Zdravější je bydlet sám, než s tchýní

Přečtěte si následující dva výroky a zvolte z nich ten, který považujete za správnější:

„Rod otců ztratil ctnosti svých praotců a my pak, mnohem zkaženější, zplodíme potomky ještě horší…“ Horatius

„Dědeček a babička ujídají nám chlebíčka.“ Lidové rčení

Ať se rozhodnete pro jedno tvrzení nebo pro druhé, nebude to v souladu s jevem zvaným mezigenerační solidarita.

Autor: Isifa.cz

Pomáhat rodičům? Skončit v důsledku coby vyčerpaná troska není dobré řešení.

Jako první se jím zabýval psycholog a gerontolog Vern L. Bengston. Zkoumal předávání sociálních norem, volně přeloženo Horatiových „ctností“, jež se formují na shodném základě z generace na generaci. Zabýval se i vzájemnou solidaritou mezi členy rodiny. Ta se nevyčerpává pouhou podporou mezi členy této skupiny.

Možností je víc:

• Vzájemné kontakty a podpora při různých aktivitách.
• Citová blízkost a vzájemné pochopení.
• Vzájemné souznění v hodnotách a postojích.
• Vzájemná pomoc – finanční, fyzická i citová podpora.
• Vzájemné závazky. Podpora a pomoc rodičů dětem. U dospělých potomků starých rodičů péče o ně ve stáří.
• Zvladatelnost vzdáleností místa pobytu jednotlivých solidárních členů rodiny. Tj. „Je-li třeba, mohou přijet.“

Jaká je vaše rodina?

S ohledem na výše uvedené lze hovořit o typologii rodin z hlediska nabízené míry mezigenerační solidarity. Jde o následující typy:

• Úzké propojené rodiny: intenzivní vzájemné city, kontakty i pomoc.
• Partnerské rodiny: City i kontakty jsou. Vzájemná pomoc se neočekává a není příliš poskytována.
• Distanční rodiny: Citová blízkost je přítomna, ale malé osobní kontakty i pomoc.
• Obligatorní rodiny: Citu tu není, jen vědomí povinnosti, jak co do vysoké míry kontaktů i poskytované pomoci.
• Lhostejné rodiny: Žádná z výše uvedených charakteristik není rozvinuta,

U všech pozitivních variant, tedy s výjimkou lhostejných, bývají statisticky vzato v kooperaci víc zainteresováni rodiče než děti.

V čem se generace neshodnou

„Mladým je horko, starším zima, mladí jsou hluční, starší mají rádi svůj klid.“ Pohled je to sice zjednodušený, leč v mnohém pravdivý. Nejtypičtějším rodinným mezigeneračním stresorem jsou střety vyplývající z bydlení pod jednou střechou. Ne nadarmo se tvrdí „příbuzenská láska roste se čtvercem vzdálenosti“. Pozoruhodná je změna v plošném rozsahu podmínky tohoto stresoru během uplynulého čtvrtstoletí. Před rokem 1989 bylo společné soužití dvou spřízněných rodin běžné. Dnes je uváděno jen u 17 % rodin.

Čtěte dále: Hledáte dobré zařízení pro seniory? První pravidlo z pěti zní: Čichejte!

Pořadí jednotlivých situací vnímaných jako nositel stresu je následující:

1. Styl komunikace: Agresivita a vulgárnost, neochota, nesplněné sliby, postoj „na má slova vždy dojde“.
2. Životní styl včetně trávení volného času. Postoj k práci, finanční investice „pro radost“, rituály provázející rodiny. Jak se má co slavit, co je vhodné udělat tehdy a tehdy.
3. Výchova dětí: Prarodiče bývají častěji méně přísní, ale jsou výjimky potvrzující pravidlo. Pro ilustraci uvedu povzdech jedné poradenské klientky. Pravila: „Dnes je doba tak složitá, že se člověk může považovat za úspěšného rodiče, pokud jeho dospělé děti nejsou zavřené nebo si to alespoň nezaslouží.“ 
4. Styl vedení domácnosti a údržby bytu, eventuálně i společné zahrady. Zde je třeba počítat s vyšší citlivostí starší generace. Platí: „Cokoliv uděláte jinak, než očekávají, může být později použito proti vám.“
5. Náboženství a politika. Kdysi šlo o oblast se zdrcujícím dopadem rozdílnosti. Její význam v rámci míry konfliktotvornosti čím dál víc klesá.

Ženy pečují více

V České republice je 80 % populace přesvědčeno, že je povinností dospělých dětí postarat se o své staré rodiče. Reprezentativní výzkum u lidí starších 60 let ukázal, že více než polovině těch, kteří uvedli, že se sami o sebe nemohou postarat, jejich děti poskytují pravidelnou pomoc, 31 % z nich takto pomáhá denně. Podobné procento seniorů pravidelně a výrazně pomáhá materiálně i svou prací svým dospělým dětem. Existuje gender nevyrovnanost.

Ženy tvoří tři čtvrtiny pečujících osob, nejčastěji pomáhají dospělé dcery (33 %). Vysvětluje se to v souvislosti se socializací dívek. Syn se v rámci své identity musí výrazněji odpoutat od své matky než dcera. Archetyp ženství sebou nese výrazný důraz na pečovatelství.

Čtěte téma: Máma, táta, Alzheimer

Ženy mají v této sféře ne-li vyšší talent, tak jistě větší ochotu dělat, co je třeba. Mívají menší tendenci k „velkorysému“ koncepčnímu myšlení řešícímu zásadní záležitosti. Naopak více vnímají zdánlivě drobné, leč nutné úkoly. Za samozřejmost se považuje i vyšší loajalita žen k rodině. Svou roli hrají často menší ambice i přinejmenším platově horší postavení žen na pracovním trhu. 

Větší je míra zodpovědnosti žen. Rozdíly existují i v typu pomoci. Ženám je častěji vymezena nenápadná, leč každodenní a tím i mimořádně vyčerpávající pomoc. Muži pomáhají častěji v rámci nárazových, větších akcí. Např. někam odvézt, vymalovat byt, opravit potřebné atd. V souvislosti se zmíněným koncepčním myšlením je pozoruhodné, že tzv. vyřizování na úřadech a institucích vykonávají pro své staré rodiče častěji dcery než synové. Chlapci, tedy již velcí, zase častěji zařizují tzv. mužské práce ve vyřizování. Tj. dcera např. zajistí potřebného řemeslníka a syn mu častěji než ona vysvětlí, co je nutno udělat.

Stres vede k nemoci, příčina se hledá jinde

Malá nebo dokonce nulová míra mezigenerační solidarity je neurotizujícím faktorem. Působí jak na mladé, tak i na starší. Stav sám o sobě vyvolává úzkost i podrážděnost a agresi. V prvním případě vzniká svérázný citový stav podobný strachu prožívanému při ohrožení některé důležité hodnoty. Pocit ohrožení nemusí být přesně určen časovými údaji, není jasné, jakou bude mít formu. Z toho mj. plyne, že není ani jasný postup, jak mu čelit. Zážitky odpovídající uvedeným charakteristikám často souvisejí s tzv. exhaustivními neurotickými stavy. Tj. s psychickou labilitou související s vyčerpáním. Ta výrazně ovlivní vznik řady somatických problémů a nemocí.

Přečtěte si: Psychosomatika hledá souvislosti

Léčba bývá složitá neb ani vyšetření magnetickou rezonancí neodhalí stres související s nesnázemi zmíněného typu.

Velmi ohrožené jsou ženy tzv. sendvičové generace. Tj. ty, od nichž se očekává jak pomoc mladým, tak i péče o generaci svých rodičů. K tomu péče o vlastní domácnost a nezřídka i práce ve vlastním zaměstnání.

Pomoc jako štafeta, ne splátka dluhu

Osvobozující vliv mívá přijetí zásady morálky štafetové pomoci. Tj. vědomí toho, že za pomoc se neodvděčujeme těm, kdož nám pomohli, ale těm, kdo naši pomoc aktuálně nezbytně potřebují.

V rodině svůj dluh rodičům splácíme svým dětem. První dojem z takto pojaté mezigenerační solidarity může být mírně řečeno rozpačitý. Pokud zásadu promyslíme důkladněji, rozpaky mizí. Jejich odchod ze scény doprovázejí i nereálné iluze. Mít dítě není v podmínkách EU „pojištění na stáří“. Pomocnou ruku je nutno hledat u vlastního ramene.

Eventuální pomocí dospělých dětí pak můžeme být jen příjemně překvapeni. Pokud jde o pomoc starší generace mladší, je nutno pamatovat na jedno ze základních asertivních práv: Umět posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za problémy ostatních a do jaké míry jsme schopni je řešit.

Rozdat se a skončit coby fyzicky i finančně vyčerpaná troska není dobré řešení.

Čtěte dále: Šťastný jako důchodce