Znovu se naučit mluvit, chodit, nakupovat. Rehabilitace po mrtvici, která vrací lidi do života

S první rehabilitační pomocí se pacienti setkají už v nemocnicích, kam se kvůli svému stavu dostanou. Jenže tam jde především o tu fyzickou stránku věci. Fyzioterapeuti a další rehabilitační odborníci se snaží je především rozhýbat. Pacienti jsou v akutním a postakutním stadiu, proto si v nemocnicích osvojí pouze základní dovednosti, které jim ale neumožní úplný návrat do života.

Všechny terapie na jednom místě

„Po propuštění z nemocnice se v ideální situaci pokračuje s rehabilitací v rehabilitačním ústavu. Často ale z nemocnice odejdou jen se žádankou na logopeda, kam budou chodit jestli možná jednou za 14 dní, na fyzioterapii a ergoterapii, kam budou docházet třeba jednou, dvakrát týdně, a na další specializovaná, ale izolovaná pracoviště. Jenže vypravovat se na několik různých míst je pro ně strašně náročné a současně je takováto rehabilitace málo intenzivní a není koordinovaná,“ popisuje Jan König, ředitel neziskové organizace ERGO Aktiv, která jde na rehabilitaci jinak – nabízí svým klientům všechny druhy terapie koordinovaně na jednom místě a každý den. Právě na to, jak probíhají terapie v rámci denního stacionáře, jsme měli možnost se podívat.

Přečtěte si také:

Moderní zobrazovací metody zkracují léčbu mrtvice a umožňují šetrnější léčbu nádorů

Klienti se v centru scházejí v 8.30 ráno. Po dobu tří měsíců každý den od pondělí do pátku, nebo méně často, vždycky podle svých možností. Kapacita stacionáře je deset klientů, ale v den, kdy jsme přišli i my, jich bylo šest. Jako první mě překvapilo, že jde vlastně o velmi mladé lidi. Když totiž čtete o mrtvici, přeci jen si jako typické pacienty představujete spíš seniory. Tady ale na první dobrou vidíte, že mrtvice se týká i mladých lidí. Na ty se tu ostatně zaměřují. Mezi klienty převažují lidé mezi 16 a 64 lety, tedy v produktivním věku, u kterých je snaha je maximálně vrátit do normálního života.

Klienty jsou i studenti po mrtvici či nehodě

Jednou z klientek je třeba 34letá Marcela, která prodělala cévní mozkovou příhodu během svého těhotenství. Teď se snaží rehabilitovat oslabenou levou polovinu těla a trénuje chůzi. Chce totiž zase nosit své miminko. Setkáváme se i s 22letým Oliverem. I ten ve svém věku prodělal mrtvici a zůstala mu zhoršená hybnost pravé ruky. Chce se vrátit do školy a ke kamarádům, učí se třeba i znovu obsluhovat tiskárnu.

Přečtěte si také:

Mrtvici mohou mít i mladí lidé včetně dětí. Jak ji poznat a co dělat?

Klienty jsou ale nejen lidé po mrtvici. Docházejí sem i lidé po úrazech nebo onemocněních mozku. Lubošovi je 23 let a je po autonehodě. Tady rehabilituje, aby se jednou mohl vrátit k fotbalu a dostudovat vysokou školu. A vedle něj je ještě třicetiletý Karel, který spadl ze střechy a poranil si hlavu. Trpí afázií, takže trénuje hlavně řeč a porozumění.

Rozvrh si musí každý hlídat sám

Ráno začíná takzvaným ranním rozjezdem, tedy skupinovou rozcvičkou, kdy klienti rozhýbávají nejen své tělo, ale právě i mozek. „Každý den je to trochu jiné. Je to proto, aby se klienti dostali do toho správného módu a připravili se na terapii,“ popisuje König.

Každý se také ráno dozví, co bude během dne dělat. Přesný rozvrh terapií všech klientů visí v denní místnosti. A je jen na dotyčném, aby si hlídal, za kterým terapeutem a kam má jít. „Může se to zdát přísné, ale jde o to, aby se klienti cvičili i v takovýchto základních dovednostech – ohlídat si čas a dojít, kam mám,“ popisuje vedoucí terapeutka Eliška Burdová.

Terapie začínají v 9 hodin a končí ve dvě odpoledne. Během té doby klienty čeká pět lekcí po 30 až 45 minutách a několik přestávek. Každý den má každý příchozí ergoterapii, a to buď individuální, nebo skupinovou, a také fyzioterapii. Následují různé další terapie, na míru každému klientovi. K dispozici tu kromě ergoterapeutů a fyzioterapeutů je i logoped, psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a rehabilitační lékař.

Přečtěte si také:

Jediný den v nemocnici i po operacích nádorů či srdce. Do práce se ale člověk hned nevrátí

Během naší návštěvy už všechno šlape jako hodinky. V 9 hodin se klienti rozcházejí do jednotlivých místností. Někdo zamíří do tělocvičny, kde trénuje chůzi na pásu nebo na balančním chodníčku, stabilitu na bosu nebo třeba napíná posilovací gumu. Ve vedlejší místnosti už u stolečku další klient s logopedkou opakuje výslovnost. A o kousek dál pak ergoterapeutka pomáhá ve změti znaků hledat správné obrázky.

Trénuje se příprava snídaně nebo nákup

Rehabilitace ale není jen o těchto konkrétních cvičeních. Lidé po mrtvici či úrazu totiž často potřebují pomoci i s úplně základními věcmi, které my děláme zcela automaticky a bez přemýšlení.

„Hodně se trénují exekutivní funkce – plánování v čase a prostoru. To, co my děláme úplně automaticky. Když si řeknu: Pojedu do ERGO Aktivu, tak se maximálně podíváte, v kolik vám tramvaj jede. Ale pro lidi, kterým exekutivní funkce nenabíhají tak automaticky, je to komplikovaný proces. Musíte si naplánovat čas a každou jednotlivou aktivitu tak, abyste se probudili, oblékli, nějak se připravili na odchod, možná nasnídali. I ta snídaně se přitom musí rozplánovat, že musíte dát vařit vodu, najít pytlík s čajem, dát ho do hrníčku, pak to někam uklidit… Zdravý člověk tím prochází automaticky, ale pro lidi, kteří mají tuto část mozku poškozenou, to tak není. Musíme je vést k maximální automatizaci nebo k nějaké kompenzaci, kdy se naučí to řešit tak, abyste sem pak na tu půl devátou dojeli. A to je komplexní proces,“ vysvětluje Jan König.

„Proto společně také vaříme nebo chodíme ven, vždycky podle toho, co mají klienti ve svých cílech. Jdeme s nimi třeba i na nákup, na procházku. Pro nás jsou to obyčejné a automatické věci, oni se to musí všechno znovu vědomě učit,“ dodává Eliška Burdová.

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

Kdo se k rehabilitacím dostane?

Když vidím, jak terapie probíhají a co všechno mají vlastně klienti k dispozici, napadá mě, že tohle přeci musí chtít každý. „V současnosti máme nabídku a poptávku poměrně vyrovnanou, ale je to ve vlnách. Jsou období, kdy je klientů méně, a pak zas, kdy musíme hodně odmítat. Teď máme vždycky někoho jako náhradníka, ale není to tak, že by musel čekat třeba rok,“ vysvětluje mi König.

Pro ty, kteří mají aktuálně jiné potřeby, nabízí organizace další služby. I těmi ostatně většinou klienti denního stacionáře na začátku sami projdou. „Jako první máme poradnu, která je zdarma. Tam lidi zavolají s tím, že řeší cévní mozkovou příhodu, případně úraz hlavy nebo nemoc, a my se jim snažíme pomoct. I případně doporučit do jiné služby v případě, kdy my to, co potřebují, neposkytujeme, nebo kdy jsou ve fázi, kdy to neumíme, třeba když jsou na lůžku nebo potřebují přístrojové vybavení. Ve chvíli, kdy už umíme pokrýt jejich potřeby, si je pozveme sem na asi hodinové setkání a následnou diagnostiku, abychom zjistili, jestli je služba pro klienty vhodná,“ popisuje ředitel.

Důležité je stanovit reálný cíl

Ve chvíli, kdy je jasné, že se klient do stacionáře dostane, pak spolu s terapeuty spoluvytváří cíl rehabilitace. Hlavní je, aby byl cíl reálný a dal se za tři měsíce splnit. „Pokud je někdo na vozíku a chce chodit, tak to splnitelné není, ale dá se to redukovat na to, že člověk bude ve vysokém chodítku schopný se postavit, a to už splnitelné může být. A ve svém důsledku to je velké vítězství,“ upřesňuje König.

„Ideálně je to tak, že vstoupíte do poradny a zjistíte, že máte spoustu omezení. Pak jdete do intenzivního denního stacionáře, kde pracujete na odstranění těch omezení, a pokud třeba jdete do sociální rehabilitace, kterou také zdarma nabízíme, tam se snažíte vrátit do aktivního života a třeba do práce. Tam pomáháme například i s vyřizováním sociálních dávek, invalidního důchodu, nebo třeba s uzpůsobením domova novým potřebám klientů. A pak máme ještě menší rehabilitační skupinky, kde se mohou lidé zaměřit na rozvoj jedné specifické oblasti, jako je práce s rukou nebo s řečí,“ shrnuje ještě König.

Část služeb mají klienti zdarma

Velkým benefitem pro klienty je i finanční stránka věci. „Jako neziskovka jsme zařazeni do sítě poskytovatelů sociálních služeb a jako takovým nám některé služby hradí magistrát. Například poradna a sociální rehabilitace je ze zákona zdarma. Denní stacionář nesmí být ze zákona zadarmo, takže si lidé hodinově připlácejí. Je to vlastně fér a přispívá to k jejich motivaci rehabilitovat. Nicméně se snažíme, aby peníze nebyly rozhodující faktor,“ doplňuje ředitel.

Část financí organizace pochází i z darů a sbírek. „Například na vybavení žádné finance nedostáváme, přitom zrovna to je potřeba speciální a velmi kvalitní. I proto jsme v tomto ohledu vděční za jakoukoliv podporu,“ dodává ještě Ivana Magulová, koordinátorka fundraisingu.

Co je cévní mozková příhoda neboli mrtvice?

Cévní mozková příhoda (CMP) je akutní stav, kdy dojde k přerušení zásobování mozku krví, což má za následek nedostatek kyslíku, poškození mozku a ztrátu jeho funkcí. Jde o jeden z nejzákeřnějších a nejčastějších důvodů úmrtí, které nebyly způsobeny úrazem. „Příčinou bývá nejčastěji ucpání cévy (tzv. ischemie) nebo její prasknutí. Mozková mrtvice může způsobit trvalá poškození včetně částečného ochrnutí a poruch řeči, chápání a paměti,“ říká revizní lékařka Vojenské zdravotní pojišťovny Kristina Slavíková.

Roli hrají také dědičné faktory, zvýšené riziko CMP mají lidé, jejichž blízcí pokrevní příbuzní mozkovou mrtvici prodělali. V České republice ročně zasáhne až 30 tisíc lidí a 8 tisíc z nich jí podlehne. 

Cévní mozková příhoda se řadí spolu s onemocněními kardiovaskulárního aparátu a zhoubnými nádory mezi nemoci s vysokým rizikem úmrtnosti, dochází i k posunu výskytu CMP do mladších věkových kategorií. 

Jak se mrtvici vyhnout a jak ji poznat?

Prevence přitom není nijak náročná, přesto až 90 % pacientů s mozkovou mrtvicí udává některý z hlavních rizikových faktorů, mezi které patří například vysoký krevní tlak, nedostatek pohybu, nezdravá strava, vysoký cholesterol, nadváha, kouření, nadměrná konzumace alkoholu, onemocnění srdce a cukrovka.

„Proto je třeba dbát na prevenci, tedy omezit možná rizika, dodržovat správnou životosprávu, jíst dostatek ovoce a zeleniny a pravidelně se hýbat,“ připomíná Slavíková a upozorňuje na typické příznaky mrtvice. „Patří mezi ně náhlá porucha řeči nebo hybnosti končetin, pokles koutku úst, necitlivost v tváři či v končetinách, porucha vidění i zmatenost. Může ale také jít o slabost, závratě, problémy s koordinací, velmi silnou bolest hlavy, někdy i ztuhnutí krku.“ 

Přečtěte si také:

Chodíte spát před půlnocí? Měli byste, pokud nechcete dostat infarkt

Co dělat při podezření na CMP?

Při podezření na CMP je třeba neváhat a rychle jednat. Tedy volat tísňovou linku 155, buď samotným vytočením čísla, nebo skrze aplikaci Záchranka. A to i v případě, že si nejste zcela jisti, jestli jde opravdu o cévní mozkovou příhodu. 

„Včasné rozpoznání příznaků a přivolání odborné pomoci může nejen zachránit život pacienta, ale také mu dává šanci na další kvalitní život bez komplikací a následků. Pokud je léčba zahájena do jedné hodiny od vzniku příznaků, až 70 procent pacientů se zcela zotaví,“ dodává Kristina Slavíková.