejenže přišel o bratra, ale musel také bezmocně přihlížet oslepnutí svého otce. Aby toho nebylo málo, nakonec byl i sám těžce raněn, když jej přejel povoz se splašenými koňmi.

Vincenz to ale nevzdal, i když mu ranhojič předpověděl smrt, nebo v lepším případě doživotní invaliditu. Sám se vyléčil za pomocí studených obkladů, zlomená žebra si srovnal o opěradlo židle. Vodou léčil také zvířata a postupně i lidi. 

Přečtěte si také:

Magické rostliny, ochranné amulety a recepty proti duchům, kterým věřili naši předkové

Jeho léčebné umění se brzy rozšířilo a stal se vyhledávaným lidovým léčitelem. V roce 1822 přestavbou svého rodného domu a umístěním necek do přízemí položil základ prvního vodoléčebného ústavu na světě. Nejenže léčil zadarmo, ale také úspěšně, čímž se dostával do věčných sporů s místními ranhojiči, kteří v minulosti jeho rodině, ani jemu, nepomohli. Léčit časem směl pod dohledem studovaných místních lékařů, světoznámé lázně pak oficiálně vznikly až v roce 1837 potvrzením od císařské komise. Priessnitz si získal srdce lidí a měl spoustu stoupenců a následovníků, kteří vycházeli z jeho metody.

Priessnitz zavlažoval, Schroth vysušoval

Ve stejné oblasti ale působil i další lidový léčitel, který se zase tolik jako Priessnitz neproslavil. Původně byli kamarádi a spolužáci, nakonec se z nich však stali odpůrci a rivalové. Johann Schroth (1798–1856) dokonce miloval Priessnitzovu sestru Terezu, která se ale, než se vrátil z vojny, provdala za jiného. Přesto byl Johann nakonec v manželství s jinou ženou šťastný a zplodil šest dětí. 

Kromě toho se, stejně jako jeho přítel, věnoval vodoléčbě, léčitelství a dietetice. Nakonec se ale Priessnitz a Schroth názorově rozešli a Schroth svého spolužáka a přítele kritizoval zejména za nadměrné pití studené vody po ránu, studené koupele i výplachy úst. A zatímco Priessnitz své pacienty zavlažoval, Johann Schroth je v Dolní Lipové naopak vysušoval.

Na rozdíl od Priessnitze se stal zastáncem léčby pomoci dietního režimu a svým pacientům zakazoval i pít. Všiml si totiž, že koně, kteří zrovna nepijí, dokáží podat vyšší výkony a že když je člověk nemocný, nemá ani žádnou chuť k jídlu. Mezi Priessnitzem a Schrothem byl očividný konkurenční boj, oba však čelili problémům se zákony a úřady, protože ani jeden z nich neměli vystudovanou medicínu a pouštěli se do léčby mnoha těžce nemocných pacientů.

Kneipp a bosá chůze v mokré trávě

Dalším významným léčitelem, který se zasadil o léčbu vodou, byl farář Sebastian Kneipp (1821–1897), který se proslavil svým poléváním vodou a chozením bosky v potoce, mokré trávě, anebo klidně i ve sněhu. Ve své době byly velice populární kropící konve, kterými se však nezalévaly rostliny, ale jednotlivé části těla. Kromě vodoléčby i v rámci přírodní medicíny Kneipp doporučoval vhodnou stravu a život v souladu s přírodou.

Přečtěte si také:

Léčení vodou podle faráře Kneippa

Hydroterapie a lázeňství

Co všechno patřilo mezi léčebné metody hydroterapie? Byla to oplachování, lázně, koupele, sprchy, napařování různých částí těla, parní lázně a skříňové parní lázně, kdy lidem trčela jen hlava, dále zábaly, tření těla mokrými ručníky, sedací sprchy, ale i inhalace. Léčebný efekt mělo střídání teplot vody, používání studené nebo teplé vody, což souviselo s rozprouděním krevního oběhu.

Vodoléčba se používala proti horečce, infekčním chorobám, tyfu, obrně, sedací lázně pak léčily hemoroidy, ženské choroby nebo potíže s ledvinami, močovými cestami, dále také revmatismus. Celkově léčba vodou měla i detoxikační účinek a vyháněla z těla ven nahromaděné chorobné látky.

Svůj význam měl rozvoj lázeňství v kombinaci s masážemi. Lázně byly horkovzdušné, bahenní, rašelinné, se sopečným bahnem, sirnaté pro léčbu kožních chorob, uhličité na srdeční choroby, železité na anémii nebo rapnaté (solné), kdy voda obsahovala více než tři procenta soli.

Léčebné klystýry pro každého

Léčba vodou ale nepůsobila pouze aplikací vody či páry zevně na tělo, samozřejmostí bylo také popíjení vody anebo léčebné vpravování vody do těla jiným způsobem, například formou klystýru. Co se týká pití vody, například se vědělo, že pití studené vody škodí při cukrovce, naopak se u diabetu doporučovalo pití horkých nápojů.

Klystýry se kdysi aplikovaly hojně a všem, i dětem, v případě nejrůznějších, nejen trávicích potíží. Při úporných průjmech se na zklidnění doporučovaly klystýry s heřmánkovým nebo meduňkovým odvarem, také s odvarem ze sušených borůvek. Při krvácení ze žaludku nebo tenkého střeva zabíraly studené klystýry nebo vkládání ledu či ledových čípků do konečníku.

Mocný účinek měly olejové klystýry, například z olivového, makového nebo sezamového oleje, které se vpravovaly do střev, kde bylo potřeba je udržet co nejdéle, aby se projevil jejich blahodárný účinek.