Vuvuzela, zachránce mnoha manželství

Skoro každý rok se najde nějaký sportovní podnik, který minimálně na dva týdny ochromí život v českých rodinách. Letos máme za sebou olympiádu, mistrovství v hokeji a nyní probíhá šampionát fotbalový. Vuvuzely ale dokázaly nemožné, i tyhle zpropadené trumpety zapříčinily, že nás muže fotbal tentokrát přestal zajímat.

Vzhledem k tomu, že naši v Jižní Africe nehrají, tak se zájem o fotbalové mistrovství s olympiádou, kde jsme sbírali medaile (a museli jsme se dívat v noci), a hokejem, který skončil zlatou tečkou, vůbec nedá srovnávat.

Fotbalové mistrovství světa prostě zajímá jenom skutečné sportovní maniaky, a to nejenom kvůli tomu, že v Africe nenastupují ti naši nekopové. Mezi námi, i kdyby se kvalifikovali, tak by tam stejně jenom způsobili ostudu...

Zatracené trumpety

Fotbal neláká i kvůli tomu, že zatím proběhlé zápasy měly hodně nízkou úroveň. Posuďte sami, v době vzniku tohoto fejetonu se hraje dost atraktivní utkání, přesto jsem místo na pohovce přenechal tchýni a nedívám se. Mimochodem, ona také ne.

Když už bych byl ochoten přejít naši neúčast a nevalnou kvalitu sportovních výkonů, tak mi vadí další věc, a asi nejsem sám. Jsou to zvuky nástroje vuvuzela. Co toto dnes velmi populární slovo znamená? Vuvuzela je podle Wikipedie jihoafrický lidový hudební nástroj, který byl dříve používán k vzájemnému svolávání občanů. Je to roh, dnes obvykle vyráběný z plastu a přibližně metr dlouhý, který používají fotbaloví fanoušci z Jihoafrické republiky. Při fouknutí vydává hluboký monotónní zvuk přirovnávaný k slonímu troubení nebo velkému roji rozzuřených vos. Při ústí trubky dosahuje zvuk přibližně 130 decibelů. Tolik encyklopedické heslo.

Jinak řečeno, jde o šíleně hlasité trubky, které způsobují, že celý zápas slyšíte jenom komentátory a bzučení. Žádné popěvky fanoušků ani potlesk, prostě nic jiného než iritující troubení. Mně osobně to vadí dost. Jednak mi je ten zvuk nepříjemný, a za druhé mám rád chorály anglických a dalších fandů. Klasičtí fotbaloví fandové nemají proti trubkám šanci, domorodci je hravě přehluší. Vuvuzel je totiž na stadionu obvykle minimálně několik tisíc.

Jak je vidět, tak troubení vadí nejenom hráčům a evropským divákům na stadionech, ale i televizním divákům. Možná jsem konzervativní, ale na tenhle styl fandění bych si asi nezvykl nikdy. Ale musím souhlasit s názorem jednoho novináře, který napsal, že je lepší celý zápas vyluzovat 130 decibelů, než se rvát s fanoušky soupeře. Narážel na to, jak by mohl vypadat zápas mezi Anglií a Německem v hledišti.

Co se nepovedlo ženám, povedlo se vuvuzelám

Naše manželky a přítelkyně ale vuvuzely musejí milovat. Je to věc, která jejich manžela či přítele spolehlivě odežene od televize. Spolu s neúčastí našich a mizerným fotbalem je to skutečně vražedná kombinace. Asi půl roku před začátkem turnaje jsme se s kolegou často bavili na téma favoritů a prognóz, teď v kanceláři frčí jiná tématika. Třeba i vuvuzely, ale o zápasech nemluví skoro nikdo. Jde o skvělý způsob trávení mistrovství a metodu, jak si doma nezadělat na průšvih. Kdyby nebyly vuvuzely a na fotbal by se dalo koukat, asi bych byl k neudržení a snažil bych se dívat na všechno. Takhle jsem z první čtvrtiny turnaje viděl asi dva necelé zápasy s hlasitostí na minimum.

Nejhorší je, že vuvuzely prý mají potenciál, aby se staly hitem i u nás. Kluby je zakazují. Není se co divit. Mohlo by se totiž stát, že vuvuzely už v tak vyprázdněných hledištích našich ligových stadionů nadělají ještě větší spoušť. To by je pak manželky fotbalových fanoušků teprve musely milovat! Vuvuzela je to totiž věc, která dokáže zázraky. Třeba docílit toho, že se muži nebudou každou neděli odpoledne nenápadně vytrácet na některý z ligových stánků, aby sledovali hodně podprůměrné snažení fotbalových mátoh...