Za zmatky kolem potravin může trh

Kolem potravin se v poslední době děje tolik věcí a zaznívá tolik často zcela protichůdných názorů, že z toho nezasvěcený divák musí být přinejmenším zmaten. A pravděpodobně se bude ptát, kdo za tento stav může. Obchodní řetězce? Státní správa? Evropská unie? Nebo snad dokonce producenti potravin?

Nezasvěcenému divákovi tak trochu rozumím. On tápe. Musel si zvyknout na vlaječky pěti zemí u vchodu do své oblíbené prodejny. Sotva si zvykl, už budou mizet. A teď ještě ke všemu ten zákon o významné tržní síle. Nezasvěcený divák z diskuze kolem jeho novelizace musí nabýt dojmu, že všechny ty maloobchodní řetězce jsou bezcitnými molochy, které z domácích výrobců sdírají kůži zaživa.

Svéráz českého byznysu maloobchodního

Tak jak to tedy je? Já bych jednu odpověď měl. Nevím, zda bude pro všechny uspokojivá. Rozhodně je ale podle mého soudu nejblíže pravdě. Za všechny zmatky a veletoče kolem potravinářské legislativy nemohou ani maloobchodní řetězce, ani parlament a státní správa, nemohou za ně ani výrobci potravin, a dokonce ani Evropská unie, jakkoli jsme si zvykli svalovat na ni odpovědnost za vše, co nás trápí.

Za zmatky kolem potravin může trh. Přesněji řečeno specifika českého trhu a snaha všech zainteresovaných se s těmito zvláštnostmi nějakým způsobem vypořádat. Jednoduchá matematika nám řekne, že rozdíl v tržním podílu mezi řetězci a drobnými prodejci je doslova propastný. Je to rozdíl několika řádů. Vliv řetězců plynoucí z této disproporce je pochopitelně značný a drobní výrobci na to samozřejmě mohou doplácet.

Dlužno ale dodat, že všechny velké řetězce se ve svém přístupu k dodavatelům chovají v podstatě stejně a vede je k tomu nikoli snad nějaká „esenciální“ neetičnost, ale zákonitosti konkurenčního boje. Konkurence mezi řetězci je totiž v České republice ohromná, a když se někdo vzdá prostředků, které používají ostatní, vystavuje se riziku, že ho potká osud značek jako Julius Meinl, SPAR nebo Delvita. A třebaže je vzhledem k drobným prodejcům jejich pozice zdánlivě neotřesitelná, jejich postavení na trhu jako takovém je ve skutečnosti mnohem vratší.

Maloobchodní řetězce podnikající v ČR tedy tvrdě bojují o to, aby se na zdejším trhu udržely. Vztahy mezi řetězci a dodavateli jsou navíc o to vyhrocenější, že všechny hlavní maloobchodní sítě u nás mají zahraniční majitele. Tím se Česká republika opravdu výrazně liší od řady západoevropských zemí, kde mají domácí retailové společnosti zpravidla daleko silnější zastoupení. A zkušenosti z těchto zemí dokazují, že vztahy mezi domácími výrobci na jedné a domácími prodejci na druhé straně jsou zkrátka lepší.

Na tvrdý konkurenční boj mezi řetězci tedy u nás skutečně mohou doplácet drobní výrobci potravin. A to je důvod, proč se dnes opět přehodnocuje zákon o významné tržní síle a chystá se jeho novela. Odpůrci tvrdí, že zákon stále zůstává plný nelogičností, nejasností a povede ke zdražení potravin či úbytku českého zboží v regálech obchodů. Zastánci tvrdí, že se nic takového nastane a navíc výrobci potravin se dočkají férovějšího přístupu ze strany řetězců a nebudou nuceni vyrábět nekvalitní potraviny.

Svítání na kvalitnější časy

Při těchto ostrých výměnách názorů se přitom jaksi zapomnělo na ty, kdo o tom všem nakonec v konečném důsledku rozhodnou. Totiž na spotřebitele. Donedávna jsme skutečně byli svědky toho, že český spotřebitel slyšel na jediný argument. Totiž cenu. Klidně tedy byl ochoten jíst nekvalitní potraviny plné náhražek, bylo mu celkem jedno, odkud potraviny pocházejí, hlavně když byly co nejlevnější. Ale tahle doba je pryč. Přibývá spotřebitelů, pro něž je kvalita potravin zásadním tématem. Objevil se fenomén farmářských trhů. Přibývá zákazníků, kteří nakupují rovnou od výrobců. Kromě faktoru kvality v tom přitom určitě sehrává roli také nezanedbatelný národní či regionální patriotismus. A do toho všeho na scénu přichází fenomén internetového prodeje potravin, který se ze stádia experimentování začíná překlápět do skutečného byznysu v řádu miliard.

Jedna otázka tedy zní, zda skutečně potřebujeme zákon, který řetězcům přikáže, jak se mají chovat k dodavatelům s odůvodněním, že jinak hrozí snižování kvality potravinářských výrobků. O míře snížení kvality potravin totiž nerozhodne žádný zákon, ale jen preference spotřebitelů.

Ale platí to i z druhé strany. Opravdu dává smysl argument prodejců, že chystaná novela zvedne ceny a trh zaplaví zahraniční výrobky? Podle mého soudu se něco takového stane opět pouze v té míře, v jaké to prodejcům dovolí spotřebitelé. A zdá se, že spotřebitelé dnes opravdu hodně slyší na národní notu.

„Mysleli jsme to dobře“

Jak vidíte, udělat si nějaký jednoznačný názor na problematiku potravinářské legislativy v ČR není v dnešní době nic jednoduchého. Podle mého osobního názoru je český trh v tuto chvíli opravdu natolik specifický, že na určitou přechodnou dobu nějakou legislativní úpravu potřebuje. Ale to v žádném případě není dlouhodobé řešení! Trvalé řešení může vzejít pouze z oboustranně výhodné dohody mezi výrobci a prodejci, bez zásahu státu.

Pevně tedy věřím, že zákon o významné tržní síle nakonec získá takovou podobu, která bude reflektovat potřeby a zájmy výrobců, prodejců i spotřebitelů. Abychom pak zase nebyli svědky roztomilých prohlášení podobných těm, které zazněly poté, co vyšly na povrch slabiny nového zákona o potravinách. Kdosi tehdy pronesl: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“

Nepochybuji o tom, že všichni to myslíme dobře. Jen se tentokrát musíme postarat o to, aby to také dobře dopadlo.