Zase na poslední chvíli

Je to každoroční kolorit: všichni daňoví poplatníci, kteří nepatří mezi ty šťastné a musí svá daňová přiznání podávat sami, se probouzejí ze sladkého spánku. Začínají dávat dohromady podklady, obvolávají známé a kamarády „vyplňování dotazníků způsobilejší“, volají na úřady, tisknou formuláře… A nadávají. „Proč mám stát takovou frontu?“, „Vůbec se se mnou nechtěli bavit!“, „Půl hodiny na info lince poslouchám ‚Nezavěšujte, jste v pořadí‛!“

Prostě – je to bordel. To tedy je, ale čí? A proč si tohle sami děláme? Víme přece všichni, že 31. března je poslední možnost podat daně; i když – znám zoufalce, kteří 31. navečer kapitulují a zadají zpracování daňovému poradci, čímž termín posunou a zodpovědnost přesunou.

Stejně tak všichni víme, že 24. prosince jsou Vánoce, že dovolenou máme od patnáctého, že přijímačky na vysokou jsou … Přesto je řada z nás nepříjemně překvapená, když se na Štědrý den dopoledne v rohu ohrady smutně krčí poslední opelichaný smrček se třemi větvičkami. Tři dny před odletem zjišťujeme, že pas máme pěkný, takový zelený, ale dva roky neplatný. Zkoušíme, v jakém časovém rekordu se dá podrobně nastudovat bichle o 450 stranách, obvykle cizojazyčná.

Pak vynervovaně bušíme na dveře a úřednická okýnka, dožadujeme se okamžitého vyřízení; zpoza přepážek se ozývá nevzrušené: „Klid, času dost, vážení!“

„To“, strašlivé jak z Kingova hororu

Proč to děláme, tedy neděláme? Nevím. Možná je to lenost, možná přirozená nechuť pustit se do něčeho, co nás nebaví, obtěžuje. Odkládáme a odkládáme, vymýšlíme sami pro sebe důvody a výmluvy a hledáme zástupný program. „Raději stokrát zavřu a otevřu Facebook, než abych se začal/a učit“, pojmenovala se jedna skupina na sociální síti. Takže tak nějak.

Možná je to nezodpovědnost, raději na „to“ nemyslíme, starosti a povinnosti vytěsníme. Však ono „to“ neuteče. To sice ne, budeme to totiž my, kdo se bude muset dát do běhu.

Věčně před sebou hrneme nějaké nevyřízené resty; něco, co bychom měli, ale nechce se nám, nejde to. A pak už je toho moc, pak už je pozdě, pak už je to vlastně jedno.

V koberci

Představuji si „to“ jako koberec, který mě roluje a nutí do spěchu. Někdy mám chuť prostě vzít nůžky a nějaký ten metr přede mnou vystřihnout. A zahodit. Páni, a přede mnou by neležel hnusný vzoreček: „Tohle jsi měla udělat včera!“, ale krásný ornament: „Tohle stačí vyřídit až za týden.“

Čili bych si mohla hodit nohy na stůl, na pár dnů, možná na ten týden. A sakra, co by tam bylo pak? „Udělej okamžitě!“ Šup s tím pod koberec.

Riziko „tlakové“ metody

Někdo tvrdí, že nejlepší výsledky podává pod tlakem. Leda tak mošt, mně tedy podobný lis nevyhovuje. Američtí psychologové se rozhodli tohle tvrzení ověřit a porovnávali práce několika stovek studentů. Ti, kteří odevzdávali vše včas, měli lepší výsledky než vyznavači „presu na poslední chvíli“.

A pozor – z průzkumu na stejné téma vyplynulo zjištění, že lidé, kteří pozdě odevzdávají daňové přiznání, ve výpočtech často ošidí sami sebe!

Správný fejeton by měl končit nějakou pointou, nejlépe kruhem se vracející k začátku. Hodilo by se tedy napsat, že právě vyrážím na finančák. Není tomu tak. Nebo že tam půjdu až zítra. Ani to není pravda. Moje vyplněné formuláře už týden v míru a pokoji (doufám) spočívají v jednom z úřednických šuplíků, moje data jsou zanesena, vyhodnocena, ortel vyřčen.

Jenže – kdy myslíte, že píšu tenhle fejeton?

Ilustrační foto: agentura SXC