Ambici zlepšit orientaci spotřebitelů při výběru potravin, zejména s ohledem na jejich zdraví, měla v minulosti celá řada projektů. Žádný z nich se ale zatím neukázal jako systém postihující plnohodnotně zdravotní vliv potravin jako celku. Lze tedy s úspěchem pochybovat o tom, že by tento účel splnil jakýkoli jiný systém v budoucnosti.
Co se dozvíte v článku
Je tomu tak i v případě hodnocení potravin v rámci takzvaného Nutri-score.
Značení Nutri-score povinně?
Systém Nutri-score označuje potraviny písmeny A až E, navíc je toto dělení podpořeno pětibarevným „semaforem“, na kterém zelená barva symbolizuje A potraviny „zdravé“ a sytá červená E potraviny „nezdravé“.
Uvedené označování potravin funguje například ve Francii a v některých dalších členských zemích EU, jiné při jeho zavedení váhají a další jej zcela odmítají. Zavedení Nutri-score podporuje také řada vědců a výživových poradců, ale i v této komunitě jsou na Nutri-score velmi rozdílné názory.
Nejde přitom ani tak o jednoznačné odmítnutí, jako spíše o postoje ke snahám zavést takovou „kategorizaci“ potravin jako povinnost. To by totiž podle všeho přineslo více škody než užitku.
Jak se počítá Nutri-score
Hodnocení potravin v rámci systému Nutri-score vychází přitom z výpočtu, při kterém se započítávají kladné a záporné body podle předem definovaného postupu.
Kladné body získávají potraviny na základě podílu ovoce, zeleniny, vlákniny nebo bílkovin, záporné pak podle energetické hodnoty a obsahu cukru, soli a tuku (respektive nenasycených mastných kyselin).
To je ovšem žalostně málo parametrů k hodnocení, neboť uvedený systém nepostihuje třeba obsah vitamínů, minerálů, míru použití přídatných látek (Éček) stupeň zpracování suroviny či použití náhražek oproti běžnému složení té které potraviny.
Nezdravý olivový olej, zato zdravé hranolky?
Jak by to vypadalo v praxi? Výsledkem pak by mimo jiné bylo, že drtivá většina mlékárenských výrobků by byla zařazena do „nezdravých“ potravin v kategoriích D, nebo dokonce E. Například sýry kvůli obsahu soli nebo ovocné mléčné výrobky kvůli obsahu cukru.
Za „nezdravý“ by byl podle uvedeného principu (kategorie D) ale považován například i olivový olej nebo losos, oba produkty kvůli vysokému obsahu nevhodného tuku.
A naopak do zdravé (kategorie A) by spadaly houskové knedlíky nebo mražené hranolky, a za „docela zdravé“ třeba chipsy (kategorie B).
Maso a pečivo pak nemají na zařazení do zdravých potravin prakticky téměř vůbec nárok.
Jen z těchto několika příkladů je zřejmé, že Nutri-score ke zdravému stravování zas tak moc nepřispěje a k lepší orientaci spotřebitele už vůbec ne. Pro spotřebitele totiž bude zcela jistě vodítkem příslušné písmeno a ještě spíše barva, aniž by studoval složení potravin nebo znal individuální doporučené denní dávky všech možných složek potravin.
Největší problém Nutri-score: nejsme jeden jako druhý
Zdaleka největším problémem Nutri-score, ale i všech obdobných označovacích systémů (v Evropě je jich několik), je ovšem skutečnost, že považuje všechny spotřebitele bez ohledu na jejich zdravotní stav, věk nebo zaměstnání za zcela identické, jako by to byli do všech detailů stejní roboti.
Tak to ale rozhodně není, člověk má individuální stravovací potřeby, genetickou i imunitní výbavu a struktura stravování by se měla měnit právě i podle věku nebo výdaje energie. Hlavním problémem nevhodného stravování je tak reálně především množství konzumovaných rizikových, ale dokonce i těch pro tělo prospěšných látek, přičemž platí jediné obecné pravidlo: Všeho moc škodí.
A jak je vidět, škodit by mohlo (a zřejmě bude) i příliš mnoho „návodů“, co má člověk konzumovat.
Potravinářské inženýrství: komu nahrává Nutri-score
K uvedenému dalšímu pokusu o „potravinářské inženýrství“, jak se také podobné aktivity nazývají, lze navíc ještě dodat další výhradu. Uvedená kategorizace potravin na „zdravé“ a „nezdravé“ vychází totiž ze současných nutričních poznatků, které se ale v čase mění. To by v praxi znamenalo tyto systémy pravidelně aktualizovat, a tím dále uvádět spotřebitele v nejistotu.
A že se poznatky – nebo jejich prezentace – mění poměrně zásadně, dokládají příklady komodit, od jejichž konzumace byl spotřebitel ještě před několika lety odrazován, ale v současné době jsou mu naopak doporučovány – například máslo, vejce nebo sója.
Úplně na závěr by pak bylo vhodné připomenout, že do zdravých kategorií potravin by se nedostala také většina farmářských výrobků a obecně produkty menších potravinářských výrobců, v případě masa třeba proto, že obsahu tuku v něm kolísá nejen v jednotlivých partiích masa, ale i u jednotlivých hospodářských zvířat stejného plemene. Menší výrobci budou navíc těžko dokazovat podíl jednotlivých žádoucích a nežádoucích složek ve svých produktech, protože k tomu je třeba laboratorní vybavení a potřebné technologie.
Nutri-score tak vyhovuje především velkým nadnárodním potravinářským výrobcům, kteří navíc dokáží nahradit cukry nebo živočišné tuky jinými složkami a „dostat“ je tak mezi ty potraviny „oficiálně“ zdravé. Jediné rozumné řešení týkající se Nutri-score a spol. tedy je: Kdo chce, nechť je na obalech svých potravinářských produktů dobrovolně uvádí, spotřebitelé by ale měli vědět, že pokud se budou při výběru potravin ortodoxně řídit touto kategorizací podle barev či písmen, mohou si paradoxně při péči o své zdraví za určitých okolností i uškodit.
Galerie: Potraviny na pranýři – tady se loni šidilo
ČLÁNKY DO MAILU