Fascinuje mě dnešní společnost s názory typu "snažíme se být společností dokonalých jedinců." Hloupost! Tady nejde o dokonalost, proboha. To jen teď (a pouz teď) jsme v době, kdy si něco takového můžeme dovolit. Právě tahle doba je výjimečná v tom, že máme možnost dát život i tomu, co by v jiné době možnost nemělo. A tady se diskutuje, zda-li je to správně.. Nemáme možnost vůbec posoudit správnost! Vždyť tahle doba se počítá teprve v desítkách let! Vždyť i moje babička mi ještě vyprávěla, že byla z 12 dětí, z nichž se však jen asi 7 dožilo dospělosti. A TAKHLE to bylo >> od nepaměti <<. Slabí jedinci umírali, silní přežívali.
To, že jsme našli v posledních desetiletích možnost, jak zachránit spoustu lidí o jejich jinak jisté smrti, je sice krásné, ale podle mě jsme se s tím ještě za tu krátkou dobu nenaučili žít. Vždyť si všimněte, že výsledkem toho není nic jiného, než přeplněné nemocnice.
A v nich nemocní lidé, a přestože mnozí čekají na svou jistou smrt, tak jim není ani na jejich žádost dovoleno umřít.
Toť honba za životem, dohnána do extrémů. Ale to už je zas na jinou diskusi.