Tohle je vždy emocionální diskuse a nechci k tomu ty emoce dál přidávat, spíš tlumit, protože ta věc stejně moc nemá řešení. Lidstvo asi nikdy nedojde klidu v tom, kde je hranice pro rozhodování o tom, kdy má ještě smysl zachraňovat život, resp. kdy za cenu neskutečných znásilnění přirozeného chodu věcí umožňovat přežití nebo život nebo nezasahovat a ponechat věci svému osudu.
To hlavní, o co v té diskusi běží, je rozdílnost úhlu pohledů, které jsou zcela nesrovnatelné - ten obecný, uvažující v nějakých principech a logice pravidel a hodnot společnosti, a vedle toho ten čistě subjektivní a výsostně individuální. Pokud se tyto dva pohledy liší, nelze automaticky říci, že ten individuální má vždy pravdu. Přesto, asi nikdo nemá právo druhým říkat, jak se mají chovat a co mají cítit a je nutné respektovat individuální rozhodnutí v takto individuálních situacích, ať už si o nich většinová společnost myslí cokoliv.
Co mi ovšem přijde bizarní, je to vyvyšování krásy postiženého dítěte nad ostatní děti. Postižené dítě přece není o nic "lepší" nebo "krásnější" kvůli svému postižení než děti zdravé. Ta zkratka je opravdu příliš přitažená za vlasy. Protože krásu nedělají první vrásky. Krásu nedělají samy o sobě ani tisíce vrásek. Mládí ani stáří, zdraví ani postižení, nic z toho není zásluha. Rodiče zdravých dětí také nejsou o nic horší než rodiče dětí postižených. Jen to možná mají s péčí jednodušší.