.... měla by na pár měsíců vyfasovat manžela s 14 tisícovým platem, sama by mohla chodit tak za 9, hezky stepovat v půl sedmý před brankou školky se dětma, než se otevře, a pak chvátat kolem čtvrtý zpátky v hrůze, že jí zatím školku zavřou, žít s výčitkama svědomí, že děcka věčně někam odkládá a chodí do práce, která stojí za pendrek. S manželem by se "neviděla" naprosto stejně nebo by se handrkovali o peníze, děcka furt něco chtěj, večeře, praní, úkoly, v noci pak trapné pokusy o sex...strach, že děti onemocní a ona díky OČR přijde o práci, manžela co jí vyčítá, že málo vydělá, protože je on sám frustrovaný ze svého mrzkého platu...
Jó, to bych dámě z článku na dva měsíce přála.
Ještě by ráda zpátky zalítla do svý zlatý klece se staženým ocasem a už by ani nepípla...
:-(
Naprosto souhlasim. A problem neni v situaci manzelky ale v osobe. Chce to soudnost, vyrovnanost a nezabrednout do stereotypu jak prijemneho, tak toho neprijemneho. Pokud ma clovek nejake zajmy, konicky a kamarady ma neustale nedostatek casu a "nemysli na blbosti". Ale taky to klade pomerne vysoky narok na cloveka v jeji roli, kdyz si najedou musi uvedomit, ze jejich zivot se podstatne zmenil (narocna prace muze) a musi zivot zit i vcelku osamela.
No ja v tom mam docela jasno.
"Tak co teda chces?"
"Ja nevim...." (ale nedam pokoj dokud to nedostanu!)
My jsme pouzivali oznaceni blbka, nebo slipka. Ale hlupacka take nezni spatne. Kazdopadne pokud chce neco jinak tak si blbka/hlupacka nejdriv musi udelat ve svoji hlave trosku jasno, co ze to teda vlastne chce. Pak muze premyslet o tom jak k tomu sama prispet. A pak teprve na nekoho vystartovat.
Takhle v lepsim pripade skonci jako blba s mazelem s milenou, v horsim rozvedena matka.