Historie zimního stadionu
Nejstarší zimní stadion s umělým ledem v celé střední Evropě vznikl na jednom z deseti pražských ostrovů – na Štvanici. Na zahájení provozu se čekalo tak netrpělivě, že ještě více než rok před jeho slavnostním otevřením se tady za doprovodu Smetanovy Libuše v roce 1932, v provizorních podmínkách, odehrálo první hokejové utkání – LTC Praha s Manitoba University Graduaces z Kanady, které pro Pražany skončilo dvougólovou prohrou.
Sláva stadionu však v šedesátých letech minulého století, kdy už měl za sebou čtyři mistrovství světa v ledním hokeji a v roce 1947 zde dokonce naši reprezentanti vybojovali své první zlato v této soutěži, začala slábnout.
Lidé se na zrekonstruovaný „led“ vrátili až koncem minulého století a díky novému nájemci, kterým je od roku 1997 občanské sdružení APeX CLUB, se zde bruslí dodnes, přestože i toto místo postihla v roce 2002 velká voda. Zimní stadion Štvanice se po jeho opravě stal památkově chráněným objektem.
Jaké to je, kroužit v útrobách Štvanice
Vchod na zimní stadion Štvanice je trochu skromně schován pod schodištěm hned vedle řeky. Přijdete-li na začátku otevírací doby, poznáte jej podle několikaminutové fronty nadšenců s bruslemi. Hned u okýnka, kde si zakoupíte buď celodenní lístek za sto korun, nebo na jeden blok bruslení za osmdesát korun, můžete zaplatit i případné zapůjčení bruslí, kterých zde mají tolik, že na první pohled vystačí pro každého návštěvníka. Když jsme ovšem, a to podotýkám na začátku bloku bruslení, žádali velkost čtyřicet čtyři, paní u výdeje suše odpověděla, že tuto velikost nemají a nabídla nám jak o číslo větší, tak o číslo menší. Na velkosti bruslí, zdá se, tolik nezáleží. Lze ji totiž dohnat náhradními ponožkami. Půjčené brusle, ač trochu starší model, však byly ve skvělé formě a můj parťák si je nemohl vynachválit. Až jsem se trochu zastyděla a šla jsem si nechat vlastní brusle za padesát korun přibrousit.
Než jsme prošli procedurou výpůjčky a broušení bruslí, led už byl poměrně zaplněný dalšími nadšenci. Neváhali jsme, pečlivě si systémem držení křížků tkaniček brusle utáhli a vyrazili za nimi. Led byl tvrdý, hladký a zpočátku jako zrcadlo – zaškobrtnout se dalo snad jen vlastní nešikovností nebo v místech, kde stává branka.
Po chvíli se na něm ale začaly objevovat první hrudky seškrábané ledové tříště. Tomu bohužel zabránit nelze. Ledaže by nás co dvacet minut z ledu vyháněli (stejně tak, jako „vyhánějí“ hokejisty při zápase) a led upravili. To by samozřejmě nikoho nebavilo, a tak hrudka nehrudka, jezdilo se dál v jednom směru kolem dokola. Po hodině a půl už jsem cítila, jak mi pravé stehno sílí, zatímco levé se jen tak vozí. Mrkla jsem na parťáka, ten zas mrknul na někoho vedle něj a začal otáčecí manévr. Po velmi krátké době změnil směr jízdy celý houf bruslařů a všichni jsme tak, nejen já, mohli posilovat chvíli také druhou nohu.
Skvadra bruslařů byla různá. Ploužící se starší nováčci se pletli rodičům, kteří učili bruslit své docela malé děti, které se zase bály zbrklých frajírků,protože ti se na ledě také dost předváděli. Popravdě řečeno, i já se trochu bála těchto (nikdy nechybějících) chlapců, kteří se po ledě honí leckdy dost bezohledně. Ne proto, že by si chtěli na ledě trochu zadovádět, ale spíše kvůli způsobu jejich jízdy. Často totiž sami nejsou zdatnými bruslaři a do okolních lidí, kteří třeba teprve hledají stabilitu a vlastní těžiště, vráží.
Kromě těchto hochů a nováčků kroužilo po ledové ploše slušnou rychlostí i několik velmi dobrých bruslařů, kteří mezi námi ostatními s lehkostí proplouvali, aniž by naši jízdu jakkoliv ohrozili.
Na Štvanici je jen několik řad dřevěných lavic, které slouží jako přezouvárna, nebo se na nich dá chvíli odpočinout. Snad teprve až v takové chvíli si můžete celý sál prohlédnout a skutečně nasát jeho atmosféru. Je starý, někdo by skoro mohl dostat strach, že mu dřevěný strop spadne na hlavu a v dnešní době nablýskaných zimních stadionů nejrůznějších tvarů si lze jen těžko představit, že se tu kdysi odehrávala tak důležitá utkání.
Hned u vchodu je malé dřevěné okénko, ve kterém hladovcům nabízejí například takovou klasiku, jakou je sekaná v housce nebo i nějaké pamlsky. Za ne úplně lidovou cenu zde můžete doplnit i vypocené tekutiny, nebo se posilnit alkoholem. S tím to při bruslení ovšem příliš nepřehánějme, protože bruslení vyžaduje stabilitu.
Kdy na Štvanici vyrazit
Stát se alespoň na chvilku součástí něčeho, co v sobě má kus historie a slávy společně s bolestí a strádáním, může každý Pražan a návštěvník hlavního města v zimní sezoně, což je od září do dubna následujícího roku. Otevírací doba je rozdělena do několika bloků, mezi kterými se led upravuje a čistí. Počet bloků se každý den v týdnu mění, většinou jsou dva až tři.
Tři hodiny bruslení na Štvanici nás dva přišly celkem na 290 Kč: vstupné 2× – 160 Kč, půjčení jedněch bruslí 80 Kč a nabroušení druhých 50 Kč. Za tuto cenu jsme však mohli bruslit ještě o hodinu déle.
Vstupné a ceny platné v sezoně 2008 / 2009
Dospělí a děti od 7 let: 80,– Kč (vstupenka platí pouze na jeden blok
bruslení).
Děti (do 6 let včetně): 20,– Kč + 15,– Kč doprovod.
Celodenní vstupné: 100,– Kč.
Měsíční permanentky: 1000,– Kč.
Půjčování bruslí na stadionu: 80,– Kč/pár.
Půjčování bruslí mimo stadion: 160,– Kč/pár + 1000,– Kč
záloha.
Broušení bruslí: 50,– Kč/pár.
Fotografie: Ivana Dvorská
ČLÁNKY DO MAILU