Když si vybíráte kosmetické produkty, vyskakují na vás hojně sdělení „netestováno na zvířatech“ a „bez parabenů a silikonů“… Ve skutečnosti podobná tvrzení neznamenají nic: „Je to, jako kdybyste se chlubili, že jezdíte v obci padesátkou,“ říká Lenka Průšová. Zkrátka tito výrobci jen dodržují zákon, nic navíc. A podobná tvrzení jsou dokonce porušením pravidel. Když někdo zdůrazňuje, že netestuje na zvířatech nebo nepoužívá silikony, manipuluje to zákazníka k pocitu, že ostatní výrobci na zvířatech testují či používají nebezpečné látky. Jenže tak to není.
Reklamní sdělení typu „léčivá kosmetika“ či „dezinfekční efekt“ jsou již vyloženě nezákonné a mnohdy sporné je nakládání se slovem „přírodní“. „Vezmete si krém, na prvním místě ve složení je voda, na druhém místě parafin, na třetím místě vazelína. Přesto se propaguje jako ‚česká přírodní kosmetika‘. Správně by měli napsat, kolik je tam přírodních látek. A najednou by to s tou ‚přírodní kosmetikou‘ vypadalo jinak. Když takový konkrétní výrobek rozeberu na suroviny a jejich složky, rozhodně není 100% přírodní,“ říká Lenka Průšová.
Proto vítá mezinárodní normu, která přesně stanoví, jak moc přírodní či organická daná kosmetika je. Toto ISO již používá řada dodavatelů i výrobců, správné uvádění v jejich dokumentaci kontrolují auditoři. „Renomovaní výrobci a dodavatelé si rozhodně nedovolí zkazit jméno tím, že by toto porušovali, proto jsou jejich produkty jistota. Paradoxně potenciálně nejvíc nebezpečné výrobky jsou ‚samo domo‘, kdy se suroviny shánějí všude možně na internetu,“ přibližuje vystudovaná chemička s mnohaletou zkušeností v kosmetickém průmyslu. Stejně jako u jídla a dalších věcí si lidé mnohdy myslí, že co je domácí, to je nejlepší… V kosmetice to podle Lenky Průšové vůbec neplatí. Je to spíš obráceně. Pravidla však neporušují jen drobní výrobci, ale i některé velké firmy: „Nevím, co je horší, jestli neznalost, nebo záměr, kdy to někdo dělá vědomě, kvůli zisku,“ komentuje.
Můžete zjednodušeně laikům vysvětlit, jaká legislativa platí pro producenty kosmetiky a co všechno říká?
Pro kosmetické produkty platí dvě zásadní nařízení, jednak je to nařízení 1223/2009, které je velmi obsáhlé a stanovuje podrobně obecná pravidla. Určuje věci typu, kdo je odpovědná osoba, jak má být značený výrobek, jaké jsou povinně uváděné údaje a podobné náležitosti. Specifikuje například nanomateriály, že se netestuje na zvířatech, a to ani suroviny, ani finální výrobky. K tomu patří řada příloh, například zaměřených na zakázané látky, látky s určitým koncentračním omezením, barviva, UV filtry, konzervační látky… U každé látky najdete, zda je povolená, nebo zakázaná, případně její koncentrační limit. To je takový základ, hlavní legislativa. Jsou to tisíce stránek a příloh.
Přesto toto nařízení nestačilo? Proč?
Je poměrně dobře napsané a naprosto explicitně definuje, co je kosmetický výrobek a k čemu je určený. Je to mimo jiné proto, aby producenti nepřesahovali definice kosmetiky a netvrdili třeba, že je přípravek dezinfekční nebo že léčí, což kosmetice nepřísluší. Jenže to se dělo, někteří výrobci tuto legislativu rádi porušovali. Proto ti, co vše dodržovali, vyvolali jednání a Evropská komise zareagovala.
A to je druhé zásadní nařízení, 655/2013. Má jen čtyři stránky, ale je tam řečeno vše, pokud jde o tvrzení používaná v souvislosti s kosmetickými přípravky.
Co si pod tím máme představit?
Já z toho vypíchnu hlavně jedno: tvrzení, jež uvádějí, že přípravek byl povolen či schválen příslušným orgánem, nejsou dovolena… To znamená, že když někdo tvrdí „schváleno Státním zdravotním ústavem“, je to nekalá soutěž a toto nesmí být na kosmetice. Protože Státní zdravotní ústav ani nikdo jiný ze státní sféry kosmetiku tímto způsobem neschvaluje. Na SZÚ lze udělat na kosmetiku určité testy, ať mikrobiologické, dermatologické, nebo studii účinku. Ty ale můžou dělat i jiné subjekty, které k tomu mají „kulaté razítko“. Následně jsou testy použity pro zhodnocení bezpečnosti, které dělá konkrétní hodnotitel, ale ne ústav jako státní instituce.
A další důležitý bod říká, že tvrzení o kosmetických přípravcích nesmí očerňovat legálně používané složky. Tudíž tvrzení, která stále ještě často vidíme, typu „neobsahuje parabeny, neobsahuje silikony“ jsou nezákonná. To mě zvedá ze židle, protože jde o povolené složky kosmetiky, a naopak podobná tvrzení jsou explicitně zakázaná.
Navíc nejsou přípustná tvrzení, která vyvolávají dojem, že přípravek má zvláštní přínos. Přičemž ve skutečnosti tento přínos představuje pouhé dodržení minimálních právních norem.
To je například ono často reklamně používané tvrzení „netestováno na zvířatech“?
To je typický příklad. Minimálně v Evropě se na zvířatech kosmetika prostě testovat nesmí, a to už opravdu dlouho. A nařízení 1223 to říká jednoznačně: Netestuje se. Když tedy někdo napíše o své kosmetice „netestováno na zvířatech“, tak úplně jasně porušuje toto nařízení.
Vyvolává to dojem, že ostatní na zvířatech běžně testují…
Právě. Toto je jedna ze dvou podle mě nejkontroverznějších věcí v kosmetickém průmyslu, kdy se vlastně někdo chlubí, že „jezdí padesátkou v obci“. To prostě nejde. Je to velmi citlivé téma. Na internetu v téměř každé diskuzi na podporu zákazu testování spousta lidí argumentuje tím, že v Nizozemsku, Německu a i jinde jsou pěstírny laboratorních zvířat, a proč tam tedy jsou, když se netestuje… Snadno to vyvolává negativní emoci a spousta uživatelů pak nabývá přesvědčení, že kosmetický průmysl je prohnilý, neetický a že lže. Málokdo si ale dohledá informace, že zvířata nejsou určena pro kosmetiku, ale na vývoj léčiv, například pro dětskou leukémii, rakovinu prsu, prostaty či tlustého střeva. Kvůli krémům se ani potkanům, ani králíkům a ani žádnému jinému zvířeti již dlouhou dobu neubližuje a je to tak naprosto správně. Nesprávné je vyvolávat dojem, že se to děje.
A ten druhý problém vidíte v čem?
Druhá věc, která nejvíc škodí, je fakt, že se podobným způsobem očerňují legálně používané složky kosmetiky. Protože složky, které jsou povolené, byť s koncentračním limitem, jsou velmi přísně ověřené, to si nikdo nevycucal z prstu. Ke všemu je popsaná a dostupná metodika, studie, výsledky. Teprve na jejich základě se přijímá legislativa. Například dimethicone se smí používat bez jakéhokoli koncentračního limitu, protože je naprosto inertní a v pořádku, a když někdo napíše „bez silikonů“ a tvrdí, že ucpává póry a způsobuje rakovinu, tak je to zcela mimo.
Je zřejmé, že vás to dost rozčiluje…
Člověk, který aspoň trošku rozumí chemii nebo se tím zabývá, je z toho principiálně naprosto vytočený, když se pak tohle nepravdivě prezentuje na základě neinformovanosti. Všechna data jsou přitom veřejně bezplatně dostupná. Ale je to složité číst, a hlavně to dá trochu víc práce dohledat.
Když se podívám, co se kde u kosmetiky uvádí, tak velmi častým reklamním tahákem je slovo „přírodní“. Jaká jsou pravidla v tomto směru? Jaká kosmetika je přírodní a co to pro zákazníka vlastně znamená?
Na to tu donedávna nebyla legislativa a nedalo se specifikovat, co je „přírodní látka“. Můj profesor chemie by řekl, že i ropa je přírodní. Protože kdyby ropu uměl někdo syntetizovat, uměle vyrobit, tak není seriál Dallas a neválčí se na Blízkém východě… V tom má pravdu, samozřejmě z druhé strany zní názor, že to je největší syntetika. Proto tu konečně máme evropskou normu – ISO 16128, kde je vše definováno.
Kosmetika podle ISO uvádí podíl přírodních a organických složek v %
Takže další legislativa? To už zní dost komplikovaně…
Určuje přesně kritéria pro přírodní a organickou kosmetiku. Jednak řídit se touto normou není (zatím) povinné, ale je to prestiž a dělají to i ti největší hráči na trhu, Dior, Garnier… A ano, to je třeba říct, výroba kvalitní kosmetiky je komplikovaná. Tady si všichni myslí, že jednak rozumí gastru a jsou výživoví specialisti a také že rozumí kosmetice. Chodí za mnou spousta lidí, kteří chtějí naformulovat výrobek, ale když zjistí, co všechno to obnáší, tak do toho nejdou. Protože to představuje hodně legislativy a testů.
V čem tedy spočívá ona norma, která pomůže určit, která kosmetika je, či není přírodní?
Určí zejména, nakolik je kosmetika přírodní. Pro zákazníka je to snadné vodítko, na výrobku najde informaci v procentech, například 97 % (viz dále v boxu). Pro výrobce je to ovšem mnohem složitější. Princip je takový, že pro každou jednotlivou složku norma stanoví zjednodušeně řečeno index přírodního či organického původu a výrobce pak přepočítá pomocí algoritmu podle toho, kolik dané složky je v určité surovině a kolik suroviny v produktu využije. Nakonec vypočte ze všech použitých surovin finální verdikt, který můžete najít na produktu. Je to hodně počítání a hodně dokumentace, protože jedna surovina může mít několik složek a jeden produkt se skládá z několika surovin…
Co můžete najít na kosmetice podle ISO 16128
- % natural – přírodních složek
- % natural origin – složek přírodního původu
- % organic – organických složek
- % organic origin – složek organického původu
Jaký je rozdíl mezi označením přírodní a organický?
Na organic platí nejpřísnější pravidla, je to prostě původní složka bez jakéhokoli zásahu. Když to uvedu na příkladu arganového oleje, organic je jen vylisovaný a nijak neupravený. Já coby výrobce už ho od dodavatele koupím vždy raději upravený, rafinovaný, aby zůstal pouze čistý tuk bez jiných doprovodných látek, zejména fosfolipidů, které jsou velmi významné prooxidační látky. Výrobce dává zákazníkovi záruční dobu a přípravek musí vydržet a nesmí začít páchnout. Čili tato úprava je z hlediska údržnosti produktu žádoucí, ale již to není organic, ale „jen“ natural.
Lidé si někdy myslí, kdoví co se do kosmetiky nepřidává, ale vemte si třeba olivový olej – vylisovaný je panenský, organický. Takový je z hlediska dietetického nejlepší, tam jsou ty jiné látky naopak v pořádku. Nicméně v olivách po lisování ještě dost oleje zbyde; můžete je propláchnout nějakým rozpouštědlem, které se nechá odpařit a v produktu – již extrahovaném oleji – zůstanou naprosto zanedbatelné zbytky, ale už to není olej organic, ale též pouze natural. Ve finále to je další zpracování oliv, které by se jinak vyhodily, tedy je to zvýšení ekologičnosti. Takto o tom ale přemýšlí málokdo a spousta lidí si myslí, že nejvíc eko je právě jen a výhradně organic. Často vyznavači eko směrů argumentují tím, že rozpouštědlo v oleji zůstává a onen olej je tedy jedovatý. Rozpouštědlo tam opravdu lze detekovat, ale jsou to řády ppm (parts per milion – molekula z milionu) nebo dokonce ppb (parts per bilion – molekula z miliardy). A i v organic produktech můžete v těchto intencích najít něco, co nechcete. Například rezidua kovů, neboť z kovů jsou lisy na olej vyrobeny. Pokud se kriticky zamyslíme, tak mnohonásobně vyšší množství „škodlivin“ do sebe dostaneme tím, že se projdeme podél frekventované vozovky a nezadržíme dech. A navíc v současné době jsou analytické metody tak dokonalé, že opravdu detekujeme i nula nula nic v podstatě v čemkoliv.
Může produkt vůbec být 100% přírodní?
Může. Spousta balzámů na rty je 100% přírodních. Udělám vám 100% přírodní šampon – jen nebude pěnit a bude strašně téct. Takže ano, jsou 100% přírodní produkty a některé jsou naprosto špičkové, třeba peelingy. Ale já osobně s tím šetřím. Mám jeden produkt 100%, většinou ale dělám 97% a více, protože to jedno až tři procenta nechám na technologický pokrok. Umím udělat 100% přírodní krém, ale pak se špatně vstřebává, to je typický příklad přírodní kosmetiky. Říká se mu „mýdlový efekt“, namažete se, a když přejíždíte po kůži, pořád jakoby „bělí“. Stačí, když přidáte procento silikonu, třeba naprosto moderní elastomer, a pomůže to. Proto mi přijde hloupost nepoužít půl procenta až procento syntetiky, která je navíc mnohdy hypoalergenní a má všechny testy bezpečnosti, jenom proto, abych měla magickou stovku. Já tohle nedělám, a to i z důvodu konzervace. Máme k dispozici látky, které konzervují velmi dobře, bezpečně a stačí jich malé množství. Pro kůži je vhodnější řešení procento moderního syntetického konzervantu než použití přírodní antimikrobiální látky, které ale pro stejný efekt potřebujete použít někdy i až 10 %.
Když jsou definována pravidla, je tu někdo, kdo dohlíží na jejich dodržování?
Rozhodně, je to přesně daný proces. Každý výrobek musí nejprve mít tzv. zhodnocení bezpečnosti. To dělá osoba, která na to získá oprávnění a nese za to zodpovědnost, může to být lékař, farmaceut, chemik… Poté se přípravek notifikuje do portálu CPNP (Cosmetic Products Notification Portal). Tam mohou nahlížet orgány dozoru, v ČR jsou to hygienické stanice, které pak chodí na kontroly. Chtějí vidět veškerou dokumentaci a ta není zrovna jednoduchá.
Pro lepší představu: finální kosmetický produkt (99,3 % složek přírodního původu dle ISO) rozložený na jednotlivé suroviny
Ve zhodnocení bezpečnosti je například toxikologický profil, a to ke každé složce. Nebo například test mikrobiologické zátěže, který se dělá proto, aby se přípravek nezkazil, když do něj člověk opakovaně sahá, jako třeba do krému v kelímku. Musí být jistota, že i když jej uživatel pravidelně kontaminuje, nezplesniví nebo že se tam nepomnoží bakterie a kvasinky. Zkouška se dělá tak, že do produktu „naočkujete“ zhruba milion různých odolných mikroorganismů, které v něm musí za čtyři týdny vymřít v podstatě na nulu. Nejpřísnější požadavky v tomto směru jsou na výrobky pro děti a určené na sliznice a kolem očí.
Pak jsou další testy, například dermatologické u přípravků na citlivou pleť. Produkt se posílá akreditovanému dermatologovi, který jej otestuje na vhodných dobrovolnících ze svého obvodu. Je na to stanovena přesná metodika, a teprve na základě těchto výsledků lze uvádět, že přípravek je vhodný pro citlivou pleť. Obdobně když chce výrobce uvádět například vliv na vrásky, potřebuje mít studie účinku. To se již měří instrumentálně, tedy pomocí přístrojů, nikoliv pouze podle dojmu uživatele. Nelze si tedy na etiketu napsat cokoli.
Čili máme legislativu, máme dohled, přesto se děje něco, co se dít nemá?
Je to tak, a to ze dvou důvodů, jen nevím, který je horší. První je neznalost a totální naivita. Jde většinou o drobné výrobce, já jim říkám srdcaři. Ti si principiálně myslí, že co je na krámě, je špatné, a vyrobí si kosmetiku doma. A pak, protože jim to mýdlo maminka a kamarádka pochválí, začnou vyrábět a prodávat třeba na internetovém portálu nebo někde na stánku, to je typické. Projděte se po trhu a najdete tam velkou změť neregistrovaných kosmetických výrobků.
Konkrétně si dovolím uvést jeden příklad ze života. Před pěti lety se mi ozvala paní, na kterou vletěla hygiena, a to právě z důvodu, že prodávala na vánočních trzích doma dělaná mýdla bez jediného papíru. Nebudu se zmiňovat o tom, že za účinky (které mýdlům bez jakéhokoliv testu přisuzovala) by se nemusel stydět ani Hans Christian Andersen ve svých pohádkách… Požádala mě jako hodnotitele o legalizaci, že to prý má od úřadů nakázáno. Tak jsem jí do emailu poslala, co všechno k tomu potřebuji. Ke každé vstupní surovině mi dodavatelé totiž dávají bezpečnostní list, certifikát analýzy k dané šarži, případně toxikologický profil. Paní měla mýdlo s kokosovým olejem a jediné, co ke kokosáku poslala, byla účtenka z Billy. Nic víc. Taktně jsem ji upozornila, že existuje něco jako evropská legislativa, která účet z Billy jako relevantní doklad o vstupním materiálu určeném pro výrobu kosmetiky neuznává… Neskutečně sprostě mi vynadala, co si o sobě myslím, že jsem horší než hygiena…
Je to tedy tak, že jakmile kosmetiku prodáváte, měli byste ji mít registrovanou se všemi těmito podklady?
Nejenom to, jakmile produkt uvedete na trh. A uvedení na trh znamená první dodání produktu, které může být úplatné i bezúplatné.
Takže to platí, i když třeba domácí kosmetiku někomu daruji?
Ano, nařízení 1223 jasně říká, co znamená uvedení výrobku na trh. Seriózní výrobce si vždy vše nejprve zanotifikuje, a teprve pak spouští prodej. Já nedám krém ani kamarádce, dokud ho nemám zanotifikovaný.
Abychom se vrátily, ten druhý důvod vedle neznalosti je jaký?
Záměrné porušení. Jsou firmy, které pravidla znají, ale na výrobek napíší i to, co nesmí. Pro příklad v době covidu použijí zakázané tvrzení o kosmetice, že je dezinfekční, protože jim to zvedne tržby. Oni vědí, že se nesmí uvést ani zdravotní tvrzení, například že kosmetika léčí opary, ale dají to na ni. Kolikrát se jim vyplatí zaplatit pokutu. Myslím si, že pokuty nemají být likvidační, hygieny sankcionují uměřeně. Na druhou stranu, když větší hráči záměrně použijí „netestováno na zvířatech“ a „free of silicone“, dostanou sice pokutu větší, ale jsou již tak silní a stabilní, že je ani nějaká maximální, třeba několikasettisícová či ani milionová pokuta, nerozhodí. Pořád se jim to vyplatí. A „perou“ to tam dál.
Takže, kdo chce hrát fér, měl by dodržovat jak povinná nařízení, tak stále ještě dobrovolné ISO. O to se lze opřít v případném sporu. Seriózní dodavatelé a výrobci kosmetiky již v tomto ISO režimu jedou. Když to coby zákazník najdete uvedeno na výrobku, výborně. Když to tam není a máte šanci, zeptejte se: „Kolik přírodních látek podle ISO 16128 máte?“ Pokud výrobce řekne: „Cože?“, tak je vidět, že je úplně mimo…
Ing. Lenka Průšová
Vývojářka a hodnotitelka bezpečnosti kosmetiky, díky čemuž je oprávněna vydávat posudky deklarující toxikologickou bezpečnost produktů. V roce 2019 uvedla s kolegou Janem Storchem na trh značku Canneff. Aktuálně pracuje na vývoji nejvhodnějších aplikačních forem zdravotnických prostředků a léčiv s obsahem krystalicky čistého cannabidiolu (CBD). Je spolumajitelkou české farmaceutické společnosti CB21 Pharma, která v červnu 2020 získala od Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) certifikát správné výrobní praxe pro výrobce léčivých látek, a stala se tak jednou ze čtrnácti firem na světě, které jsou oprávněné vyrábět látku CBD pro farmaceutické účely. V prosinci téhož roku se dále povedlo uvést na trh dva farmaceutické preparáty – rektální a vaginální čípky. Jedná o vůbec první úspěšně schválenou registraci zdravotnických prostředků s obsahem látky CBD na světě. V současné době má společnost pro čípky podané patentované přihlášky, původci patentu jsou Lenka Průšová a Jan Storch.
ČLÁNKY DO MAILU