Ahoj, všichni. Nechci se pouštět do diskuze o genofondu apod. nicméně bych navrhoval zvážit, čím to je, že v podobných diskuzích většinou (můj zcela subjektivní pocit) vystupují lidé, kteří buď ve svém blizkém okoli nikoho postiženého nemají (a omlouvám se těm, kteří nejsou tento případ a mohli by se tímto příspěvkem cítit dotčeni, z textu to nemusí být poznat), nebo se nachází krátce po narození takového dítěte, ale nemají za sebou velmi dlouhou cestu péče o tohoto člena rodiny, zatím neřeší, kdo zajistí péči po tom, co rodiče z tohoto světa odejdou apod.
Mám postiženého bratra, i když jde o postižení "velmi těžké" v porovnání s popisovaným případem asi neporovnatelně "lehčí". V současnosti je už v dospělém věku, ale bez péče rodiny v podstatě není z řady důvodů schopen v reálném světě existovat. Podotýkám, že rodiče nikdy žádné příspěvky na péči nečerpali, máma musela zůstat v domácnosti a starat se o bratra. Ano, šlo to, hlavně rodiče to zvládli, ale zkuste se jí teď v pokročilém věku zeptat, jestli by se dnes rozhodla stejně, když jejím hlavním přáním je, abych slíbil, že se o bratra budu starat, až ona už nebude moci. Asi by veřejně nepřiznala, že si není jistá, ale zkuste se zeptat kolik nocí probděla při úvahách, co s bratrem bude a jak bude bez rodičů jednou žít. Jasně že se o něj starat budu, je to můj bratr, ale neptejte se, jak mi bude, a jak se rozhodnu, pokud budu muset upřednostnit třeba mojí rodinu nebo mého bratra, protože obojí, ať už finančně, nebo psychicky, nebo časově nebo jinak prostě není v lidských silách zvládnout. A před takovým rozhodnutím reálně můžu jednou, dříve či později, stát. Na Internetu, ve filmu apod. se vesměs popisují ty "šťastnější" případy, obdobně jako například děti starších rodičů (matek), které jásají, jak v 45 letech porodily zdravé první dítě. Jenomže ne každý je celebrita, aby si mohl najímat chůvu, ne každý je nadosmrti hmotně i jinak předem zabezpečen (a nedělejme si iluze, ze zdravotního pojištění v řadě případů uhradí jenom zlomek nákladů na péči o postiženého člena rodiny). Ptejte se nejdřív i aktérů příběhů, které nemají tak šťastné konce. Zkuste se zeptat třeba za 20 nebo 30 let, co si rodiče Julianky myslí, jestli alespoň někdy nezvažovali, zda jejich rozhodnutí bylo "správné". Zkuste se zeptat někoho, kdo má za sebou třeba desítky bolestivých operací, jestli někdy nepřemýšlel, zda má jeho existence na tomto světě za těchto podmínek smysl.
Také mě štve, že z mých daní je placeno léčení chorob způsobených kouřením, užíváním drog apod. Na druhou stranu musím přiznat, že i já mám například dost kil navíc, a nemám tedy svědomí úplně čisté. V řadě případů totiž nedokážeme jednoznačně určit jednu příčinu. Když řekneme nebudeme přispívat ze svých daní na léčbu toho či onoho, okamžitě se může ozvat ( a ozve) někdo jiný, že naopak nehodlá přispívat na některou naší chorobu. Jinými slovy, líbilo by se mi, abych nemusel platit i když nepřímo léčbu důsledků neřestí, které (naštěstí) nemám a které mě štvou, ale obávám se, že ať je současný způsob jakkoliv "špatný", a že je, dokud nemáme "lepší", nezbývá asi, než se s ním smířit. Konec konců, zkuste se zeptat třeba v USA, kde donedávna povinné zdravotní pojištění neexistovalo (myslím, nepovažuji se za znalce tamních poměrů), jestli jim náš systém nezní tak trochu jako optimální.
Souhlasím ( a velmi), že přístup lékařů, informování o rizicích zvolené léčby a naopak víra pacientů ve schopnosti medicíny překonává všechny, bohužel negativní, meze (jednou z možných příčin postižení mého bratra je podávání léků v těhotenství). Mimochodem, zkuste si najít, kolik procent tzv. genetických vad umí různá vyšetření vlastně opravdu odhalit, budete překvapeni nízkým číslem.
Nenabádám k tomu či onomu přístupu, vždycky by to nakonec mělo být rozhodnutí především rodičů, na druhou stranu by měli velmi velmi vážit, zda jsou schopni se o případně postižené dítě skutečně postarat tak dlouho, jak bude potřeba. Vím, že to může znít nelidsky, ale konec konců i současné veřejné nebo skryté diskuze o "standardech" zdravotní péče jsou v podstatě o tom samém, kde je ještě hranice, po kterou drahou moderní péči poskytnout, a kde již nikoliv, at už z jakýchkoliv důvodů. Současně ale nelze než přiznat, že soužití s lidmi, kteří jsou "jiní". může řadu z nás významně obohatit a mělo by patřit k základním součástem výchovy našich dětí.
Tyjo. Klobouk dolů, že jste měl trpělivost to takhle pěkně sepsat a podělit se o zkušenost. Internetové diskuze čtu velmi zřídka, především kvůli nízké průměrné kvalitě příspěvků. Váš příspěvek mi přijde lidský a racionální.
Mám hodně kamárádů mezi lidmi s postižením a často mě napadá, jak bych se choval, kdybych měl být otcem postiženého dítěte.
A rozhodně jsem pro, aby se zdravé děti s postiženými potkávaly...často nemají vůbec potuchu, jaké limity postižení (nebo třeba vysoký věk) přináší - a pak jsou zbytečně zlé.
Pěkný den
OB
ČLÁNKY DO MAILU