Z výživových stylů se stávají nová náboženství

Aktuální situaci ve výživě lze jednoznačně popsat termínem „boj protikladů“. Nemáme ovšem jen dvě vzájemně si protiřečící strany, ale hned čtyři! Tou první jsou oficiální orgány a instituce určující výživovou pyramidu a z ní plynoucí doporučení pro veřejnost; druhou jsou výzkumné vědecké instituce; třetí “poučení laici“, to znamená stoupenci všech relativně nových výživových stylů; a nakonec ti, komu to vše je určeno – laická veřejnost. No, a aby to nebylo tak jednoduché, jsou zde média.

Proč „stále ještě nevíme“, a proto potřebujeme další a další studie?

Tak to alespoň tvrdí vědecké kruhy. Nicméně – je to tvrdá realita. Ale je na to snadná odpověď. Čím víc víme, tím větší máme v odborných zjištěních zmatek, tím víc dosud netušených souvislostí objevujeme. A do toho zmatku vnášejí další chaos producenti potravin, kteří jednoduché potravinové zdroje technologicky přetvářejí ve složité směsi desítek či stovek přídatných látek (aditiv – éček) s jediným cílem – prodat co nejvíce takto „modifikovaných“ potravin. Podle nich je to pokrok. Pokud lze za pokrok označit nekontrolovatelné a nedozírné důsledky. Bez ohledu na zdraví spotřebitele. Není to pokrok, ale krok do neznáma směrem k zásadním zdravotním problémům.

Výživa je jednoznačně politikum

Proč věda konečně neřekne konečné slovo, vždyť všichni jsme lidé? Jednoduše proto, že netáhne za jeden provaz. Je ovlivňována souboji pracovišť o prestiž a tím o vyšší šanci získat grant na další výzkum; tím pádem připustí neetický sponzoring potravinářskými korporacemi. Výsledkem jsou metodicky pochybné experimenty a cíleně manipulované (protože předem chtěné) výsledky. Musím připomenout, že vina není jen na výzkumnících. To proto, že pro experimenty s výživou člověka platí etický kodex. Mnohé klíčové experimenty tudíž nelze realizovat. A i kdyby, je tu další, zcela zásadní problém – tím je fakt, že člověk není laboratorní zvíře. Výsledky experimentů jsou významně ovlivněny obrovskou genetickou diverzitou lidské populace.

A jsou tu i další vlivy. Konkrétně jsou jimi finance a čas. Proto chybí dlouhodobé studie – a když existují, vykazují četné metodické chyby. Například není dostatečně popsán zdravotní stav pokusných (sledovaných) osob, nelze zajistit standardní podmínky experimentu nebo se s postupujícím časem snižuje počet sledovaných osob a jejich zdravotní stav se mění. A „do hry“ vstupuje medicína, když některým sledovaným osobám podává nějaké léky.

Důsledkem je nejasnost v názorech a tím také v doporučeních. Ta jsou zpochybňována nezávislými odborníky, kteří se rozhodli nesmířit se s odborně chybnými doporučeními oficiálních institucí. Pohříchu jsou to právě oni, kdo jsou označováni za šarlatány. Ono je totiž jen věcí osobní odvahy ze strany oficiálních odborníků připustit, že jejich desítky let platná doporučení jsou postavena jen na politických základech. Výživa totiž jednoznačně je politikum.

Zajímavé na tom všem je, že odborná nejistota dává vznik řadě nových, specifických výživových stylů. Ty nejsou výsledkem osvětového působení oficiálních vědeckých a medicínských institucí. Co je tedy motivem? Jak upozorňují filosofové vědy, z výživových stylů se stávají nová náboženství, jejichž guruové připomínají náboženské vůdce. Jednoduše řečeno – v případě většiny alternativních výživových stylů nejde o čirou racionalitu a uplatnění vědeckého poznání, ale o slepou víru.

Výživové styly? Většinu experimentů jejich uživatelé „přežijí“

Kde hledat příčiny rostoucího počtu alternativních výživových stylů? V touze člověka po poznání. V odmítání vnucovaných výživových dogmat formou „oficiálních doporučení“. V pochopení, že „k cíli vede mnoho cest“, když oficiální cesta nepřináší úspěch. V touze dosáhnout optimálního zdraví. V nedůvěře k oficiálním (státním) institucím poté, co se ukázalo, že jsou motivovány především politikou – a penězi. Na druhé straně to vše je veřejnosti prezentováno médii. Tím myslím internet a sociální sítě.

Výsledkem je názorová pluralita, tvořící základnu pro formulaci alternativních výživových směrů. Sociální sítě dovolují širokým masám vyjádřit bez obalu svoje názory. Kdo to sleduje, pochopil, že „co člověk, to jiný názor“. Sice je to často velmi poučné, protože mnoho lidí si zachovává „zdravý rozum“, a další mají dokonce větší odborné znalosti než oficiální kruhy, přesto se tímto způsobem nedopracujeme k rozumnému konsensu.

Lidé se naučili udělat si nejenom vlastní názor, ale také ho realizovat ve vlastním způsobu stravování. Proč ne. Každý máme právo stravovat se, jak chceme, a to bez ohledu na možné negativní důsledky. Ale to je logické riziko experimentování. Kdo sleduje blogy v rámci prezentací prací nezávislých (vysoce odborně erudovaných) výzkumníků, ten dobře ví, jak je diskuze přínosná. Faktem je, že většinu osobních experimentů (včetně „redukčních režimů“ a alternativních výživových stylů) jejich uživatelé „přežijí“. Respektive neskončí brzy na „jipce“. Nikdo z nich však nedokáže říct (natož dokázat), že jím zvolený režim či styl je konečně „to pravé ořechové“. Tragikomické může být zjištění, že navzdory tomu jsou jejich guruové „oslavování“ a následování davy svých stoupenců.

Pro vědu je obtížné to všechno objektivně posoudit, natož rozhodnout, který konkrétní režim či výživový styl je odborně oprávněný. Tudíž je pro ni řešením „dělat, že nic“ nebo prohlašovat, že alternativní výživové styly jsou výsledkem nekritického prosazování ega jejich hlavních propagátorů. Dokonce jsme svědky cíleného úsilí o odbornou likvidaci oponentů, tvůrců oněch alternativních redukčních režimů či výživových stylů. Faktem je, že mnohé z oněch stylů nemají odborně neotřesitelné základy. Pravda, existují dlouhodobé epidemiologické studie zabývající se vegetariánstvím či veganstvím. Právě tyto dva styly nejsou vědou odsuzovány. To samé však neplatí pro makrobiotiku, paleo dietu či vitariánství.

Věda je neomylná! Tomu věříte?

Je logické, že čím víc budeme bádat, tím víc nových informací se objeví. Tím víc zjistíme, že věda se v mnohém mýlila. Ale to je přece normální! Dejme tomu, že zhruba víme, jak co funguje, jak reaguje lidský organismus za měnící se podmínky života včetně změn ve složení stravy. Stejně tak „přibližně víme“, co bychom měli jíst a proč (Víme přesně, co člověk pro svou výživu potřebuje, říká však v rozhovoru prof. Zdeněk Zadák, odborník na výživu a metabolismus). A co bychom jíst neměli – ale v tom si už tak jistí v kramflecích nejsme. Neumíme však spolehlivě vysvětlit, proč každý reaguje jinak na stejný stravovací režim.

Na příliš mnoho otázek, vyplývajících z vědeckých studií, věda nedokáže odpovědět. Kromě toho v praxi je to tak, že západní medicína ve výživě silně zaostává – a přesto se nestydí pomlouvat medicínu východní či nezávislé odborníky. Medicína (spíše však farmacie) nemá zájem poslouchat vědu, pokud z toho nebude mít profit. Několik desetiletí trvalo, než medicína připustila, že musí být „personalizovaná“ – stejně jako výživa. Dalších pár desetiletí však bude trvat, než se tento princip podaří uvést do praxe.

Čím citlivějšími diagnostickými technikami disponujeme, tím víc zjišťujeme, jak jsme složití a nakonec musíme připustit, že „neexistuje zdravý člověk“. Jsme jen ti více a ti méně odolní! Rozhodující faktory, které nás roztřídí do uvedených dvou skupin, jsou: 1. genetika 2. prostředí 3. psychika (stres).

Zdraví je pojem relativní

Základ vašeho osobního zdraví je ve zdravotním stavu několika předcházejících generací. Následně je zásadním způsobem ovlivněno zdravotním stavem matky před početím, poté její výživou v graviditě, způsobem porodu a následně způsobem výživy novorozence. A tak to pokračuje po celé období psychosomatického vývoje až do dospělosti.

Personalizovaná výživa?

Ta vychází z typologie. Typologie je založena na genetice. Genetika je dána evolucí. Nicméně evoluce člověka jaksi „zamrzla“, naštěstí je tu metabolická plasticita (adaptabilita), která vysvětluje schopnost člověka přizpůsobit se změnám prostředí a někdy také zásadním změnám výživy. Přesto sledování důsledků změny výživy původních etnik, přesídlených do prostředí s odlišným typem stravování, dokázalo, že velmi rychle dojde k manifestaci negativního vlivu „průmyslové“ stravy.

Nakonec tedy můžeme konstatovat, že metabolická plasticita má svoje meze, jinak řečeno, rozhoduje opět genetika. Do hry naneštěstí vstupují vlivy vnějšího prostředí (epigenetika) stejně jako vliv složení stravy na projevy některých genů (nutrigenomika). Tím se poznání i řešení velmi komplikují. (NE)kvalita potravin, nekontrolovatelně nacpaná chemií, GMO potraviny, to vše vysvětluje, proč jsme stále nemocnější.

To, co si vynucuje aplikaci personalizované výživy, je především genetický polymorfismus. Z mé dlouholeté praxe, během níž jsem analyzoval anamnézu rodinnou i osobní téměř deseti tisíc jedinců a konfrontoval ji s aktuálním stavem (včetně biochemického profilu, typologie, medikace atd.) vyplývá, že „všechno se vším souvisí“, aniž by se dopředu dalo odhadnout, či dokonce určit, co všechno v oblasti výživy mohlo nebo ještě může „vadit“. V případě, kdy je jedinec pod vlivem medikace, stává se řešení jeho problémů – vyvolaných (nejenom) výživou – nemožným. Farmaka většinou negativně ovlivňují využití přijatých živin, stejně jako metabolické procesy. Nutriční intervence může situaci normalizovat, ale také způsobit komplikace, když může změnit reaktibilitu na farmaka. Nicméně příznivé zjištění je v tom, že většinou se díky úpravám stravy může snížit dávkování farmak, v řadě případů je dokonce možné farmakoterapii ukončit. Z důvodů zachování vědecké objektivity však musím připustit, že v případě, kdy budeme souběžně aplikovat farmakologickou a nutriční intervenci, obtížně odlišíme, „co zabralo“.

Většinu chorob, především těch, které prokazatelně přímo souvisí s metabolickou reakcí na potraviny, medicína řeší symptomaticky, nikoliv kauzálně – nehledá se příčina, ale potlačují se následky (Buď se chcete léčit, nebo uzdravit, říká v rozhovoru Jan Hnízdil). A opět z důvodu zachování objektivity musím připustit, že někdy postupujeme stejně i my, odborníci ve výživě. Ono jde o to, že některé jasné příčiny prostě eliminovat neumíme. Týká se to především stresu. Jinými slovy, také poradci ve výživě musí volit kompromis a nevyhnou se ani použití metody „pokus – omyl“. Otevřeně připouštím, že nejsme neomylní. Ale rozhodně se necítíme být šarlatány.