Názor k článku Zabíjeli byste "ošklivé blbečky"? od Růže - To dítě by řeklo" Já chci žít. O...

To dítě by řeklo" Já chci žít. O čem to mluvíte?"
Nehraje si s panenkou? Proč to vadí? Já nemusím např. adrenalinové sporty,zpěv, malování, cestování atd. a spoustu jiných věcí, které někoho moc baví.
Žiju proto měně hodnotně?
Co člověk nepoznal, to mu nechybí.
Je to stará pravda , proč se na ni zapomíná.
Vnucujeme např. Afričanům naši kulturu a oni jsou zřejmě šťastni i tak. Nechybí jim každodení vstávání do povinného zaměstnání zvané pracovní návyky, ani strach z nezaměstnanosti, nechybí jim naše dálnice, ale my si myslíme, že jim to tam musíme nanutit.
Proto, že my jsme na tom závislí?
Zdá se, že teď jsem odbočila, ale je to jen o prioritách. Člověk se narodil, aby žil. Slušně, spokojeně, podle určitých zásad, ale ne aby žil podle nějakých představ někoho jiného. Tomu se říká svoboda.
A to dítě může být šťastné i tak, pokud žije mezi lidmi, co ho mají rádi takové jaké je.
A to platí i o cizích.
Mnohé zdravě narozené děti potká osud astmatika, nehoda, či jiná nemoc, která taky stojí hodně peněz, odříkání a postižení někdy do konce života.
Budeme je zabíjet tj. např. neléčit jen proto, že to stojí peníze? Možná, že dojde lékařská věda tak daleko, že předpoví i alergii a astma (mimo jiné) a doporučí tyto děti také k potratu.
Nemají to lehké, ale dostaly šanci žít a to je to nejdůležitější.
Zabít je lehké, dát život znamená aspoň tu šanci.
Když jsem byla malá, chodívali jsme na poutě, či posvícení do sousední vesnice. Hned na začátku byl krásný malý domek s květinovou zahrádkou. Uprostřed té nádhery sedávala "holčička". Bylo jí určitě tenkrát nejmíň patnáct, možná dvacet, tedy jednou tolik, co nám, ale rozum měla jako malé dítě.
Vždy se usmívala na všechny kolem, byla moc krásná a vypadala naprosto spokojeně.
Jednou nás napadlo, že ji dáme z pouti bonbóny, když už nemůže s námi na kolotoč. Ten šťastný úsměv nezapomenu.
Stavovaly jsme se tam, kdykoliv jsme šly kolem. Postižení nám malým dětem nevadilo, ani nepřišlo divné.
Prostě se tak narodila a nám nikdo neřekl, že bychom ji měli brát jinak, než ostatní děti. Byly jsme vedeni všichni k tomu, že člověk se nemá nikomu smát, protože se prostě stane, že je někdo jiný.
Vím, bylo to tenkrát jednodušší, i když byli lidé chudší, stačila práce táty uživit nejen sebe, ale i ženu a děti a stihli si postavit i ten malý domeček. Žena nemusela povinně chodit do zaměstnání, rodina byla pojištěna z tátových daní, svému muži pomáhala, starala se o domácnost, i když už děti byly velké.
Postarali se tak tenkrát lidé bez problémů o různě nemocné, staré, zdravé i postižené.
Tento email píšu i já vlastně jenom proto, že před dvěma lety jeden docent prohlásil, když jsem onemocněla, že není důvod život vzdávat, ale snažit se žít, i když už nadosmrti budu závislá na něčí pomoci.
Myšlenku zbytečnosti, že budu na obtíž, nebudu už moci pracovat, ani se o sebe samostatně postarat a názor, že bych teda měla dobrovolně odejít, vždyť moje léčba bude stát tolik peněz mi jednoduše "zakázal" jako nesmysl.
Dnes vím, jak velkou měl pravdu.
Vážím si každého dne, co jsem tady a jsem šťastná, že tady ještě chvilku mohu být, třeba jen u počítače, televize, s knihou, nebo kamarádkou, co přišla na kafe, na skype s rodinou, s dětmi, často dlohodobě ležící s jen malými procházkami, bez naděje na normální život.
Když jsou lidé zdraví, mají možnost pomoci i těm, co to štěstí možná neměli.
Názory, že eutanasie/potrat je správná věc jenom proto,
že se nebudu muset o nikoho a o nic starat jsou strašné.
Dnes už to vím.
Máte li kolem sebe hodné lidi, berete handicap jako normální věc a věřte, že se vám nechce zemřít. Naopak, bála jsem se toho, když jsem měla velké bolesti, že to už déle nevydržím a zemřu.
Ten, komu jde skutečně o život, se o něj také bojí,k sebevraždě ho dožene spíš ta velká zodpovědnost, kterou cítí a bohužel vnucovaný, ale scestný názor, že na život mám právo jen když nejsem na obtíž a že život nesmí nikdy bolet. Občas bolí a je na těch ostatních, aby mu ho ulehčili.
Sourozenci ho budou mít jistě rádi, jako každého jiného bratra, nebo sestru, co si budeme namlouvat, že zdravé děti jsou na sebe vždy hodné.
Společnost by se neměla utrpení stranit, jen proto, že je jednodušší takový problém zlikvidovat, ani by neměla rozhodovat direktivně, i když může mít taky svoji pravdu. Neodsuzuji ty, co se rozhodnou jinak, mají také svoji pravdu.
Péče o postižené z jákéhokoliv důvodu je pro jednoho velmi těžký úkol a je škoda, že pro samou práci a nutnost vydělávat za každou cenu jsme ochotni vzdát se života.
Vzpomínám si na slova velmi ambiciózní učitelky z jisté školy, která jinak máloco promíjela :
Blbý lidi, taky lidi! - odsuzovat můžeme cokoliv, ale za to co nám bylo dáno do vínku nemůžeme, proto to berme jako fakt, nechme si poradit, ale nenechme si do toho mluvit, máme li jiný názor.
Nezapomeňme také, že naděje umírá naposledy,
to jest až po smrti, dokud vnímáme, pořád věříme.
Mluvit před nemocnými o jejich postižení, jako by nevnímali, je kruté, protože často, ač nereagují, velmi dobře vědí a cítí, jak se na ně díváme.
Poslední rozhodnutí by mělo být na každém jednotlivci.
Obdivuji rodiče malé Juliánky, nejsou bozi a nemůžou dělat zázraky, ale dali tomu malému tvorečku aspoň šanci se na tento svět třeba jen na chvíli podívat.
Držím jim palce.