„Když matka dítě dlouhodobě nekojí, nemiluje je. Styďte se! Řádná máma je s dítětem minimálně deset let doma. Milá paní, vy to takto nevidíte? Následky posléze poznáte sama. Zpronevěřujete se nejkrásnějšímu poslání ženy. Dáváte přednost pochybnému kariérismu před dětským úsměvem. Pro normální ženu je mateřská dovolená nejšťastnějším obdobím života. Po zaměstnání mimo rodinu se jí nezasteskne…“ Takhle, bez servítku promlouvá nejspíš rozhorlená sousedka nebo velmi nespokojená a konzervativní tchyně. Leč četl jsem i podobný apel několika psychologů. Pro úplnost dodejme, že velmi dlouhá „mateřská“ je to pravé, co se u manželky líbí žárlivým mužům.
Každá máma je jiná. To z nikoho nedělá špatnou matku
Existují mnohé „odstíny šedi“. Ty přijatelnější nejsou na první poslech tolik agresivní, ale na určitou skupinu matek působí spolehlivě. Operují s objektivními fakty o předcházení citovému strádání, vyšší nemocnosti v kolektivních zařízeních, nepříjemným dopadem spěchu a nenahraditelností mateřské role. Zvláště v čase předvolebním jsou podobná zlatá slova lákavou součástí masáže voličů.
Kupodivu namátkou v USA, Anglii, Belgii, Švýcarsku, Francii nebo v Dánsku, jakož i v desítkách jiných zemí, je rodičovská dovolená podstatně kratší než v ČR. Nezdá se však, že synonymem pro občany těchto zemí by byla slova citová deprivace a morální depravace – zpustnutí.
Velmi moderní je přístup nazvaný přirozené rodičovství: Rodičovská láska, citlivost k uspokojování potřeb dítěte, jež je vnímáno jako osobnost. Individuální přístup ke všem členům rodiny. Ne: „Jsi jednou máma, tak seď doma a starej se!“ Jde právě o zmíněný respekt k individualitě. Každý jsme jiný, zde přesněji každá máma je jiná. Některá je schopna zvládat ono přirozené rodičovství dvacet čtyři hodin denně po celé roky. Jiná má odlišné pocity.
„Do práce jsem musela jít, když jsem si začala připadat jako věčně poblitá mlékárna…“ pravila jedna z mých klientek. Já, když o ní píši, s omluvou nechci zjemnit vulgarismus spisovnějším „pozvracená“. Z podobného kadlubu je rozhodnutí ukončit mateřskou dovolenou poté, co si matka uvědomila, že požaduje po prodavačce „támhleto ňam, ňam“. Za varující považuji i užívání slov typu „manža“, „ahojík“, „mimísek“, „ňuchňáníčko“ a převahu zdrobnělin. Tj. něco na způsob tzv. řeči chův mezi dospělými.
Přečtěte si: „Kakali? Blinkali? Prděli?“
Od jiskry k požáru syndromu burn out
Období předchorobí probíhá zhruba následovně: Dotyčná se opravdu snaží, „je toho na ni moc“ a snaha nebývá oceněna, mnohdy nemá ani patřičný úspěch. Z tohoto podhoubí roste:
Cesta k syndromu vyhoření
- 1. fáze: Nic nestíhám, je to pořád dokola, místo systematické práce jen dělám nárazově to nejnutnější.
- 2. fáze: Objevují se již výraznější neurotické příznaky. Typická je především úzkost. S nadsázkou se někdy zmiňuje tzv. delirium zaměstnanosti. Nemohu si odpočinout, musím stále něco dělat. Činnost je chaotická. Tomu odpovídají i neuspokojivé výsledky.
- 3. fáze: Rezignace – stejně to nezvládnu, ostatní lidé mě rozčilují; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, stejně mne nechápou a neví, jak mi je. Typická je únava, zklamání, ztráta iluzí, vyčerpání.
Traduje se, že podhoubím syndromu vyhoření je kombinace velké zodpovědnosti a malé pravomoci. Někdy se k oné dvojici přidává i opakující se rutinní činnost, chybění kladných sociálních kontaktů, malé ocenění a – v případě zaměstnání – nespokojenost s platem. Charakteristický je rozdíl mezi původně vyššími ambicemi, ctižádostí a stávající realitou. Výrazný je pocit vyčerpání. Hovoří se i o dlouhodobém stresu. Přitom nemusí být přítomny všechny zmíněné faktory.
Při troše „špatné vůle“, přesněji řečeno rozlady, lze předchozí charakteristiku vnímat jako „mateřskou dovolenou na dlani“. Jenže je tu rozdíl.
Maminky nemohou stonat – ani dát výpověď
Máte-li v ordinaci padesát pacientů každý den, působíte v léčebně dlouhodobě nemocných, učíte žáky či studenty něco, co je nezajímá, vykonáváte v zásadě nepotřebnou administrativní činnost nebo dejme tomu do nekonečna telefonujete – ač nevoláni – povinně vždy naprosto stejně báječnou zprávu typu: „Byl/a jste vylosována, a tudíž vám naše firma poskytne tisíc korun slevy, pokud zakoupíte zboží za…“ můžete samozřejmě vyhořet na troud. Je to nepříjemné, ale pochopitelné.
Nenarušuje to váš sebeobraz, druzí lidé to pochopí a politují vás. Rodná sestra deprese – agrese sice není košer, ale občas překvapivě pomáhá. Navíc mnohdy lze změnit zaměstnání nebo alespoň lokál. Pracovat sice v obdobné roli, ale v jiném prostředí a jednat s jinými lidmi.
Syndrom vyhoření s sebou přináší mnohé psychosomatické nesnáze. Zvýšená, vlastnímu výkonu ne zcela přiměřená únava, rozlada, úzkost, bolest hlavy… patří k těm relativně méně nebezpečným. Namátkou kardiovaskulární potíže jsou horší. Neschopenku – je-li vám takto bídně – získáte snadno. Obvykle i s poměrně dlouhými vycházkami.
Vyhoříte-li na mateřské dovolené, nic z výše uvedeného obvykle neplatí. K psychickému K.O. vás dorazí reklama: „Maminky nemohou stonat, proto užívají preventivně…“
Jsem superžena. A mému muži je to putna
I na první pohled velmi sebevědomé ženy bývají překvapivě psychicky křehké. Mívají sklon k pocitům viny. Rodič ve smyslu Superega, nebo chcete-li svědomí, v jejich „já“ bývá rozvinut intenzivně. Projevuje se kriticky nesmlouvavými apely. Zkuste mu vysvětlit, že své dítě sice milujete a jste šťastná, že ho máte leč… ojojoj.
Navíc existuje tlak jakéhosi diktátu módy. Dámy jsou vůči němu poměrně citlivé a vnímají jej víc než muži. Módou dneška jsou superženy. Zvládají vše, co druhdy jejich prababičky, a navíc se samozřejmým úsměvem úspěšně konkurují úspěšným mužům jedenadvacátého století.
Ve výčtu složitostí mateřské lze citovat i F. M. Dostojevského: „V některých situacích je muž jako pařez.“ Nedomyslí, že výroky typu: „Vždyť vlastně celý den nic neděláš. Jsi na dovolené, tak si to užívej a nepruď,“ se pohybuje v minovém poli. C. G. Jung je autorem termínu „trauma medúzy“. To vás prostě něco, z čista jasna, nečekaně, bolestivě psychicky poznamená. Ve zmíněném případě může takový motiv vést k dysforickým úvahám typu: „Vždyť ono je to vlastně pravda, pořád jenom uklízím, peru, vařím, a vlastně to ani není vidět. A dovolenou ze zaměstnání mám také.“ Dalším krokem potenciálního masochismu intelektuálek může být vzpomínka na základní školu. Tam jsme se všichni setkali s veršem: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“ Stačí aplikace na kariéru v profesi a je vymalováno.
Do kategorie poněkud královských rad patří doporučení typu: odpočiňte si, odreagujte se, vypovídejte se kamarádce, zapojte do péče o dítě více i manžela. Jsou to nápady sice mnohem lepší než rozličné „musismy“ o nejvlastnějším poslání ženy, leč neplatí vždy a všude. Kdesi na internetu jsem nalezl poučný příběh jisté paní Lucie. Ta zvládla syndrom vyhoření, neb jí „lékařka předepsala antidepresiva, chodím cvičit a rekonstruujeme dům“. Klobouk dolů. Leč ne každá máma prahne po tom být cvičenkou. Rekonstrukce domu může být finanční, vztahový či komfortní debakl vnímaný jako zostření trestu. Nic proti antidepresivům, nejsou návyková a obvykle pomáhají. Leč například s kojením nejdou dohromady.
Výrok E. Berneho: „Když vás dlouho nikdo nehladí, začne vám vysychat mícha,“ stojí za zamyšlení. Dětské hlazení stačit nemusí. Menu je třeba doplnit vlastní snahou a iniciativou. A ještě citát jiného klasika, Zdeňka Matějčka: „To nejlepší, co může muž pro své právě narozené dítě udělat, je učinit jeho matku šťastnou.“ Rozumná paní domu s nadhledem v této souvislosti ví, že doma bývá DOMA. Tj. partnerská kombinace Dostojevského s Matějčkem, přičemž poměr nemusí být optimální.
Muži na mateřské
Počet mužů na rodičovské dovolené, jež znám ze své psychologické praxe, je mnohem menší než srovnatelný vzorek žen. Kupodivu příznaky vyhoření se u nich neobjevují. Často vlastně se ani objevit nemohou. Otec výrazně zapojí do péče o potomky obě babičky i matku a v ušetřeném čase se věnuje různým, obvykle bohulibým aktivitám. Navíc se leckdy vnímá jako bílá vrána hodná obdivu. Na lavičkách kolem pískoviště si připadá jako idol paní a dívek.
Výhodou mužů je také jistá velkorysost při zvládání péče o dítě v nejširším slova smyslu. Jde o tzv. metodu žaves – žádné velké starosti. Nikdy jsem například neslyšel o otci úzkostně žehlícím pleny s pocitem, co by asi řekla paní doktorka (eventuálně tchyně) po zahlédnutí Pampers na patřičných místech.
Zřejmě nás v ČR čeká úprava možností čerpání rodičovského příspěvku a rozšíření kolektivních zařízení. Změny vedou – na internetu – k povzdechu: „Stát nepomáhá těm, kdož chtějí vychovávat děti. Pomáhá těm, kdo se chtějí vrátit do práce.“ To je vyhraněný pohled na realitu. Bez výhrad naopak platí, že „kvantita (času) nemusí znamenat kvalitu“. Děti nešťastných matek šťastné nebývají.
ČLÁNKY DO MAILU