Překladatelka Alena Bláhová a výtvarník Michal Singer si letos na jaře odjeli na dva měsíce do Indie splnit svůj dávný sen. Jejich cílem se stalo městečko Mc Leod Ganj („horní“ Dharamsaly, exilového sídla Jeho Svatosti Dalajlamy a tibetské exilové vlády), které doslova žije jógou.
Do vesnic Bhagsu a Dharamkot jezdí většina zápaďanů buď za marihuanou, nebo právě kvůli buddhismu a józe. Jsou to hlavně Evropané, velmi často také mladí Izraelci právě propuštění z armády a Australané. „Někteří působí téměř šíleně. Od rána do večera cvičí jógu nebo si o ní aspoň čtou," popisuje Alena Bláhová.
Nabídek na různé druhy jógy je tu hodně. Stejně tak i masáží, zejména tibetských nebo ajurvédských. „Bylo jich tolik, že člověk vůbec neví, co si má vybrat. Možná to zní zajímavě a lidé sem právě proto jezdí, ale my jsme chtěli poznat především místo a kulturu. Chtěli jsme pobývat v blízkosti dalajlamy a chodit na lehčí treky do hor,“ říká Alena Bláhová a Michal Singer dodává: „Zprvu jsem se lekl. Všichni vstávají v šest hodin ráno a kam se člověk podívá, každý cvičí. Ve stanu, na střeše, pod spacákem. Do toho skřehotají opice, nalétávají orli. Ve vzduchu se mísí vůně koření a smažených placek."
Setkání s učitelem
Po deseti dnech se v Dharamkotu, vesnicí nad Mc Leod Ganj o kus blíž k horám, náhodou setkali s mladým mužem oděným od hlavy k patě do bílého. Působil velice spirituálně a moc sympaticky. Jmenoval se Tarun Kranti a od té doby, co se vzepřel tradici – odmítl si vzít „nasmlouvanou" nevěstu – cestuje po Indii a příležitostně učí jógu. „Byl velice zajímavý. Potulný jogín, který chodí světem a s sebou si nosí jen výbavičku – tři podložky, cihličky a špagátky (obojí pomáhá k dosažení ásany, pozn. aut.). Přestože byl ve věku našeho syna, už nasbíral tolik životních zkušeností, že měl co předávat i nám, padesátníkům," vzpomíná Alena Bláhová.
Kranti se specializuje na ashtanga jógu, což je dynamické cvičení, bližší power józe. Nicméně Alena stála více o klasickou jógu. „Hned jsem mu řekla, že ashtangu nechci, Michala z ní den předtím bolelo celé tělo. Vzhledem k tomu, že se tam každý pere o žáky, Kranti hned souhlasil a na následující měsíc a půl se stal naším mistrem," říká Alena a Michal dodává: „Kromě cvičení byla s naším učitelem velká legrace. Což je tady běžné. Také Tibeťané jsou velmi veselí a často se chovají nesmírně bezprostředně, skoro jako malé děti. Třeba se kolikrát smějí anebo si prozpěvují už od božího rána. Pořád jsem si musel říkat: kde je ta naše zamračená střední Evropa? Jsme relativně bohatí, připadáme si kulturní a tudíž patřičně důležití. To je tedy průšvih."
Proč za jógou do Indie?
Jóga pronikala ve dvacátém století do západního světa prostřednictvím evropských adeptů jógy nebo jejich žáků. Dostat se do Indie není dnes pro nás příliš těžké. Hledat rozdíly mezi jógou v České republice a v Indii není zrovna moudré, je velice podobná. Lepší je hledat rozdíly mezi jednotlivými jogíny a jejich pojetím cvičení.
Tak proč za jógou až do Indie? Jóga tu má letitou tradici a pro vyučujícího jogína, je tak samozřejmá, jako samotné dýchání. Většinou cvičí odmala. Jsou patřičně protažení, mají posílené potřebné svalové skupiny a ásany jim nedělají takový problém, jako běžnému Evropanovi. Lehkým dotekem mu však dokáží pomoci, až se diví, co jeho tělo dovede.
Kromě rozených jogínů, dělá jógu v Indii zajímavou zejména prostředí. Místo, kde učil Kranti Alenu s Michalem, byla vlastně malá kavárna, na jejíž střeše byl z bambusu a igelitu postavený stan. „Takže jsme cvičili takřka v otevřeném prostoru, kolem se rozprostíraly bohaté koruny stromů plné ptactva a opic," vzpomíná Michal a Alena doplňuje, že Kranti do lekcí vnášel běžný indický zmatek. „Na učitele jsme občas čekali. Někdy čtvrt hodiny, jindy dvacet minut i déle. Ale vždycky jsme mu to okamžitě odpustili."
Mc Leod Ganj s okolím je dnes úžasná kosmopolitní komunita. Všichni se tu navzájem zdraví a usmívají se na sebe. Je to bývalá horská stanice, kterou si postavili Britové v době své koloniální správy. Těch stanic je víc a každá se jmenuje po „svém“ plukovníkovi, který ji založil. Britové se sem, na místo s ideálními podmínkami (1700 n.m.), jezdili rekreovat. Neobtěžují vás tady žádní komáři ani jiný hmyz; vzduch má takovou vlhkost, že se tu člověk nepotí. Začátkem šedesátých let „dostali“ od indické vlády vylidněné město na předhůří Himálaje tibetští uprchlíci. Dnes je to hlavní město tibetského exilu, „Little Lhasa“.
Rozhovor: Co vám dala pravá indická jóga?
Alena Bláhová: „Člověk může mít v určitém věku dojem, že jeho tělo upadá. Teď po návratu do Prahy cítím, že tomu tak není. Jóga vám pomůže k tomu, abyste některé věci realizovali. Také mám mnohem větší klid v hlavě. Možná to bude dočasné, ale obvyklé starosti a existenční tlaky jsou pryč. Pro mě osobně měla celá Indie velký význam. Mám pocit, že vše jde zvládnout, že není čeho se bát."
Michal Singer: „Cvičení bylo namáhavé a aby se člověk úplně nezhroutil, je třeba, aby správně dýchal. Díky extrémně hlubokým nádechům, kterým ale předchází téměř tak hluboký výdech, jsem se naučil mnohem agresivnějšímu cvičení a vůbec návaznosti stran jednotlivých ásan. Potom je to celé úplně úžasné, včetně neobyčejného zážitku vlastní výdrže. To jednoho nabudí. Tady v Čechách mám teď možnost srovnávat svoji kondici díky jízdnímu kolu. A je to někde úplně jinde.
Jiný je duchovní rozměr. Je prostý. Cvičením propojeným s vnímáním dechu se nám začne zjednodušovat pojetí sebe sama. Co se člověku děje, není najednou tak důležité jako dříve. Méně situací si člověk vykládá osobně. Jóga v Indii mě naučila, že nejen život, ale také bolest a možná i smrt jsou pouhým procesem, jehož nepatrnou součástí je naše „Já„. Zato vše ostatní, tedy nikoliv jen sebe sama, začne člověk chápat jako setrvalou všudypřítomnost, která nás sice nekonečně přesahuje, ale nedrtí. Jóga mě naučila lépe se s tím propojit. Nic méně, nic více. Ale je potřeba cvičit a překonávat všeobecnou lenost a to jak ducha, tak i těla. Nic není zadarmo. Před cvičením. Potom už zase všechno.“
Jak se sem dostat
Cesta je jednoduchá. Nejdříve si samozřejmě musíte obstarat letenku do Dillí, odkud do Dharamsaly jezdí spousta nočních autobusů. Se státním autobusem máte naději, že přijede včas a bez nehody. Jízdenka stojí v přepočtu zhruba 200 korun. Cena letenek je vzhledem k různým ročním obdobím velice proměnlivá, sám pobyt pak velice levný.
Foto: Archív Michala Singera
ČLÁNKY DO MAILU