Otevřu dopisní schránku a z ní na mě vybafne obálka: Mamma help. Vážená paní… Vyděsila jsem se k smrti. Jak může někdo vědět, že jsem zrovna byla na první, bohužel předčasné kontrole prsu, ve svých šestatřiceti? A že zoufale čekám na výsledek? Kdo vlastně smí dostat do rukou naše zdravotnická data? A jak k nim přijde?
Ten dopis byl jen hloupá žádost o příspěvek na pacientskou organizaci. Ale rozlítil mě. Právě zpracovávám oficiální žádost o informace, kde vzala ta společnost mou adresu a mé jméno. Tento typ marketingu mi nepřipadá právě nejšťastnější…
Tématu aktivity Mamma help, jejíž dopisy rozlítily dost žen, se podrobněji věnujeme v samostatném článku: „Peníze vám nepošlu, prso už nemám“
Dobrý den, víme, že máte rakovinu…
Data pacientů nemusí být v rukou zdravotníků v bezpečí
Už jsem na Vitalii jednou popisovala smutný příběh jednoho pražského taxikáře a jeho ženy umírající ve čtyřiceti na rakovinu (více Byznys s nadějí pro umírající). Po jedné z posledních (bohužel marných dávek chemoterapií), jim po návratu domů z nemocnice zavolal sametový hlas odkudsi ze Zlínska. A tvrdil, že ví, v jak tíživé životní situaci se pár zrovna nachází a že jim mohou pomoci nabídkou „zázračných léčivých hub“. Bratru za šedesát tisíc.
„Kdo a proč si to dovolil, kde sehnali naše číslo?“ ptal se mě tehdy se slzami v očích a s rukou zaťatou v pěst ten muž. Jeho žena zemřela chvíli poté. Ale otázka zůstává. A pro mě teď nabyla na významu. Nejsem totiž v žádných databázích. Při každém nákupu na internetu sveřepě mažu možnost zařadit mě mezi marketingově otravované „přátele“. Přesto někdo vlastní mou adresu, kterou kvůli mé práci nezná ani vlastní redakce, jen pošťák, kamarád. Jak a proč se k mým údajům kdosi dostal?!
Čtěte dále: Česká lékařská komora chce varovat před léčiteli-šarlatány
„Obvykle jde o selhání jednotlivce. Je strašně jednoduché uplatit coby firma sestřičku či konkrétního lékaře z nějakého zdravotnického zařízení, a oni pak dotyčnému dodávají rodná čísla lidí. A je jasné s jakou konkrétní diagnózou. Teorii spiknutí a velkých firem, které odněkud tahají data, bych nevěřil, to je v našich podmínkách nezaplatitelné,“ říká Pavel Kubů, manažer pro oblast digitalizace zdravotnictví společnosti Intel.
Cena? Dvě stovky za kus, tedy pardon – za vás
Nicméně: v Česku sice asi platí, že ta jednodušší cesta vede přes konkrétního zdravotníka, jehož cena je mimochodem dvě stě korun za kus. Tedy jaksi za pacienta dodaného s pouhým rodným číslem agentuře…
„Tady je třeba upozornit na to, že právě rodné číslo je ten identifikátor, který o člověku řekne všechno. Kdo zná vaše rodné číslo, umí si v Česku o člověku zjistit cokoliv. Legálně i pololegálně,“ dodává Pavel Kubů. Právě proto třeba Anglie nefunguje na rodná čísla ani čísla občanských průkazů. Celá Evropa podle Pavla Kubů vzývá EHIC.
„Česko si vymínilo, že bude mít odklad pro zavedení mezinárodního desetimístného čísla EHIC,“ říká Pavel Kubů. To číslo zjednodušeně řečeno není identifikátor. Tedy neumí si přiřadit, že za desetimístným 1234567890 se skrývá Marie Vomáčková z Horní Třebové. „To číslo neumí nic, jen umí v dané situaci a pro danou diagnózu říci, že X lidí má tuto diagnózu.“
Neumí ovšem přiřadit konkrétně jméno, adresu a další zdravotnické (a často lidsky nepříjemné věci) k jednomu jménu. EHIC má však své výhody i nevýhody. Výhodou je větší anonymita vůči čím dál víc provázanějšímu světu. A nevýhodou je, že pokud – tak jako to je zatím v Česku – nebude jak a čím toto číslo skenovat, musely by ho při přistoupení k evropské legislativě psát samy laborantky nebo třeba rentgenologové. Bez skenování.
„To znamená, že se za den při dvou stech případů stane dvacet překlepů, i když se laborantka bude hodně snažit… To je pak loterie, čí výsledky vyšetření vlastně dostanu, jít na nějaké to vyšetření,“ popisuje Pavel Kubů.
Informace mají okamžitě
Dnes je ovšem běžné, že ještě doma ani nevybalíte novorozence a tašku z porodnice, a za dveřmi už zvoní agent pojišťovny se životní pojistkou. Že vašemu miminu začnou pár dnů po narození chodit nabídky firem s nejrůznějšími produkty pro děti. Že na vaši smutnou diagnózu ihned zareagují prodavači s nadějí a budou znát nejen váš zdravotní stav, ale také osobní kontakty.
A vrcholný hyenismus a ukázku zabezpečení soukromí pacienta u lékaře popisuje v rozhovoru pro Magazín Dnes Hana Gregorová, vdova po Radku Brzobohatém: „Spíš vám řeknu, v jaké chvíli jsem se začala opravdu bát. Odvezli ho do nemocnice a mně asi za půl hodiny volá jedna slepice z Novy, kterou mám doteď uloženou v mobilu pod slovy BOJUJE O ŽIVOT. Říká: „Paní Gregorová, je pravda, že váš manžel v nemocnici bojuje o život?“ Což mě položilo. Ptám se: „Odkud máte takovou informaci?“ A ona: „To víte, máme svoje zdroje.“ V tu chvíli měla informace o aktuálním stavu Radka Brzobohatého televize, ale jeho žena ne…
Takže klasický svět úplatků a málo zaplacených zdravotníků? Ano, dnes v Česku ano. Vaše data mizí ze zdravotních pojišťoven a z nemocnic či od soukromých lékařů díky uplácení. Do budoucna to bude jinak. Už dnes sofistikované firmy vyvíjejí takové softwary, aby jim stálo za to odněkud data „ukrást“. Co s tím? „Máte jedinou šanci. Podat stížnost na Úřad pro ochranu osobních údajů,“ doporučuje Pavel Kubů.
Čtěte dále: Naděje neumírá vždy poslední. Někdy zemře dřív pacient
Použité zdroje: Magazín Mladé fronty DNES, 11. 10. 2012, Tomáš Poláček, rozhovor s Hanou Gregorovou: Žila jsem s idolem
ČLÁNKY DO MAILU