Zapomínání, skleróza, nebo snad Alzheimer?

Již staří latiníci věděli, že „koho bohové milují, umírá mlád“. Od té doby se průměrná doba dožití zvýšila dvojnásobně. Tahle dobrá zpráva přináší i zprávu špatnou.

Na prožití problémů stáří máme dost času. Lze to vnímat i opačně. Zmíněné nesnáze si na nás mohou déle počkat. Ty, o nichž bude řeč, se mohou v náznaku objevit i u aktivních seniorů. Těch, kteří před chvílí hráli tenis, absolvovali výšlap na tu či onu horu nebo připomněli Amorovi, že láska kvete v každém věku.

Autor: Isifa.cz

Začíná to zapomínám, záměnou slov, neschopností učit se nové věci… Jedno s druhým vede k menší míře aktivity, snižuje sebevědomí i zájem o sociální kontakt. Naopak se zvyšují pocity nejistoty i rozlady.

Jde o zapomnětlivost v širokém spektru, od klíčů přes termíny dohodnutých schůzek až po pravidelné užívání předepsaných léků. Občas – tedy častěji než dříve – si nemohou vybavit nějaké slovo, jméno či označení. Objevují se záměny podobných slov (např. sáčky místo sponky). Někteří se zvýšenou mírou nepozornosti a potíží v soustředění málem jako by vracejí do časů instabilního dětství. Tenkrát se hovořilo o lehké mozkové dysfunkci (LMD). Dnes je vše samozřejmě jinak.

K tématu LMD: Je-li v okolí jediná louže, spadne do ní

Měl to ten, no, ten prezident, herec

Aktivní senioři si nesnáze buď neuvědomují, nebo je komentují více či méně žertovně. Někdo odkazem na sklerózu. Jiný tvrdí, že má „Ty/sk/lerózu“. Chorobu prožívá již tak dlouho, že jí tyká. I další se pokouší vtipkovat. Prý se o něj asi pokouší ta, jak se to řekne, nemoc, co měl ten prezident, jak se jmenoval, no býval to herec. Zrovna si nemohu vzpomenout, asi Gorbačov…, to ne, on byl z Texasu. Roman, Romulus, Rejžek ne, jo… už to mám, asi Reagan.

Jenže „lehké mozkové postižení“ pokračuje. Zhoršuje se schopnost učit se novým věcem, paměť obecně řečeno slábne. Nepříjemností je ve zmíněných souvislostech víc a víc. Namátkou dříve vášnivý čtenář odkládá knížku, neboť se v textu neorientuje. Kdo by si dokázal zapamatovat „osoby a obsazení“ včetně jmen hrdinů? On ne. 

Čtěte téma: Máma, táta, Alzheimer

I když se chce, ledacos nejde

Z řady v podstatě maličkostí vzniká životní dyskomfort. To je s jistým zjednodušením jedno z možných označení dlouhodobého stresu. Jedno s druhým vede k menší míře aktivity, snižuje sebevědomí i zájem o sociální kontakt. Naopak se zvyšují pocity nejistoty i rozlady. Obtížné vybavování jména legendárního amerického prezidenta postiženého v závěru života Alzheimerovou chorobou naznačuje jeden z poměrně častých směrů strachu.

Ve vyhraněné podobě lze hovořit o mírné kognitivní poruše. To je diagnóza stavu subjektivně vnímaných a objektivním vyšetřením potvrzených kognitivních poruch ve stáří. Dá se s tím žít. Pomáhá psychická podpora a tolerance blízkých lidí. Ti by se neměli chovat jako dozorci nad svéhlavým a nespolehlivým domácím vězněm. Tím méně pak jako skautští vůdci propagující plnění bobříka pevné vůle, potažmo hesla „když se chce, všechno jde“. 

Úspěch nemívají ani koryfejové zdravé výživy, jógy či jiných jistěže pozitivních postupů, leč zde ne zrovna úspěšných. Potřebná je značná míra pochopení, mírné a realistické povzbuzování.

Univerzální léčitelé – děti a psi

Naznačenou analogii s dětským trápením s LMD může připomenout i zásada propagovaná psychologem Zdeňkem Matějčkem. Říkával: „Tajemství výchovy je v tom zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře a pak je za to pochválit.“ Netrpíte-li mírnou kognitivní poruchou, jistě dokážete výrok o dětech a výchově tvořivě aplikovat i na soužití s výrazně staršími občany. Pomáhá optimismus, neb i ne právě nejpohodlnější a nejspokojenější život stojí za to žít.

Velmi pozitivní vliv mívají univerzální léčitelé samoty a rezignace v podobě vnoučat a psů, jakož i dalších domácích mazlíčků. Předchozí věta není pokus o žert, ale výsledek na sobě nezávislých výzkumů sociologů, lékařů i psychologů.

K tématu: Domácí zvířata jsou užitečná, i kdyby neuměla nic jiného než jíst a spát

K zahození není ani černý humor s patřičným nadhledem. Alzheimer nečeká zdaleka na každého z nás. Navíc se špetkou optimismu je jisté, že i životní podzim má své kouzlo. Jen ho umět najít, nekazit je maličkostmi a vážit si sebe a každého dne. Začali jsme starými latiníky a jejich postřehy využiji i v závěru. Carpe diem (Užívej dne) je sympatičtější vodítko než Memento mori (Pamatuj na smrt). Obzvlášť v řekněme již značně zralém věku.