Takový životní styl si vyžaduje víc než jen několik ekologických nadšenců. Skromnost a odklon od konzumního způsobu života, který zanechává rozsáhlou ekologickou stopu, se stále více stává životní nutností pro všechny.
Lidé stále více začínají chápat, že neustále rostoucí úroveň výroby i spotřeby nemusí být v jejich nejvlastnějším zájmu. Život v dobrovolné střídmosti s dobrovolně omezovanou spotřebou neznamená jen odříkání, ale i předpoklad k tomu, abychom zůstali zdraví, šťastní a méně postižení znečištěným prostředím. Uplatňovat tyto principy znamená v prvé řadě omezovat spotřebu zboží. Ukažme si názorně tyto souvislosti na příkladu s automobily.
Zkvalitňují auta život?
Německý finanční specialista Andreas Clauss ve své přednášce (naleznete ji např. na YouTube nebo na www.zlo.cz), v níž vysvětluje příčiny finanční krize a perspektivy hroutící se světové ekonomiky, zmiňuje i automobily:
„… od vynalezení auta neexistuje žádný vědecko-technický pokrok. Jak jsem k tomu dospěl? Má to pořád ještě čtyři kola a spalovací motor a hotovo. A jako prostředek pro osobní dopravu 6,5 miliardy lidí – to nemůže fungovat… Materiálním efektem auta je dopravit nějakou osobu z místa A na místo B… A když to analyzujete a abstrahujete od peněz – jen z hlediska vynaložené energie – zjistíte, že od vynálezu auta permanentně stoupá spotřeba energie k přepravě osoby z A do B. Takže žádná produktivita. My se tam sice dnes velice pohodlně dostaneme s elektronickým zavíráním oken a klimatizací, a zítra mi tam zabudují kávovar – ale z energetického hlediska je to šílenství. Bude to fungovat pro bohatou část světa, ale ne pro všechny lidi. …Tak to prostě je – V Evropě máme na 100 obyvatel 50 aut. A víte, jaký je poměr v Číně? Na 100 obyvatel – 2 auta. Víc nemají… Kdyby to Číňané jen zdvojnásobili, už tu nepůjde vůbec nic. Nejde o ropu, ale nejdřív by zmizely kovy pro všechna auta, která se musí postavit, aby měl každý Číňan vlastní auto. Můžeme jim na to upírat právo a říct, že jen v Evropě smíme mít 50 aut na 100 obyvatel?… Číňané zapomněli na Konfucia a Lao´ C a právě se vydávají evropskou a americkou cestou…“
Přečtěte si: Pes versus džíp – kdo škodí víc?
Filozof a polemik Ivan Illich uvádí automobil jako klasický příklad toho, že zvyšování osobní spotřeby nemusí nutně vést ke zvyšování kvality života. Američané spotřebovávají přehnané množství energie na přepravu automobily. Typický občan USA stráví se svým vozem tisíc šest set hodin ročně, a to nejen za jízdy, ale také péčí o něj a vyděláváním peněz, aby na vůz platil. „Proč by měl typický Američan investovat ročně tisíc šest set hodin, aby urazil dvanáct tisíc kilometrů?“ táže se Illich. „To není ani celých osm kilometrů za hodinu!“ V zemích, kde většina občanů neužívá auto a benzín, lidé také cestují rychlostí osm kilometrů za hodinu a spotřebují přitom na dopravu jen 3 až 8 % svého času, namísto 28 % času průměrného Američana.
Čtěte téma: Nejrychlejší dopravní prostředek ve městě? Kolo!
V tomto ohledu, soudí Ivan Illich, není důvod tvrdit, že lidé v zemích závislých na vysoké spotřebě benzínu a automobilů žijí lépe než lidé s jiným životním stylem. (Kristin S. Shraderová-Frechetteová: Dobrovolná střídmost…)
Skromnost neznamená bídu
Příklad s automobily jenom potvrzuje to, o čem jsou přesvědčeni zastánci dobrovolné střídmosti. Skromnost (nebo i chudobu) nelze zaměňovat se snášením nedostatku. Dokonce ani městský život není v žádném případě v neřešitelném rozporu s životem v dobrovolné střídmosti. Vyžaduje to ale, aby se obyvatelé měst naučili zakládat svou spotřebu na svých skutečně nezbytných potřebách, nikoliv na svých choutkách, na reklamě nebo očekávání druhých lidí.
Přečtěte si: Vymývači mozků aneb Proč podléháme prodejcům
Dokáže ale i moderní člověk, který žije v průmyslově vyspělém světě, zanechávat minimální ekologickou stopu? Existuje nějaký názorný, fungující model takového způsobu života? Na příkladu proslulé komunity, která se nachází v blízkosti skotské vesnice Findhorn, lze vidět, že to možné je. V roce 2005 měla Findhorn Ecovillage kolem 450 rezidentů, u kterých zaznamenali nejmenší ekologickou stopu ze všech komunit v průmyslovém nebo vyspělém světě a rovněž polovinu britského průměru.
Zázračná zahrada ve Findhornu
Počátky této kolonie spadají do počátku 60. let, kdy se na tomto původně nehostinném místě v severovýchodním Skotsku z náhlého vnitřního popudu usadili manželé Peter a Eileen Caddyovi.
Peter Caddy, muž bez jakýchkoliv zahradnických zkušeností, se zde začal starat o zeleninovou zahrádku, aby lépe uživil svou pětičlennou rodinu v době, kdy žili ze sociální podpory. Když se při svém zahradničení setkal s otázkami, na které v knihách nenalezl odpověď, obrátil se ke své známé Dorothy Maclean, aby jim pomohla svým nevšedním darem spirituální vnímavosti. Díky jejím radám začala zahrada nesmírně vzkvétat a Peter Caddy byl roku 1965 pozván, aby vystoupil v pořadu BBC. Veřejnost se tak poprvé dozvěděla o zelenině, která ve Findhornu rostla přímo zázračně. Byla obrovských rozměrů a natolik chutná, že se takovou nedařilo pěstovat ani v nejúrodnějších krajích země.
Dorothy Maclean o pár let později prozradila tajemství úspěchu: mělo spočívat v tom, že dokázala navázat kontakt s duchovními bytostmi rostlinné říše. Samotné rostliny jí tak údajně dávaly rady, jak o ně mají lidé pečovat. Skeptici ovšem přičítají nadprůměrné výnosy Findhornu místnímu jedinečnému klimatu nebo dostatku koňského hnoje. Nicméně zahrada vzkvétala v takové míře, že neustále přitahovala pozornost veřejnosti, začala se tu utvářet komunita, jež se v 70. letech stala známou jako „nejdůležitější New Age centrum na celé planetě“. Zakladatelé ani členové komunity se ale s hnutím New Age příliš neidentifikují, mluví o sobě jednoduše jako o spirituální komunitě.
Přečtěte si: New Age – hnutí za zenitem?
Ekovesnička ve Findhornu je praktickou ukázkou toho, jak lze v každodenním jednání skloubit spirituální, sociální a ekonomické aspekty života. Tento neustále se vyvíjející model je využíván jako učební pomůcka množstvím univerzitních a vědeckých skupin, organizací i obecních úřadů po celém světě.
Utopie, nebo budoucnost?
Obyvatelé ekovesničky zastávají hodnoty trvale udržitelného způsobu života. Několik příkladů:
- „Ekologické“ domy se solárními panely.
Při výstavbě domů inovativním způsobem používají stavební materiály, jako je místní kámen nebo balíky slámy. Prvním novým obydlím, které bylo ve vesnici vytvořeno, byl domek vybudovaný z recyklovaných sudů na whisky. Některé z padesáti nových domů vybudovaných v rámci této „ekologické architektury“ byly vystavěny v poněkud exotickém stylu, jiné působí prozaičtěji. Výsledkem je spíše různorodost než jednotný estetický přístup. - Ekologické zemědělství.
- Větrné turbíny, které vyrábějí elektřinu.
- Čistička splašků.
Představují ji nádoby s obsahem různých bakterií rozkládajících odpad. Na konci tohoto přírodního čisticího procesu je voda dostatečně čistá, aby byla navrácena do místních toků. - Zvláštností je i místní eko měna, jejíž zavedení mělo pomocí různých darů a nízkých úroků podpořit ekologické projekty.
Findhornská komunita je založena na silné víře, že svět, lidé a život mohou být ve skutečnosti jiné. Tyto a další příklady nám ukazují, že hodnoty trvale udržitelného života bez zbytečného konzumu nejsou žádnou utopií, ale možnou nadějí pro budoucí svět.
ČLÁNKY DO MAILU