Vyluxuješ, zaplatím!

Věta „Byl jsi hodný, smíš oškrábat brambory,“ velké nadšení nevyvolá. A co takhle domácí práce za peníze?

Malé děti sice pomáhají rády, ovšem když se chce jim, a ta „pomoc“ obvykle stojí dospěláka dost úsilí a pevných nervů. Její efekt je spíš výchovný. Kdysi pečení vánočního cukroví za „pomoci“ mých dětí končívalo bytelnou vrstvou mouky na podlaze, ohromným množstvím syrového těsta v dětském břiše a výrobky naprosto originálních a neupečitelných tvarů na plechu.

Dobře míněná předsevzetí „uděláme radost mamince“ mě procvičila v počítání do deseti, hlubokém dýchání, bleskové pacifikaci malých pomocníků a hbitosti při likvidaci následků.

Jenže od časů, v nichž jsem dceru zahrnula chválou a díky, když vylila na zem kýbl plný vody a rozšmudlala ji od zdi ke zdi, čímž „umyla podlahu“ a jako vedlejší efekt se současně vykoupala a vyprala si oblečení, uběhlo víc vody, než tenkrát prosáklo stropem k sousedům.

Čtěte téma: Jak trestat děti, aby to bylo účinné?

Z pomoci se stala povinnost. Činnost vykonávaná podle rozdílnosti povah dětí s větší či menší pečlivostí a spolehlivostí. Každý má své úkoly a ty chtě nechtě plní. A někdy neplní. A někdy se smlouvá. Občas dochází i k výměnnému obchodu mezi sourozenci: „Když za mě nakoupíš / vytřeš / umyješ nádobí, já za tebe…“ Nejvyšší kurz si drží luxování. Za nenáviděnou dvouhodinovku s vysavačem se už dá směnit ledacos.

Uklízečka do každé rodiny

„To by měla mít každá žena,“ řekl mi jeden muž o své pomocnici v domácnosti. Ten muž je svobodný, bezdětný, solventní a tudíž si může dovolit platit paní na úklid. Což si ona „každá žena“, navíc s několika dětmi v rozpočtu, často dovolit nemůže. Vzpomněla jsem si na jeho tvrzení, když má dcera, již myjící podlahu standardním způsobem, tedy s mopem, MP3 v uších a za mnoha hlubokých vzdechů, marně hledala brigádu. Tak fajn, já bych brala pomoc s úklidem, ona si potřebuje vydělat, proč to nedat dohromady?

Ona by nemusela nikam dojíždět, pracovat po nocích, kdo ví kde, u koho a do kolika. Já bych měla uklizeno a po starostech. A nemusím si do bytu pouštět nikoho cizího. Jenže je tu řada jenže… Není to nevýchovné? Co by tomu řekli mladší sourozenci, kteří musí pomáhat, byť v menším rozsahu, zadarmo?

„Každá rodina si hledá své vlastní modely a způsoby, jak zachází s individuálními potřebami každého člena, a v tom je z mého pohledu jedinečná,“ říká na mé pochyby Jiřina Melzer, jejíž psychologická ordinace v Praze 2 poskytuje komplexní psychologické služby dospělým, dětem i dospívajícím, rodinám i párům.

„Z tohoto pohledu nevidím důvod, proč by nemohl být starší sourozenec odměňován jinou formou než mladší. Formou, která odpovídá více jeho věku a potřebám. Rodiče by měli výchovu přizpůsobovat vývojovému stadiu dítěte. A často to tak, aniž by si to uvědomovali, dělají. Rodič se přece chová jinak ke tříletému dítěti a jinak k dítěti, které již chodí do školy.“

Čtěte téma: Kopírujete ve výchově své rodiče? A je vůbec úniku?

Stále váhám. Nemělo by se nejstarší dítě prostě zapojit do domácích prací v podstatně větším rozsahu a zdarma? Na druhou stranu – nebylo by tohle řešení nefér vůči němu? Jeho kamarádi by šli na placenou brigádu a pak do kina, a ono by doma mylo podlahy a okna. Na brigádu by nemělo čas, na kino navíc ani peníze. Ty by mohlo dostat od rodičů ve formě kapesného – a jsme zpátky u toho, jestli by nebylo lepší, kdyby si je vydělalo. „Brigáda mimo rodinu obyčejně nabízí také jiné možnosti než jenom peníze. Pro dítě je zdrojem jiného sociálního kontaktu, který v tomto věku potřebuje, a zkušeností,“ připomíná psycholožka.

Kapesné, nebo výdělek?

Je tedy lepší vést starší děti k tomu, aby si peníze nějakým způsobem vydělaly, nebo jim je dávat coby kapesné? „Vše záleží na vzájemné dohodě a také na výši kapesného, jelikož starší dítě má celkem pochopitelně finančně vyšší nároky,“ říká Jiřina Melzer. „V některých rodinách zase rodiče chtějí, aby se dítě věnovalo více studiu než práci.“

Práce je práce je práce. Je vůbec nějaký rozdíl mezi tím, když se dítě za jistou odměnu zapojí do činností v domácnosti a pomocí v rodinném podnikání – třeba v otcově zahradnictví nebo v matčině cukrárně? „Je dobré vidět určitou čáru mezi prací a domácností,“ domnívá se psycholožka. „Řekla bych, že pomoc v podnikatelských aktivitách rodičů je něco jiného, než pomoc v domácnosti. Pak, pokud o to také děti stojí a jsou vhodně motivované, je asi žádoucí je ohodnotit stejně, jak bychom ohodnotili jiného brigádníka-vrstevníka pracujícího v naší firmě. To je fér.“

Zajímá vás, jak to u nás dopadlo? „To by mi bylo hloupý, brát si od tebe za pomoc peníze,“ řekla mi nejstarší dcera, když jsem jí přednesla svůj „skvělý“ nápad. Tak tedy končím, jdu vytírat.

Ilustrační foto SXC