Titulek samozřejmě trochu přehání, ale na druhou stranu, podle zkušenosti mnoha žen zase ne tak moc. „Vím, že mě to hodně bolelo, dokážu vědomě popsat, v kterých fázích nejvíc, vybavuju si, v jakém rohu porodního sálu jsem stála, ale vybavit si intenzitu té bolesti ani její typ nedokážu,“ tvrdí například Tereza z Kladna, jejímuž synovi byly nedávno dva roky a ona se s přítelem už těší na další dítě, které se jim má narodit v létě.
Kde se bere hormon zapomnění
Nakonec i já si vzpomínám, jak mě zvláště u prvního porodu šokoval příval dobré nálady nebo přesněji řečeno euforie, která mě zaplavila, sotva byl syn venku. Na to, že ještě minutu předtím jsem viděla málem všechny svaté, jsem si ani nevzdychla. Kdyby mi dovolili vstát, snad bych začala tančit, takhle jsem alespoň vtipkovala, panebože, s doktorem, který mi zašíval nástřih.
Čemu za to vděčíme? Ani lékaři se nezdráhají v této souvislosti mluvit o hormonu zapomnění – konkrétně jde o zejména o oxytocin, ačkoli ve skutečnosti se na tomto procesu podílí více hormonů a dalších látek uvolňovaných tělem ženy v průběhu porodu.
Konkrétně oxytocin toho umí docela dost. Začíná to tím, že dokáže vyvolat děložní stahy, aby po skončení porodu nastoupil jeho pro změnu amnestický účinek, kdy na ně má žena pro změnu zapomenout. Jeho hladina navíc ani s povitím dítěte neklesá, naopak, pomáhá rozjíždět kojení a jeho hladina v krvi dokonce stoupá, když matka uslyší pláč svého dítěte, díky tomu se spustí laktační reflex.
Přečtěte si: Nekojím. Jsem vážně zrůda?
A ano, oxytocinu se říká i hormon lásky, protože ho tělo vyplavuje i po orgasmu, což samozřejmě s porodem souvisí jen velmi volně. Ale přesto, určitá souvislost tu je, jak vysvětluje psychogynekoložka Helena Máslová, která se v této souvislosti nedávno vyjádřila v rozhovoru pro společnost Aperio, která se mimo jiné zabývá polidštěním českých porodnic. „Za přirozených podmínek je porodní bolest fyziologicky milosrdná. Dochází totiž k posunu vědomí – mozková aktivita se posune do alfa vlnění a bolest je vnímána jakoby zamlženě, vzdáleně. K tomu je ale třeba, aby se žena dokázala extrémně uvolnit – podobně jako při harmonickém sexuálním aktu. Díky působení porodních hormonů dochází k takzvané retrográdní algické amnézii – zpětnému zapomnění na prožitou bolest,“ vysvětluje lékařka.
Kdo se uvolní, zapomene víc
Bohužel, ženy, které se nedokáží při porodu dostatečně uvolnit, mohou zbytečně vnímat bolesti silnější, než jsou, a také se zapomínáním na ně to nebude tak snadné. Uvolnění by se mělo týkat celého těla, zejména pak povolení pánevních svalů. Je-li žena při porodu celá sevřená, jde všechno hůře, a to včetně psychického prožívání porodu. Navenek to přitom může vypadat skvěle, rodička naslouchá pokynům personálu a snaží se jim vyhovět. Jenže ve skutečnosti by měla spíše naslouchat pokynům a potřebám svého těla, chovat se více intuitivně. Nejde přitom jen o to, aby člověk na prožité porodní bolesti co nejvíc zapomněl. Ale porod, který není až takovým utrpením, se pozitivně promítne i do vztahu matky a dítěte.
Čtěte dále: Strašák jménem porod
Žena pak na takový vlastně povedený porod může vzpomínat podobně jako Markéta, která se se svým prožitkem svěřila na webové diskusi. „Pamatuju si na kdejakou bolest – na trhání zubů moudrosti, na žlučníkovou koliku, ale na porodní bolesti jsem zapomněla doopravdy rychle. Jsou ve mně jen vzpomínky a emoce,“ líčí. Přitom kontrakce měla silné a časté. „Když přišla druhá doba porodní, to už jsem si vážně říkala, že už nikdy rodit nechci, ale v momentě, kdy jsem ucítila na svém břiše to teploučké tělíčko, okamžitě jsem na všechnu bolest zapomněla. Stačilo, aby se na mě podívala a byla jsem šťastná,“ dodává Markéta.
Samozřejmě, strach z porodu je přirozený a nemá cenu zastírat, že porod bolí. Ale je dobré uvědomit si, že tyhle bolesti navzdory své intenzitě neznamenají nic špatného, ba dokonce, že jsou to velmi smysluplné bolesti. Naštěstí už v jeho průběhu nastupují endorfiny a relaxiny, které dokážou bolest přece jen trochu zmírnit – jen je potřeba se porodu trochu poddat, jak už zaznělo výše. Hormony, které se někdy používají v porodnicích, pokud se porod příliš vleče, tohle však neumí.
Na nerudné zdravotníky se zapomenout nedá
Vypadá to ale, že na mizerné zážitky s personálem hormon zapomnění ani žádná další metoda nefunguje. Tvrdí to mé kamarádky a ze svých porodů si to pamatuju i já. Věty jako „Co se divíte, že to bolí, chtěla jste dítě, tak to vydržte!“ nebo „Že vy to chcete jinak? Smůla, u nás se to dělá takhle, to jste si zase někde něco přečetla, ne?“ si pamatuju dodneška včetně intonace.
A hormon mírnící vzpomínky na porod se pochopitelně netýká ani otců – i když na druhou stranu, jejich zážitky se týkají spíše psychiky než fyzické bolesti. Ačkoli jeden známý mi vyprávěl, že jizvičky po tom, jak mu jeho rodící žena zatínala nehty do rukou, se mu hojily delší dobu, než jakou ona potřebovala k otřepání z porodu. Naštěstí se u téhle poznámky smál, aby bylo vidět, že to není žádná stížnost.
Čtěte dále: Otec u porodu? Riziko pro vztah!
Napište, jak to máte s porodními bolestmi a vzpomínkami na ně vy? Pamatujete si je, nebo se vám na ně podařilo zapomenout?
ČLÁNKY DO MAILU