já si u těchto otázek představím sebe, kde je ta hranice "kdy bych se už raději ani nechtěl narodit". No a pro mne osobně je ještě akceptovatelné skoro jakékoliv postižení neomezující mne v soběstačnosti (ošklivé dítě klidně, špatně pohyblivé budiž, blbé ... ajaj to už velice nerad), ale už neakceptovatelné vše, co znamená úplnou závislost na cizí pomoci a náznak demence (neschopnost dostat se na vozík, uvařit si čaj, umět si něco přečíst, orientovat se v okolním světě ...).
Chápu, že pro některé rodiče je potrat rovný vraždě dítěte a nedokázali by s tím žít, ale v určitých případech bych si na místě dítěte přál, aby v sobě zmobilizovali odvahu to pro mne udělat. Raději bych dal šanci některému dalšímu z těch miliónů bratrů a sester, které se nikdy nenarodí.