Obecně si myslím, že každý si se svým majetkem může dělat, co chce. Tedy i se rozhodnout, kdo jej po smrti dostane.
Ale znám další příklad:
Rodiče mají majetek, který sami nevytvořili. Dostali ho od svých rodičů, kteří jej dostali v restituci (čili jej vytvořili jejich rodiče).
V rodině bylo zvykem, že každá další generace majetek dále rozvine a rozhojněný jej předá svým potomkům (dríve nejstaršímu synovi, později vždy všem potomkům rovným dílem).
Jenže ti současní rodiče (v penzijním věku) s majetkem (který sami nevybudovali) hospodaří špatně, nerozhojnili jej, naopak jej ztenčili, projedli, zanedbali. Navíc mají dceru podobné mentality (nic netvoří, spíše se přiživuje), které dopřávají štědrou podporu (od aut a nemovitostí až po krytí běžných nákladů života). Syna, který žije spořádaným a pracovitým životem, nijak nepodporují. Dcera zjevně umí s rodiči manipulovat, svou nepracovitost a neschopnost se uživit prezentuje jako skromnost.
A otázka samozřejmě je, nakolik mají tito rodiče právo se takto nespravedlivě k potomkům a nezodpovědně k majetku, chovat. Ano, je jejich, ale porušují rodinnou tradici, elementární spravedlnost a hádala bych, že i vůli jejich vlastních rodičů (kdyby věděli, jak se budou chovat, majetek jim neodkázali).