Moc toho neměli, když se brali… byt si koupili na hypotéku, postupně našetřili i na ojeté auto. Krátce po sobě se narodily dvě děti. Pak přišlo jeho povýšení a euforie obou. Dočasná. Byla na něj pyšná a taky nosil víc peněz. Tedy nosil, chodily mu na účet, jeho doma moc často neviděla. Coby manažerovi významné firmy patřily k jeho pracovním povinnostem i společenské akce. Téměř každý večer i víkend. Časem byt prodali, koupili dům na správné adrese a zařídili ho podle posledních trendů. Jenže za všechno se platí a zdá se, že cena za život v luxusu bude vyšší, než kdy tušili.
„Ty ses uměla vdát,“ říkali Markétě (33) kamarádky, s nimiž se čas od času setkala. Vlastně se vídaly stále méně. Neměly čas, buď byly ještě svobodné a věnovaly se kariéře, nebo měly děti a lítaly mezi školkou, zaměstnáním a domácností. Markéta nemusela. Míla (35) vydělával dost na to, aby mohla s dětmi zůstat co nejdéle doma. Výhoda, nebo zlatá klec?
Věděla, že se rouhá, ale nemohla si pomoct. Už svůj status ženy v domácnosti nenáviděla.
Pro děti je to lepší
„Proč nejdeš do práce?“ nechápaly kamarádky její stesky. Neodpověděla, jen si vzpomněla na Mílův konejšivý hlas, když se mu se svým úmyslem svěřila. „Těch pár korun, co vyděláš, nepotřebujeme,“ řekl tehdy, „pro děti je lepší, když jsi doma.“ Pro děti možná ano, i když i to je otázka. Byla čím dál nervóznější, jednotvárné dny už jen přežívala. Jako učitelka v mateřské školce by opravdu moc peněz nevydělala, ale alespoň by neměla takový pocit marnosti.
Věděla, že to myslel dobře, že ji nechtěl ponížit. Míla byl skvělý manžel, jenže se cítila frustrovaná a osamělá, což mu nedokázala vysvětlit. Nechápal to. „Na co si pořád stěžuješ? Buď ráda, že nemusíš vstávat, že tě v práci nikdo nebuzeruje. Můžeš si čas zorganizovat, jak se ti zlíbí. Co bych za to dal, kdybych mohl někdy zůstat doma, přispat si a nic nemuset,“ říkával. Jenže to je právě to. On by někdy mohl, měl na vybranou, ona ne. Celý týden, den za dnem, od rána do večera, stejný scénář.
Když Míla konečně přišel domů, snesla se na něho lavina výčitek. „Možná bych opravdu mohl domů víc spěchat,“ napadlo ho. Když si sáhl do svědomí, připustil, že se mu za ženou v poslední době vlastně ani nechce. Řeší pořád dokola totéž. Pořád ta stejná otázka: „Proč nemůžeš chodit domů dřív?“ Sex neměli ani nepamatuje. Na to po takové předehře nemá většinou náladu ani on.
Já chci přece to, co ona
„Co vlastně chceš?“ zeptal se Míla Markéty po jedné obzvlášť ošklivé hádce, když na něho křičela, že kašle na ni i děti, že to není normální, aby byl každý večer pryč, že má určitě nějakou ženskou. „Já nevím,“ odpověděla smutně, „jen vím, že jsem si náš život takhle nepředstavovala.
Míla věděl, že Markéta má v podstatě pravdu. Ani on si rodinný život takhle nepředstavoval. Má pocit, že jede v rychlíku, který nabral směr, jež si nevybral. Jenže z něj nedokáže vystoupit. I když stále silněji cítí, že pokud sílu a odvahu ke změně nenajde, do cílové stanice dojede sám. Jeho žena s ním nepojede. A pokud ano, stejně už k sobě nebudou patřit. Budou spolu, přesto každý sám. Propast mezi ním a Markétou narůstá, to oba cítí, ale netuší, jak rozklad vztahu zastavit.
Největší bohatství? Čas
S problémem, který postihl manželství Míly a Markéty se partnerští poradci setkávají podle svých slov v posledních letech stále častěji. Žijeme v konzumní společnosti a jsme tudíž posuzováni podle toho, co znamenáme, kde bydlíme a co vlastníme. Zaklínadlo, že to všechno děláme jen kvůli dětem a rodině, je stále častější, navíc těžce vyvratitelné. Moc peněz je opojná a tlak společnosti obrovský. Není tedy divu, že nám leckdy unikne, kde jsou pravé hodnoty a že to nejdůležitější, co v životě máme, je čas.
Pro každého má den čtyřiadvacet hodin a jen na nás záleží, jak s nimi naložíme, čemu dáme přednost. Když se starý člověk ohlédne za prožitým životem, nevzpomíná na porady, párty s obchodními partnery nebo s lidmi, kteří tzv. něco znamenají, ale kteří jsou nám lhostejní, stejně jako my jim. Vybaví si chvíle strávené s dětmi, jejich první kroky, slova, jak šly do školy, vzpomínají na lásky, na přátele, na chvíle prožité s partnerem.
Čtěte dále: Máme dítě, sex už ne
Pokud budeme považovat vztah za určitou danost, něco co tu bylo, je a vždycky bude, můžeme na to krutě doplatit. Vydělané peníze začne okolí vnímat jako samozřejmost a začne se ptát, co nabízíme dál. Na přidanou hodnotu. Když kromě financí už nic dalšího v nabídce nemáme, zůstaneme nakonec sami jen se svými penězi.
Co přijde pak? Prázdno, které nezaplní ani kolegové, ani obchodní partneři či účastníci večírků. Tam se přece scházíme, abychom se bavili, o problémy tu nikdo nestojí.
Partneři sobě
Vypjaté emoce Markéty lze vnímat jako varovné signály. Od Míly by nebylo rozumné nad nimi mávat rukou nebo je ignorovat. Oba by se měli snažit najít kompromis, třeba za pomoci odborníků v partnerské poradně.
Tím kompromisem může být třeba to, že Míla omezí večerní akce a o víkendu se bude věnovat výhradně rodině a partnerce. Markéta zase nebude trvat na tom, aby byl manžel každý večer doma, případně se občas párty zúčastní spolu s ním jako jeho doprovod.
Jeden večer v týdnu by měli partneři věnovat výhradně jeden druhému, ať už doma, nebo ještě lépe mimo něj. Tím by se mohla částečně vyřešit frustrace Markéty z jednotvárnosti jejího života. Nakonec není od věci ani to, aby začala pracovat, i když to rodinný rozpočet nutně nepotřebuje. Potřebuje to ona, což je pádný argument.
Kvalitu života určuje nejen množství volného času, ale i to, jak s ním nakládáme, jak ho trávíme. Proto bychom jej měli prožít s lidmi, kteří nám přinášejí radost, vyvolávají v nás lásku, ale hlavně, kteří jsou pro nás ti nejdůležitější.
ČLÁNKY DO MAILU