Ti, kteří tetování propadli, se nespokojí s jednou či dvěma rituálními vzpomínkami na významné životní události, ale zřejmě soutěží v tom, kdo bude mít na sobě méně volného místa.
Tetování už nepatří k odsuzovanému projevu rebelství, jako tomu bylo v socialistické společnosti, ale stává se samozřejmostí moderní doby. Možná však přece jen ještě trochu diskutovanou a kontroverzní samozřejmostí. Hovoří se totiž o případné škodlivosti chemických barev vpichovaných pod kůži, na druhé straně stojí estetický aspekt a důraz na projev individuality. Jak tomu však bylo v dávné historii, především u přírodních národů?
Nejstarší tetování na světě
Zdobení kůže bylo od pradávna považováno za součást lidské kultury. Ať už se jednalo o kulty krásy, iniciační a přechodové rituály, či projevy náboženské nebo sociální příslušnosti, lidé byli ochotni v rámci své vlastní víry a přesvědčení dělat se svým tělem takřka cokoli. Například můžeme zmínit vyoperování žeber kvůli útlému pasu, kruté praktiky za účelem zmenšování velikosti nohou čínských žen, vkládání talířků mezi rty domorodek nebo implantátů na různá místa těla, ženskou obřízku či jiné mrzačení tělesných partií a podobně.
Tetování patří mezi nejstarší způsoby zdobení těla. Důkazem toho je pravěký muž Ötzi z doby kamenné, na jehož těle je celkem jednašedesát drobných tetování a pravděpodobně odpovídají léčbě na způsob akupunktury. Bylo rovněž zjištěno, že trpěl artrózou. Tato prvotní tetování se vyřezávala nožem a do ran se vsypával popel, šlo tedy o poměrně bolestivou záležitost.
Za další podnětný nález můžeme považovat tetování jisté staroegyptské kněžky. Kromě podélných čar na končetinách měla na břiše vytečkovaný elipsovitý útvar ve tvaru spirály, což spíše mohlo mít estetický a sexuální význam.
Barvení nehtů, vlasů a zubů
Jinou záležitostí je zdobení hennou, které praktikovaly ženy z východu. Barvily si obočí, nehty, krk, ruce nebo vlasy.
Galerie: Henna se používá dodnes
Zajímavostí je také barvení zubů na černo u přírodních národů na Jávě a jiných ostrovech, například ženy v bývalé francouzské Indočíně jej praktikovaly v době první menstruace nebo také své první soulože. Barvení hlínou mělo vždy svůj rituální význam, ať už se jednalo o náboženské, válečné, nebo sexuální důvody.
Skutečné tetování pod kůži se označovalo polynéským slovem tatau, které znamená řádný či umělecky vyhovující. Tetování mužů a žen bylo odlišné. Zatímco u mužů se předpokládal válečný účel, například zastrašení nepřítele, u žen se jednalo o estetický a sexuální podtext. Zářezy do kůže nebo vypíchané vzory se vysypávaly hlínou různých barev nebo práškem z dřevěného uhlí. Tímto způsobem se zdobily také jizvy. Později se tetovalo tuší, uhlem, sazemi nebo tuhou, které se vpravovaly jehlou pod kůži. Pro ženy přírodních národů bylo typické tetování obličeje, brady, boků a stehen, zobrazovalo také například kvalitu jejich plodnosti a počet narozených dětí. V jisté oblasti Indonésie si ženy tetovaly své děti v době, kdy jim bylo pět nebo šest let, aby je případně poznaly, kdyby byly podvodem či násilím uloupeny, což se dělo na Filipínách kolem oblasti zátoky Davao.
Pro krásu a víru všechno
Ve své Cestě přírodozpytcově Darwin píše, že se ženy misionářů snažily přemluvit domorodky, které už byly obráceny na víru, aby se nenechávaly tetovat. Ovšem ty odvětily: „Opravdu musíme míti byť jen několik čar na pyscích, jinak až zestárneme a naše pysky se scvrknou, vyhlížely bychom velmi ošklivě.“ Také ženy Eskymáků se nechávají tetovat sazemi z lampy nebo tuhou, jak popisuje švédský botanik Nordenskiöld. Všeobecně známé je tetování rakouské císařovny Sissi, která si jej pořídila při svém pobytu na ostrově Korfu. Jednalo se o malou kotvu na rameni.
V roce 1890 začali v Bosně a Hercegovině tetovat katolická děvčata ve věku od třinácti do šestnácti let, aby se zabránilo jejich přestupu k Islámu. Polský židovský lékař Leopold Glück, který v Bosně žil, popsal ve své knize z roku 1894, že se jednalo převážně o různé variace kříže vytetované na viditelných místech, které dívkám byly za doprovodu slavnostního veselí tetovány v neděli nebo jiný svátek po slavnostních bohoslužbách pomocí černé pasty vytvořené z pryskyřice smíchané se sazemi. Chorvatský archeolog Truhelka píše, že se vždy nejednalo pouze o znamení kříže, ale i jiné symboly, a tetování se provádělo na svátek svatého Josefa v předvečer jarního slunovratu, tedy nešlo o ryze náboženský důvod, spíše o prastarý bosenský zvyk.
Církev s odvoláním na Starý zákon totiž tetování zakazuje: „Mrtvým nesmíte zhotovovat na těle žádné zářezy a nesmíte si vyrýt žádnou značku.“ (3. Moj. 19,28). „…kněží si nesmí vystříhávat na své hlavě pleš, stříhat si vousy a na těle dělat zářezy.“ (3. Moj. 21,5).
Vynález tetovacího strojku
První oficiální patent na elektrický tetovací strojek získal v roce 1891 irský přistěhovalec Samuel O'Reilly, který žil v New Yorku. O pár let později v této práci pokračoval vyhlášený tatér Charlie Wagner. Ten si nechal patentovat vylepšenou verzi tetovacího stroje.
V meziválečném období dvacátých až čtyřicátých let došlo k velkému rozmachu tetování ve Spojených státech, o něco později však kvůli tetování Židů v koncentračních táborech nastává úpadek této činnosti. V padesátých až sedmdesátých letech bylo tetování typické spíše pro hippie, vojáky a vězně. V době socialismu v Evropě se na zdobení tělo nahlíželo skrze prsty a považovalo se za projev nežádoucí rebelie a náleželo spíše k různým subkulturám. Až po revoluci se situace mění a v roce 1992 je v Praze otevřen první tetovací salón.
ČLÁNKY DO MAILU