Vztah lékaře a pacienta zásadně ovlivní úspěch léčby

Vztah lékař pacient

„Vztah lékaře a pacienta hraje obrovskou roli, protože do značné míry rozhoduje o adherenci, tedy spolupráci pacienta na léčbě,“ uvádí ředitel Národního ústavu duševního zdraví prof. Cyril Höschl. „Když má pacient k lékaři pozitivní vztah, je daleko ochotnější věřit tomu, co mu lékař doporučuje.“

A bohužel to platí i naopak: přece si nebudeme dělat násilí, když je nám odborník (jakkoliv erudovaný) prostě lidsky nepříjemný. Samozřejmě si těžko vyberete, kdo bude sloužit pohotovost, až se sem dostanete s nějakým akutním problémem.

Ale pak je tu praktický lékař, gynekolog, zubař a další profese, které nám pomáhají pravidelně a preventivně. Ti se mnohdy vybrat dají. Na to však často nedbáme a jednoduše chodíme tam, kde je to nejblíž.

Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

„Čas je defektem současné medicíny,“ říká prof. Cyril Höschl

Čas je proti nám

Další vliv na naši léčbu má čas, a toho je dnes nedostatek na úkor čím dál dokonalejšího technického vybavení a přístrojů.

„Velmi důležitým faktorem je vyhradit si na pacienta dostatek času, aby bylo možné podat přesné, srozumitelné, ale krátké informace,“ říká ke vztahu lékař x pacient prof. Karel Pavelka, ředitel Revmatologického ústavu. „Informované souhlasy na více stránek, co všechno se vám stane, a končící tím, že v případě úmrtí slibujeme rodině, že dostane úmrtní zprávu, nemusí působit úplně pozitivně,“ dodává profesor Pavelka.

Potřebný čas na vysvětlování a předávání důležitých informací by měl být automatický a zde do hry, především u chronických onemocnění, vstupují zdravotní sestry. K pacientům by měly zaujmout empatický vztah a podle profesora Pavelky předávat přesné, srozumitelné a krátké informace. A pokud možno pozitivní. Dozvědět se, že třetina pacientů na „mou“ diagnózu umírá, zní psychologicky zcela jinak než zpráva „dvě třetiny lidí tuhle nemoc zvládnou překonat“.

Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

Podle prof. Karla Pavelky je pacientovi třeba podat přesné, srozumitelné, ale krátké informace

Starý dobrý rodinný lékař

„Čas je defektem současné medicíny,“ potvrzuje Cyril Höschl. „Ta nesmírně pokročila technologicky i instrumentálně, na druhou stranu se vytrácí hlubší, bohatší lidský rozměr kontaktu, který měli staří rodinní vesničtí lékaři. Znali nejen pacienta, ale celou rodinu, probrali s ním všechno možné. Uměli být zdravě skeptičtí a nedostatek medicínského know-how dobře vykompenzovali solidním vhledem do celé situace a pozorovacím talentem.”

V tomhle smyslu se podle Cyrila Höschla medicína proměňuje. Starý rodinný lékař by vás neposílal na foniatrii s ráčkováním, protože věděl, že stejnou vadu řeči měl děda i tatínek, a asi to tedy nemá cenu řešit.

Dnes je všechno povrchnější. My pacienti jsme shluk čísel, set laboratorních výsledků. I pro lékaře je pak psychologicky bezpečnější dívat se na čísla biochemických hodnot namísto povídání o nepříjemných věcech. „Je to těžká situace, fakticky by pak celou medicínu mohly dělat počítače. Důležitost role lékaře a sestry je ale v procesu léčby zásadní,” zdůrazňuje odborník.

Na léčbu rezignujeme, když nás nemoc nebolí

Neužívat předepsané léky pak může být jedním z východisek nefungujícího vztahu mezi lékařem a pacientem, stejně jako fakt, že když nás akutně nic netrápí, léky prostě neužíváme. To je obvyklá situace třeba u lidí s vysokým tlakem, vysokým cholesterolem a diabetiků II. typu.

„Nemoc je přímo nebolí ani nijak neomezuje. Špatná adherence jim vše ‚spočítá‘ až později. V mé ordinaci nedodržuje léčbu dvacet až třicet procent pacientů, kteří mají vysoký tlak, cholesterol nebo cukrovku,“ uvádí praktický lékař Igor Karen ze Společnosti všeobecného lékařství. Nespolupráce pak znamená častější pobyty v nemocnici a zdravotní systém to stojí miliardy korun navíc.

Autor: Archív Michala Vrablíka

Neporozumění lékaři, ale i řada dalších faktorů má vliv na to, zda bude pacient spolupracovat na své léčbě. Mnoho lidí to nedělá, upozorňuje prof. Michal Vrablík.

Podle předsedy České společnosti pro aterosklerózu prof. Michala Vrablíka ovlivňuje ochotu a schopnost pacienta dodržovat léčbu mnoho věcí. „Například zda nemoc pacienta akutně trápí, jak trvá dlouho, kolik léků denně užívá, zda má nežádoucí účinky po braní svých léků, zda chápe, co mu lékař říká, jestli se s nemocí smířil, nebo také doplatky léků,“ vysvětluje prof. Vrablík. „Odborné studie ukázaly, že i lidé, kteří prodělali infarkt, stejně do dvou let přestali v padesáti procentech brát léky tak, jak by měli. U těchto pacientů je pak riziko opětovné příhody o padesát až osmdesát procent vyšší.“

Přispějí lékárníci?

Stejně jako bychom my pacienti měli pokud možno volit „své“ lékaře, je pro proces léčby důležitý i „náš“ lékárník. I ten totiž znalostí pacienta a šikovnými dotazy může ledacos zjistit. Třeba i fakt, že své pravidelné léky neužíváme. Skutečnost, že nechceme v rychlosti (a zase tu jde o čas) „otravovat“ lékaře, může znamenat vyhození platíčka léků do koše.

„Pacient někdy lékaři – autoritě – třeba nepřizná, že mu lék nedělá dobře. Poctivě si jej vyzvedne v lékárně a pak jej hodí do koše,“ říká předseda Sekce nemocničních lékárníků České farmaceutické společnosti Michal Hojný s tím, že právě zde může pomoci lékárník. „Léčba pacienta předepsáním přípravku nekončí. V lékárně můžeme například pravidelně apelovat na pacienty s vysokým krevním tlakem, aby si pravidelně kontrolovali krevní tlak, a u diabetiků glykemii.“