Nezisková organizace Zdravotní klaun, která sdružuje osmdesát šest profesionálních klaunů a sází na léčbu humorem, slaví v letošním roce patnácté narozeniny. Ačkoli má za sebou velký kus práce a prokazatelné výsledky, řada lidí o jejím působení ví jen velmi málo.
Se zdravotními klauny přicházejí do styku zejména nemocné děti, zdravotnický personál a senioři v geriatrických zařízeních. Reakce na klauny jsou více než pozitivní, o čemž svědčí řada děkovných dopisů a nadšených vyprávění. Sama jsem byla zvědavá, v čem spočívá úspěch dané koncepce a prostřednictvím jakých programů léčba humorem probíhá. „Klauni přinášejí radost, naději a osvěžení. Mnohdy dokáží doslova prolomit ledy, uklidnit pacienta, nenásilně zdůraznit, co je vlastně v životě důležité,“ říká mluvčí Zdravotního klauna Kateřina Procházková.
Počátky neziskových organizací mnohdy nebývají snadné. Jak začínal Zdravotní klaun v České republice?
Myšlenku „léčby humorem“ začal v 80. letech v Americe jako první utvářet Michael Christensen. Zdravotní klaunství v České republice je spojováno se jménem Garyho Edwardse. Ten prosazoval zmíněnou koncepci nejprve doma, avšak narážel na překážky. Doba mu nenahrávala zejména kvůli málo rozvinutému internetu, kdy vázla dostupnost a šíření tolik potřebných informací. Později se Gary rozhodl odjet do ČR a ve své práci pokračovat zde. Počátky rozhodně nebyly snadné – veškerá klaunská práce i finanční tíha ležela na jediném člověku, který současně vytrvale navštěvoval zdravotnické kongresy a upozorňoval na význam humoru v procesu lidského uzdravování. V roce 1998 začal Gary u nás působit jako nemocniční klaun a o tři roky později založil občanské sdružení. (Kolem roku 2001 již byl internet přece jen trochu dále a odborná i laická veřejnost získávala stále větší povědomí o účincích humoru na psychiku a zdraví.) V organizaci Zdravotní klaun fungoval Gary jako ředitel do roku 2013, nyní je předsedou správní rady. Jak jsem říkala, zprvu vše financoval i procesoval sám. Postupně si k sobě začal pečlivě vybírat dalšího klauna, pak dalšího a dalšího… Nyní má organizace osmdesát šest profesionálních zdravotních klaunů, kteří působí po celé České republice a pravidelně navštěvují šedesát čtyři nemocnic a sedm geriatrických zařízení (z toho jeden hospic).
Kdo nebo co je zdravotní klaun?
Především profesionál. Člověk s přirozeným klaunským nadáním, u něhož se předpokládá kladný vztah k dětem, hudební talent, kreativita, schopnost improvizace a empatie. Klauni se neustále vzdělávají, a to nejen po stránce dramatické a hudební. K výkonu svého povolání potřebují mnoho, mnoho empatie a současně znalosti psychologie, medicíny, hygieny… Tým zdravotních klaunů je velmi různorodý. Tvoří ho muži i ženy s odlišným povoláním – například vystudovaní herci, hudebníci, pedagogové, překladatelé, pouliční umělci, ale třeba i evangelický farář… Zkrátka pestrá směsice. Spojuje je zejména chuť pomáhat nemocným dětem plus snaha zvládnout náročné klaunské řemeslo. Naši klauni jsou pečlivě vybíráni a průběžně proškolováni – certifikace skládají v Berlíně. Není to tedy jen o tom, že se někdo rozhodne jít bavit nemocné děti a vyrazí do nemocnice. Tak to nefunguje. Vše má svá jasná pravidla, řád i přesně stanovený časový plán.
Postavy klaunů jsou velice vtipné. Rozesmál mě například doktor Vemeno a sestra Anděla Tupá. Kdo vymýšlí kostýmy a jména?
Co klaun, to originál. Klauni si svou postavu včetně jména a oblečení sami kompletně vymyslí a vystaví. Jediné, co mají dané, je povinnost nosit červený nos a plášť s logem Zdravotního klauna. Dá se říci, že každá klaunská postava vychází z nich samých, vždyť každý je něčím typický. Někdo například vystaví klaunskou postavu na svých vykulených očích nebo na tom, že je malý a silnější… Pouze na geriatrická oddělení klauni nenosí doktorské pláště, ale kostýmy, které co možno nejvíce pasují do dob mládí navštěvovaných seniorů. Hlubší zamyšlení nad tímto faktem mne nedávno utvrdilo v tom, jak náročné to naši klauni mají. V rámci geriatrických klauniád se totiž snaží u seniorů vyvolat vzpomínky na mládí – kostýmy, dobovými písničkami, historickými fakty… Ovšem tak jak senioři „mládnou“, tak se i klauni musí posouvat s dobou. Z prvorepublikových klauniád se tak pomalu přesouvají do 40. a 50. let.
Kam a za kým zdravotní klauni jezdí?
Jak již bylo řečeno v úvodu, v současnosti naši klauni pravidelně navštěvují děti ve čtyřiašedesáti nemocnicích, a to ve čtrnácti krajích celé České republiky. Chodí na všechna oddělení, včetně transplantačních, popáleninových a onkologických, což bývá velký nápor na jejich profesionalitu a psychiku. Setkávají se například s tím, že děti vlivem nemoci již nevidí, neslyší… Tomu všemu se musí klauni okamžitě přizpůsobit a zareagovat improvizací. Takzvané klauniády probíhají v přesně stanovené dny a hodiny, na základě dlouhodobých smluvních vztahů s nemocnicemi. Tento režim je výhodný zejména pro dlouhodobě nemocné pacienty, kteří příchod klaunů předem očekávají a těší se na ně. Zároveň je přehledný pro naše dárce a podporovatele, kteří si prostřednictvím webových stránek mohou zkontrolovat, jaký program aktuálně probíhá a kde se naši klauni právě nacházejí (že jsou třeba ve dvě hodiny v Motole, Příbrami, Kroměříži…). Pokud by si chtěl dárce zkontrolovat, co se s jeho penězi skutečně děje, může klauny v dané nemocnici potkat. Na oddělení však veřejnost přístup nemá, protože klauniáda je velmi intimní záležitost. Děláme přes tři a půl tisíce klauniád do roka. Je to opravdu velký projekt. Kromě nemocnic navštěvují klauni i zařízení pro seniory, kde se mimo předem domluvených akcí otevírá i prostor pro určitou nepravidelnost. Například na základě poptávky, aby klauni obohatili program daného zařízení akcí typu kabaretu či příjemného odpoledne pro seniory. V takovém případě zvážíme časové možnosti a snažíme se vyhovět.
V rámci klauniád jste hovořila o improvizaci…
Ano. Rozhodně se nejedná o nacvičená představení. Při pravidelné, předem domluvené návštěvě přicházejí klauni na oddělení, kde jim sestřičky pouze naznačí, na jakých pokojích děti leží a s jakým druhem onemocnění. Koho ve skutečnosti potkají, zjišťují klauni až ve chvíli, kdy otevřou dveře pokoje. Nevědí, zda se před nimi objeví dvouleté dítě, či středoškolák, chlapci nebo dívky… Proto je také každá klaunská návštěva neopakovatelným originálem.
Improvizace souvisí s emocemi. Stalo se někdy, že se klaun v soukromí rozplakal?
Zdravotní klauni dodržují etický kodex. Ten mimo jiné říká, že klaun je klaunem ve chvíli, kdy má na sobě nos. Pokud chce například naše „sestra Pestrá“ mluvit za sebe, jako Jana Epikaridis, musí sundat nos. Naši klauni jsou úžasní profesionálové, kteří se před dítětem rozbrečet nesmí. Také právě ta jejich klaunská role je jistým způsobem chrání a nutí je zaměřovat se na radost a smích. Vzhledem k tomu, že se však setkávají i s velmi náročnými situacemi včetně úmrtí, je psychohygiena nedílnou součástí jejich profese, potřebují ji. Je to přirozené a lidské.
Jak staří lidé či děti na přítomnost klaunů reagují?
Jedním slovem – úžasně. Děti klauny milují, a to nejen ty nejmenší, nýbrž i puberťáci. Dostáváme řadu děkovných dopisů od rodičů, dětí i lékařů. Klauni přinášejí radost, naději a osvěžení. Mnohdy dokáží doslova prolomit ledy, uklidnit pacienta, nenásilně zdůraznit, co je vlastně v životě důležité. Pozitivně přijímány jsou i geriatrické klauniády. Za celou historii, co na geriatrii chodíme, jsem nezažila negativní reakci. Vlastně pouze jedinkrát, kdy jistá starší paní, bývalá aristokratka, odmítla představení z principu. Samozřejmě nastávají situace, kdy je senior třeba unavený, čemuž se musí klauni přizpůsobit. Zdravotní klauni zachovávají naprostý respekt vůči rodičům, dětem, personálu, seniorům – zkrátka ke všem. Jak jsem již zmínila, klauniády pro seniory probíhají v podobném duchu jako dětské, pouze s odlišnými jmény a kostýmy (bez lékařských plášťů). Humor se nese v komornějším duchu a je zaměřen na vzpomínky z mládí, písničky a procvičování jemné motoriky i paměti. Pokud je vše tak, jak má být, vážnou nemoc můžeme u dětí vnímat jen jako pouze dočasný zádrhel na cestě ještě dlouhým životem. Pro seniory naopak klaunské návštěvy znamenají mnohdy poslední závany radosti, protože nikdo neví, zda tu s námi budou ještě rok, měsíc či týden. Zároveň mnozí senioři již nikoho jiného nemají a berou si klauny doslova za své, protože jim přinášejí radost z vnějšího světa. Zažíváme i takové situace, že senioři již hodinu před klauniádou vyhlížejí klauny za plotem domova. Je to strašně dojemné a krásné.
V roce 2013 jste spustili pilotní projekt „NOS! Na operační sál!“ V čem spočívá a jak se osvědčil?
Jedná se o projekt, který připravuje děti i rodiče na odjezd na operační sál v rámci plánované operace. V současnosti probíhá na dětském chirurgickém oddělení čtyř nemocnic: v Praze-Motole, Hradci Králové, Ostravě-Porubě a Plzni. Představte si situaci, kdy dítě přichází třeba v šest hodin ráno do nemocnice. Má hlad a žízeň, protože před zákrokem nesmí nic přijímat. Je nevyspalé a stresované – neví, co se bude dít, mnohdy je v nemocnici poprvé. Sestřičky provádějí přípravné procedury, ale čas se vleče a nervozita stoupá… Ne však, pokud na scénu nastoupí naši klauni. Ti mají za úkol rozptýlit obavy, vnést radost a uvolnění od stresových okamžiků, které obvykle operacím předcházejí. V reálu to vypadá tak, že se klauni po celé dopoledne pohybují po oddělení, vítají rodiče i děti, rozehrávají situace, zpívají písničky a vtahují přítomné osoby do hry. Když nastane čas odjezdu na sál, doprovází klaun rozesmáté dítě i za skleněné dveře, kam již rodiče nemohou. Projekt NOS je velice úspěšný a žádaný. Prospívá pacientům, rodičům i zdravotnickému personálu.
Pro koho je určen další z vašich programů, který nese název Cirkus Paciento?
Zmíněný projekt byl vytvořen pro dlouhodobě nemocné děti, které tráví mnoho času v léčebnách a nemocnicích. Tito, většinou onkologicky nemocní, pacienti čelí nemoci jako takové. K tomu se přičítá fakt, že jsou po dobu léčby vyčleněni z ostatního dětského kolektivu. Chybí jim kamarádi, rodina, nemohou na tábor… Je jim pochopitelně smutno a zažívají nudu. Zátěž na psychiku, se kterou se dlouhodobě nemocní potýkají, léčebnému procesu zrovna dvakrát neprospívá. Proto vznikl Cirkus Paciento jako lék. Po dobu jednoho týdne jezdí zdravotní klauni za dětmi a nacvičují s nimi vystoupení, jehož součástí je například žonglování, kouzlení nebo jiná artistická čísla. Samozřejmě záleží na typu onemocnění dítěte, zda je pohyblivé či nikoli. I děti na přístrojích či vozíčku se mohou zapojit – třeba vyprávěním vtipů. Na závěr, většinou v pátek, vyvrcholí cirkus představením v kostýmech před obecenstvem. Máme ohromný cirkusový stan, ve kterém komponovaný program probíhá. Klauni moderují a děti jsou hvězdami cirkusu. Maminky, babičky, tatínkové, sourozenci tleskají, a nemocné děti, o které se celé měsíce stále jen někdo stará, se zase na chvíli cítí důležité, samostatné a hrdé. A hlavně – smějí se, radují a hrají si – tak jak tomu má u dětí být! Ovšem už samotná příprava na konečné vystoupení probouzí v dětech těšení, zájem a radost, což pomáhá procesu uzdravování a vrací jim chuť do aktivního života.
Věnujete se i těžce nemocným dětem v domácí péči…
Ano, prostřednictvím programu „Přezůvky máme!“ vstupují klauni do intimního prostředí domácnosti, ve které se léčí vážně nemocné dítě. (Oslovují nás lékaři i samotní rodiče dětí.) Návštěva, na kterou přichází klauni ve dvojicích, je vždy předem domluvená. Koná se u postýlky pacienta nebo v jeho pokojíčku či obývacím pokoji a počítá s přítomností kamarádů i rodiny nemocného. Jak správně podotýká naše klaunka Tereza Vilišová, často se stává, že nemoc dítěte ovládne celou domácnost a stane se tím nejsilnějším domácím obyvatelem. Klauni, se vším respektem a odvahou, vstupují do soukromí domácnosti, pomáhají pročistit vzduch a vnést osvěžení i úlevu prostřednictvím osvobozujícího smíchu. Toto téma je velmi citlivé a zasloužilo by větší propagaci. Proto chci vyjádřit poděkování maminkám těžce nemocných dětí, včetně maminky, které před Vánoci zemřel syn Richard, jež v nedávné reportáži ČT našly odvahu a ochotu o programu „Přezůvky máme“ hovořit. Rádi bychom, aby se o službě dozvědělo co nejvíce lidí – těch, kteří se v podobné situaci nacházejí a návštěva klaunů by jim pomohla, i těch, kteří jsou ochotni tento projekt finančně podpořit.
Co dalšího Zdravotní klaun nabízí?
Pro děti s kombinovaným postižením je určen interaktivní program „Kutálka“. Zjednodušeně řečeno se jedná o představení s klaunskými muzikanty, velkým kufrem se spoustou klíčů, akci naplněnou hudbou, zpěvem a závěrečným tancem. V rámci klauniád navštěvujeme také hospic v Čerčanech. Nadále také pokračujeme v programu s názvem Koš plný humoru, který je určen těžce nemocným dospělým pacientům v dlouhodobé hospitalizaci či ambulantní léčbě. Tito pacienti od nás při klauniádě dostávají pro ukrácení dlouhé chvíle a rozveselení „koše“ obsahující knížky, křížovky, humorná CD a lék Humorin. V loňském roce jsme rozdali takovýchto košů tři sta. Zdravé děti i dospělí s námi přijdou do kontaktu prostřednictvím besed, kde se je snažíme edukovat a seznamovat s naší činností. Na jednu stranu bychom si přáli, aby se nemoc dětem vyhýbala, na stranu druhou, aby všechny děti, které už do nemocnice musí, měly možnost zdravotní klauny potkat. Představte si, že v Buenos Aires je dokonce zákon ustanovující, že každé hospitalizované dítě má na svého zdravotního klauna nárok!
Pořádáte i vzdělávací semináře pro personál nemocnic. Kdo koho vlastně učí?
Organizace Zdravotní klaun v rámci seminářů proškoluje sestřičky, lékaře i mediky v praktických technikách, které pomáhají prohlubovat důvěru a kontakt s dětmi. Klauni dále poskytují semináře o smíchu a duševní hygieně, seznamují personál nemocnic s náplní své práce, přínosu a důležitosti smíchu pro oblast lidského uzdravování. V dnešní době již nikdo spojitost mezi psychikou a tělem nezpochybňuje. Duševno je silné, psychosomatika dokáže divy, jak v pozitivním, tak v negativním směru. Když se člověk nechce uzdravit a nemá vůli žít, tak prostě zemře… Zároveň se i klauni musí vzdělávat v oblasti medicíny a hygieny – například tím, že absolvují společné školení se sestřičkami. Učíme se zkrátka navzájem.
V současné době zaznamenávám větší zájem médií. Souvisí snad s patnáctým výročím vašeho vzniku?
Neřekla bych. Zájem médií přichází průběžně. Přesto si myslím, že musíme na propagaci zapracovat více, protože naši úžasnou práci ještě spousta lidí nezná. Mediální zviditelnění je pro nás zásadní, protože nepobíráme žádné finance od státu. Fungujeme výhradně na základě individuálního dárcovství a podpory několika firemních partnerů. Individuální příspěvky přijímáme formou pravidelného i jednorázového dárcovství a nikdy je nevybíráme na ulici.
Počkejte, já sama jsem na zdravotní klauny přispěla na ulici do kasičky…
Tak to bohužel ne nám. Buď se jednalo o malou konkurenční neziskovou organizaci, či o podvodníky. Z úcty k našim stávajícím dárcům a s ohledem na transparentnost jsme se rozhodli nevybírat finance na ulicích do kasiček ani neprodávat žádné propagační předměty. Přispět nám lze pouze bezhotovostně – tedy platební kartou, složenkou či převodem na bankovní účet. Musím říci, že mne bolí u srdce, když vidím, kolik úsilí stojí naše dámy z fundraisingového oddělení i celý tým získat na naši stranu nového dárce, a týdně reaguji na spoustu e-mailů a telefonů, ve kterých se mne lidé ptají, zda ten, komu přispěli do kasičky, byl opravdu od nás.
Máte dostatek individuálních dárců?
Nové dárce samozřejmě vítáme, protože právě oni mají největší podíl na struktuře našeho financování. Práci nám ovšem nejvíce usnadňuje pravidelné dárcovství. Díky pravidelné podpoře totiž získáváme jistotu udržení velkého množství pravidelných návštěv, ale i možnost uvažovat o rozšíření sítě navštěvovaných zařízení. V současné době totiž evidujeme žádost o pravidelné klaunské návštěvy od sedmdesáti nových zařízení.
Co vám v poslední době udělalo radost?
Chystáme se na oslavu patnáctých narozenin a věříme, že je opravdu co slavit. Pan Edwards vybudoval organizaci v podstatě z ničeho, jen na základě neutuchajícího nadšení a víry, že jeho snahy mají smysl. Máme radost, když vidíme, kam jsme se během těch let posunuli, že jsme veřejností tak dobře a vlídně přijímáni, a zejména, že jsme v současné době schopni rozdávat smích, radost a naději tisícům dětí i dospělých po celé České republice. S některými dětmi a jejich rodiči se vídáme i celá leta, s jinými jednorázově. Vždy nás ale těší jejich reakce, ať už bezprostřední, nebo následné, ve formě dopisů a e-mailů. Jsme ujišťováni, že děláme krásnou a smysluplnou věc, a to je motorem naší práce. To je to, co nás žene dál.
Mgr. Kateřina Procházková
tisková mluvčí Zdravotního klauna
ČLÁNKY DO MAILU