Krásu dělati nátěrem je ošemetné
Ve sto let starém domácím lékaři, který se také věnuje přírodní léčbě, píše MUDr. Jan Šimsa o tom, že žena má být přirozeně krásná a její krásu utváří především zdraví. Zdůrazňuje, že tělesná krása je pomíjivá, ale duševní trvalá.
„Krásu dělati nátěrem nebo náhražkou je velice ošemetné a nejisté. Když si dáma natře rty červeně a obočí a řasy černě, když se hodně napudruje a nakrémuje – tím přece nikoho neoklame. Vždyť každý ví, že pod líčidlem hereckým se skrývá něco, co je ve skutečnosti horší. Dámy si líčením škodí. Je-li žena sličná, nebo aspoň slušně vypadá od přírody, nepotřebuje zvyšovati krásu. Zdraví je krása. Vodičky, pasty a krémy prospívají továrníkům, kteří těží z ješitnosti lidské,“ uvádí lékař. Přesto neopomene v kapitolce o kosmetice vysvětlit, jaké tuky se používají k výrobě krému a zdůraznit, že mnohem důležitější je mít čisté a upravené nehty než dlouhé drápy či nepěstěné ruce schované v rukavičkách.
„Já bych se zeptal, kdo má vypolírované nehty, zda tutéž péči věnuje spodku svého těla a noze,“ píše.
Kosmetické suroviny našich praprababiček
Základem pleťových krémů bylo vepřové sádlo, ale i vazelína, kakaové máslo, rostlinné oleje, lanolin, nebo dokonce i tuk z velryb. MUDr. Šimsa ve své knize Přírodní léčba a domácí lékař rozděluje kosmetické suroviny pro výrobu mastí a krémů na rostlinné – kakaové máslo, které se rozpouští při 30 °C, olivový, mandlový nebo řepkový olej, vosk tající při 60 °C nebo ricinový olej, který je možný rozpouštět i v lihu. Dále uvádí prostředky z petroleje – vazelínu, tuhý i tekutý parafín a vasogen. Z živočišné říše je to pak máslo, sádlo, ale i rybí tuk z jater, morek z kostí, tuk z velryb rozpouštějící se při 40 °C a lanolin, který se dá mísit s vodou až do 100 %.
Pudr se zase vyráběl z pšeničné nebo rýžové mouky a škrobu, zvlhlá mouka však často ucpávala póry. Používala se také plavuň, křemičitá hlinka, talek, oxid zinku nebo bismut. Pro výrobu kosmetických přípravků se také využíval líh nebo glycerín, který se dal dobře mísit s vodou. Jan Šimsa též popisuje mísení tuků s vápennou vodou, což je hašené vápno.
Mýdlo a voda jako základ
Navzdory snaze o využívání různých zkrášlovacích prostředků, základem vždy zůstávala voda a mýdlo – jediné hojně doporučované prostředky všemi lékaři všech dob. MUDr. Šimsa popisuje výrobu mýdel i jejich rozdělení na draselnatá a sodnatá, dnes bychom řekli asi draselná nebo sodná. Draselná jsou více mazlavá, sodná pevná. Vyrábějí se vařením tuku s louhem.
Kromě vody a mýdla a dodržování čistoty doporučuje otužování, tělocvik, střídmost a zákaz pití alkoholu. Je třeba také mít čisté nehty a pravidelně si čistit zuby kartáčkem a zubním práškem. Tohle všechno je prý mnohem důležitější než líčidla na tváři a tělo navoněné voňavkou.
Vždycky se říkalo, že čistota je základ zdraví. Nemytý člověk zkrátka zapáchá a přitahuje nemoci. A žádné přebíjení parfémy či deodoranty nepomůže. Historička Milena Lenderová ve své knize K hříchu a k modlitbě uvádí, že deodoranty zažily svůj boom až od druhé poloviny 20. století. Neodpustila si vtipnou větu: „…jízda v Křižíkově tramvaji červencovou Prahou musela být koncem 19. století nezapomenutelným zážitkem…“
Dekorativní kosmetika vnadných kurtizán
Co se týká líčení, většinou se objevovalo u prostitutek a kurtizán, případně později u hereček. U běžných žen to bylo spíše něco nepatřičného. Ale už Egypťanky a Římanky se ve starověku běžně líčily. Červeň na rty se používala od 15. století, maskara od 18. století. Například v době rokoka bylo líčení velmi rozšířené, používaly se takzvané mušky, které se lepily kdekoliv na tvář či na různá místa těla; obrovská byla spotřeba pudru, který se používal také na vlasy. Běžně se dokreslovalo obočí, líčily se nejen rty a řasy, ale i líce.
Později naše prapraprababičky využívaly dary přírody, například přirozeně barvící červenou řepu, dřevěný uhlík, navlhčený papírek od cikorky nebo rýžový škrob jako pudr. Pro pěstění pleti se nanášelo čisté máslo nebo mléko, k čištění zubů se používal prášek ze šalvějového listí. To už se bavíme o 19. století. Ženy si vždy dokázaly poradit, a jak je vidět, jejich snahou i celoživotní úlohou vždy byla snaha zalíbit se mužům.
Jedy v kosmetice byly horší, než jsou ty dnešní
Dnešní doba přeje přirozené kráse. Přírodní ženy se nelíčí a snaží se o používání ryze přírodních prostředků. Má se za to, že běžné kosmetické přípravky obsahují spoustu dráždivých chemických látek. Kosmetika zkrátka vždy byla o alchymistickém čarování a chemických reakcích. Například panovnice Alžběta I. se neobešla bez silných vrstev bílého pudru na tváři, který neobsahoval nic jiného než jedovatou olovnatou bělobu. Když si tedy představíme, jaké jedy si dávaly na kůži ženy před pár stovkami let, můžeme být nakonec rádi, že dnes už máme chemii vcelku pod kontrolou…
Galerie: První rtěnky v Československu opalovali nad kahanem. Zájem byl obrovský
ČLÁNKY DO MAILU