Jak to tedy kdysi bylo se záchody, nočníky a hygienou? Co sloužilo našim předkům místo toaletního papíru? A proč je neslušné podávat druhému člověku levou ruku?
Pokud jde o hygienu, může jít příkladem antika. Zachované stavby z doby starověkých Řeků a Římanů ukazují, jak důmyslně dbali na čistotu a jak na tehdejší dobu kvalitní a moderní záchody používali.
Podle WHO a časopisu Nature ještě v dnešní době nemá zhruba 2,3 miliardy lidí přístup k běžné hygienické toaletě a vyprazdňuje se volně v přírodě nebo okolním prostředí. Na tom by asi nebylo nic až tak špatného, pokud by zároveň byly v pořádku hygienické podmínky v těchto oblastech jižní Asie a Afriky, což pochopitelně tak není.
To připomíná primitivní podmínky našich předků, kteří káleli, kam se jim zlíbilo. Ale už ve Starém zákoně se píše v jedné z Mojžíšových knih: Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit stranou. Mezi svým nářadím budeš mít kolík. Než si venku dřepneš, vyhrabeš jím důlek a své výkaly zase přikryješ. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil a aby ti vydal tvé nepřátele.
Výkaly stékaly po zdech
Nejhorší dobou byl středověk, kdy se opravdu vylévaly nočníky z oken, nebo výkaly volně stékaly po zdi z takzvaných prévetů nebo staročesky výsernic hradních sídel a tvrzí. Byly to výklenky ve zdech s otvorem, který měl někdy záklopné víko, aby na vznešené zadky nefoukal vítr.
Ideální bylo, pokud cesta výkalů vedla přímo do hradního příkopu, ale ne vždy se to podařilo. Výkaly pod hradem si pak jednou za čas odváželi poddaní, kteří jimi hnojili své zahrádky a políčka, aby měli dobrou úrodu. Nejstarší takové prévety u nás se dochovaly na hradu Přimda.
Podobný systém, jako byly prévety, si často svépomocí vytvářeli obyvatelé měšťanských domů či jiných sídel, a to z prken umístěných do výklenku ve zdech, kde se nechával otvor, aby mohly výkaly padat hezky dolů mimo dům. Na zámcích a hradech byly veřejné toalety, nejčastěji tento systém prévetů. Soukromí, hygiena ani estetický vzhled záchodů ale nebývaly až tak dobře zajištěny. To všechno přišlo až s nástupem renesance, kdy se více dbalo na hygienu, krásu, čistotu a zdraví. Každý výše postavený šlechtic nebo panovník míval vždy ve svém pokoji nočník, který ihned po použití obstarával a vynášel jeho sluha, aby mu v pokoji nic nezapáchalo a mohl se v klidu vyspat.
Na venkově chodili lidé vyměšovat do přírody, ve městech byly i primitivní kadibudky, které třeba tvořily velké koše s jednoduchou slaměnou nebo proutěnou zástěnou. O čistotě a hygieně však nemohla být řeč. Více se na ni dbalo v klášterech, kde prvotní klášterní záchodky už měly lepší úroveň, pro mnichy existovaly i jakési pisoáry, nebo něco jim velmi podobného. Celkově ale celá doba středověku nepředstavovala v péči o tělo nic chvályhodného.
Splachovací už před naším letopočtem
To starověk nabízel paradoxně něco podstatně lepšího. Archeologové a historikové tuto dobu velebí, protože na základě výzkumů a vykopávek byly objeveny nevídané věci. Ve vyspělých starověkých civilizacích byla úplně běžná kanalizace a odvod splašků na patřičná místa.
Záchody jsou tak známy již z doby před naším letopočtem, některé měly dokonce víka, aby nezapáchaly. Na čistotu se dbalo a důmyslné záchodky byly v římských lázních, dokonce i několik otvorů vedle sebe, což připomíná dnešní veřejné záchodky a kabinky pro více lidí. Údajně bylo nalezeno i čtyřicet otvorů/sedátek pro vylučování v jedné místnosti.
Nevýhodou v Egyptě bylo, že veškeré splašky vedly přímo do Nilu. Faraoni měli zvláštní svoje záchodky, archeologové objevili například honosný záchod v podobě trůnu vytesaného do vápence, který se datuje přibližně do roku 2100 před naším letopočtem. Na Krétě zase existovaly vany, které měly dokonce i odtok, a v Knóssu byl objeven splachovací záchod, datovaný zřejmě do doby 2000 let před naším letopočtem.
Tento záchod byl kamenný, s dřevěným sedátkem, a splachoval se pomocí páky, která uvolnila nasbíranou dešťovou vodu z nádržky. V dalších případech se mezi chudšími lidmi používaly díry vykopané do země, kolem nichž byly zástěny z proutí nebo pálených cihel.
Vulgarismy už ve starém Římě
Ve starověkých hostincích se pak nočníkovalo. Noční službu zajišťoval nejnižší otrok, který byl vždy v pohotovosti, aby mohl na požádání přiběhnout s nočníkem, počkat, a potom jej rovnou odnést. Později byly ve veřejných záchodcích ve městech zavedeny poplatky, což se možná leckomu nelíbilo. Tehdy prý nájemci zodpovědni za tyto výdělky chodili mezi lidmi a pokřikovali: „Střezte se kadit na ulici! Zanedbáte-li to, stihne vás Jupiterův hněv!“ Rozdíly byly také mezi obyčejnými záchodky pro chudé a luxusními záchodky pro zámožné a vysoce postavené občany.
Zajímavostí je, že již z této doby byly na veřejných záchodcích objeveny různé kresby a nápisy s erotickými motivy, vulgarismy, anebo též magické znaky chránící před infekcí. Jak se ukazuje, lidé jsou pořád stejní…
Společné toalety až do 19. století
Dříve se také vůbec neřešilo, zda jsou záchodky pro pány, či dámy. Až do 19. století byly záchody prostě společné. V jedné pařížské restauraci v roce 1739 se v rámci nějaké oslavy rozhodli připravit oddělené toalety pro pány a dámy a označili je panáčky, podobnými, jaké známe na veřejných toaletách dnes. Přelomem pak bylo 19. století, kdy ostatně jako v jiných oblastech nastaly velké pokroky také v souvislosti s používáním záchodů.
V té době žil anglický instalatér George Jennings (1810–1882), který je považován za vynálezce veřejných splachovacích záchodů. Získal několik ocenění od prince Alberta, jedno také posmrtně. V roce 1884, dva roky po jeho smrti, mu byla udělena zlatá medaile v rámci pokusů týkajících se splachování. Na Mezinárodní výstavě zdraví, která se konala v Londýně, se testovalo jeho dvougalonové splachování. To spláchlo deset jablek o průměrné velikosti, jednu plochou houbu, instalatérské šmouhy a čtyři kusy papíru přilnuté těsně ke znečištěnému povrchu.
Takových vynálezců bylo ale víc a mnozí se velice snažili o další záchodové zlepšováky. V letech 1900 až 1932 Patentní úřad Spojených států přijal asi 350 nejrůznějších technických návrhů. Známým vynálezcem záchodu byl ale také John Harrington žijící již v 16. století, který byl nepříliš úspěšným básníkem a kmotřencem královny Alžběty. Byl to rebel každým coulem a za nevhodné vyprávění u soudu byl vyhoštěn, během doby exilu si však ve svém domě vyrobil splachovací záchod, který pojmenoval Ajax. To na královnu zapůsobilo natolik, že mu nejen odpustila, ale také ho navštívila v jeho domě a záchod použila.
Staré noviny už nestačily
A jak to bylo s utíráním zadků? I když jste se možná dočetli, že na hradech šlechtici používali kuřátka a koťátka, není to až tak pravděpodobné jako spíše používání vlastních rukou, mechu a různých hadrů a látek. Napříč časem a oblastmi to mohly být listy, mech, tráva, seno, jemné hobliny nebo navlhčené mořské houby ve starověkých přímořských oblastech. První papír k toaletním účelům se objevil kolem roku 600 v Číně, jednalo se o papír z rýžové slámy. V Evropě se k utírání po použití toalety používal starý papír, třeba staré noviny, první toaletní papíry přišly až v druhé polovině 19. století.
Například v roce 1857 to byl v New Jersey přímo nazvaný léčivý papír, který byl ještě napuštěný šťávou z aloe, aby byl jemnější – údajně to měl být lék na hemoroidy. Nechyběla ani reklama společnosti, která jej vyrobila – Gayetty. Tvůrcem byl Joseph Gayetty (1827–1895), který je dnes opravdu považován za vynálezce toaletního papíru. V té době už se řešilo, že používání starých novin není opravdu nejšťastnější a jedovaté barvy z tisku škodí. Další papíry původně sloužily k otírání břitev holičů, ale začaly se používat i k utírání po použití toalety. Toaletní papíry pak začala vyrábět společnost British Perforated Paper Company, která se vypracovala až na klasické role dvouvrstvého toaletního papíru. To bylo ale až od 30. let 20. století. Za druhé světové války se pak třeba v Americe vyráběl toaletní papír s obrázkem Hitlera a nápisem: Put Hitler in the Hole…
Levá ruka nejen od srdce…
Na závěr si osvětlíme, proč není slušné podávat druhému člověku levou ruku. V muslimských zemích totiž bývalo zvykem utírat si levou rukou zadek a omývat intimní orgány, proto se údajně zažilo pravidlo slušného podávání pravé ruky, kdežto levá ruka byla považována za nečistou a levou rukou neměl člověk ani jíst. V některých oblastech rovníkové Afriky je tomu ale prý naopak, takže pro změnu podávání levé ruky je žádoucí, pravé velmi neslušné…
Zdroje:
historic-uk.com
collection.sciencemuseumgroup.org.uk
Rychlík, M. Dějiny lidí. Praha: Academia 2022
Vondruška, V. Intimní historie. Brno: Moba 2007
en.wikipedia.org