Stud se objevuje v souvislosti s pohlavními orgány a vyměšováním. Dotýká se také nejrůznějších sociálních tabu a norem. Blízko má k afektům ponížení, trapnosti, zostuzení. Nejeden z rodičů či jiných autorit hodlá „vychovávat zostuzením“. Tj. k vyšší zralosti vést vyvoláváním studu u těch, jež má na starosti. Jde o protimluv srovnatelný s paradoxem výroku „hlazení do vyhlazení“.
Kdo se stydí, nejraději by se neviděl, neslyšel, byl menší a menší…
Maxim Gorký, pozoruhodná spisovatelská figurka, zneužitá stalinisty kdysi a kdesi, prohlásil: „Člověk, to zní hrdě!“ Inu, jak kdy a jak kdo. Stydět se lze za sebe sama, ale samozřejmě i za druhé lidi. Zvláště palčivě vnímáme stud za určitou skupinu, jejímiž jsme členy. V této souvislosti popisuje psychologie tendenci vidět nejen sebe, ale i celou skupinu v lepším světle než odpovídá realitě.
Objektem vyvolávajícím stud mohou být i jednoznačně kladné hodnoty. To za předpokladu, že je významné osoby našem okolí neuznávají. Namátkou může jít o desatero božích přikázání.
Slušný člověk by se styděl
Vědcovo dilema zní: Je kriteriem duševního zdraví to, že člověk „cítí méně“ nebo naopak „cítí více“? V prvním případě se díky studu „vzdá“ či zbaví tužeb a fantazií, za něž se přece „slušný člověk stydí“. Bonmot významného psychoanalytika ovšem tvrdí: „Nejperverznější jsou fantazie nejpočestnějších žen.“ Neberme to doslova. Na druhé straně – kdo si je jist, že nějakou tu perverzi u sebe nenajde, nechť hodí kamenem. „Kdykoliv odhalujeme svá pravá přání, jsme ohroženi pocitem studu,“ konstatuje psychoanalytik.
Přání, jež nejsou korektní, mohou být potlačena do podvědomí. Odtud mohou „vystrkovat růžky“. Tj. různým více méně skrytým způsobem ovlivňovat naše chování nechtěným nebo nekalým směrem.
V lepším případě své někdy prapodivné impulsy přijmeme jako součást sebe sama. Dotyčný je zpracuje, poučí se z nich, je si jich vědom a tím je dostává pod kontrolu.
Přečtěte si: Červenání není jen známkou studu
Stud je něco jiného než pocit viny
Pocity viny se týkají osobního hodnocení jednotlivých činů. Není podstatné, zda jsme v této souvislosti něco učinili nebo neučinili, eventuálně něčemu nezabránili. Typická je snaha své již námi odmítané jednání odčinit, napravit. Příkladem může být namátkou Pavel Kohout, Jaroslav Šabata či kterýkoliv z dalších disidentů, původně stalinistů. Psychoanalytik v jejich dávném chování i v následném odčiňování může hovořit o síle, přitažlivosti moci i ve smyslu „moci bezmocných“ a dominanci.
Stud je naopak blokující. Kdo se stydí, nejraději by se neviděl, neslyšel, byl menší a menší, až bude alespoň ve svých očích nejmenší na celém světě. Psychoanalytik by zde hovořil o pocitu osobní slabosti a bezmocnosti. Stud má větší sklon popírat realitu, než je tomu u pocitů viny. Stud připomíná pomyslné „záchranné brzy“ ve smyslu – „raději nic nedělej, nebo to zas dopadne… “, „nejez to“, „nemluv“, „hlavně nenápadně“.
Styďte se!
Stud i pocity viny vyvolávají stres, není divu, že se jim bráníme. Zralou obranou reakcí je postoj: „Já jsem v pořádku a vy jste také v pořádku.“ Nevhodných obranných mechanismů je podstatně víc. Namátkou:
- Bahnění se v prožitcích studu a viny: Znamená to dělat ošklivé věci a světu tak sdělovat: „Ano, dělám to a mohu si to dovolit.“ Např. výstřední chování některých celebrit.
- Jednooký mezi slepými králem: Jste ubožáci, trapní. Přes svá omezení se nad vámi tyčím. Patří sem i tzv. cyklistický styl – nahoře se hrbit, dole šlapat.
- Útěk: Zmizím a už s tím nechci mít nic společného. Mj. jde o styl neplatičů alimentů.
- Sladké citróny: Mohl bych se za své chování stydět, ale nestydím se, neb za své chyby nemohu. Je to vaše vina. To jste ze mě vychovali. Ilustrace: Příslušnice jisté menšiny v TV přenosu agresivně sděluje, že nemůže platit byt, protože není práce.
- Do pekla na pěkném koni: Sebeznižující, leč atraktivní „adrenalinové“ postupy. Drogy, rizikový sex, excesy.
- Král Lávra: Zničení nebo alespoň opuštění toho, kdo byl svědkem našich slabších chvil. Mnoho prvních manželek dnes velkých šéfů je opouštěno muži mj. i proto, že pamatují časy, kdy manžel ještě šéfem vůbec nebyl.
Čtěte dále: Krize středního věku: nejhůř je v sedmačtyřiceti
Co s tím? Berte to, jak je
Náš národ se ve svých mýtech honosí holubičí povahou. Na druhé straně není třeba vzpomínat bratra Žižku. Jeden našich nejslavnějších spisovatelů, humorista, historicky nedávno – leč dávno před vznikem tzv. Benešových dekretů – napsal: „Berte to po řadě, vinej nevinej, každej Maďar za to může, že je Maďar…“Jak se s rozličnými paradoxy vyrovnat?
Brát to jako „kus života těžkého“. Nepopírat ani nepotlačovat to, co se stalo. Poučit se i ze svých selhání. K druhým lidem přistupovat stylem: „Já jsem OK, ty jsi OK.“ Vyvarovat se variant: „Já nejsem OK, ty jsi OK. Já jsem OK, ty nejsi OK,“ jakož i „Nejsem OK a ty také nejsi OK.“
Nedělat si iluze o sobě ani o druhých. Občas si vzpomenout na asertivní poznámku: „Lidé jsou lepší, než vypadají na první pohled. Jen je musíme umět dobře oslovit.“
Těm, pro něž jsou výše uvedené charakteristiky příliš schematické, lze nabídnout citát významného zahraničního psychologa: „Přes početné nedostatky jsem jak já, tak i svět, v němž žiji, v podstatě dobrý a docela v pořádku.“
ČLÁNKY DO MAILU