Hra s ohněm

Je jim třináct, patnáct, osmnáct, scházejí se každý den po škole a společně si „hrají“. Někdy dorazí i třicetiletý „veterán“. Přestože je žonglování staré jako lidstvo samo (historie žonglování sahá až do starého Egypta, do doby přibližně 2000 let př. n. l.), velkému zájmu se těší hlavně v poslední době. Téměř každé dítě má u sebe jo-jo, diabolo nebo jinou hračku a umí s ní slušně zacházet.

Pokud se chcete naučit žonglovat, tak je nejlepší proniknout mezi samotné žongléry, které většinou potkáte v různých parcích. Nicméně se již otevírají i oficiální kurzy žonglování, některé například pořádají různé domy dětí a mládeže (např. Ulita v Praze 3).

„Žonglovat s míčky jsem se naučila na základce. V osmičce a devítce jsme chodili žonglovat každý den po škole do parku,“ vzpomíná dvaadvacetiletá Lucka. „Scházeli se tam starší žongléři, kteří s sebou měli spoustu hraček a bez problémů, úplně zadarmo to půjčili každému, kdo to chtěl vyzkoušet. Stačilo jen pozdravit.“

Čas od času se žonglování protáhne do večerních hodin, hraje hudba a na řadu přichází petrolej a jiné zápalné tekutiny. Někdy jsou večerní akce předem naplánované a vědí o nich vesměs jen samotní žongléři. „Přestože jsou podobné večerní akce avizované na různých žonglérských webech, stále funguje spíš šuškanda,“ dodává Lucka.

Když se večer nechce domů

Je osm hodin, slunce pomalu klesá a v pražském parku Parukářka se začínají scházet skupinky mladých lidí. Většinou se mezi sebou znají, minimálně od vidění. Náhle upoutá pozornost slečna s obručí. Během chvilky se kolem ní vytvoří kruh pozorovatelů. „Ta je hustá,“ neudrží se asi osmnáctiletý kluk a usrkne z lahve vína. Slečna je opravdu „hustá“ – točit s obručí okolo těla umí kdekdo, ale z její obruče šlehají plameny. Hořící kruh se pomalu dostává od pasu ke krku. Plameny jí osvítily tvář, která neznačí bolest ani strach, dívka jen občas přivírá oči.

Hlasy přítomných přehlušují bubínky. Bez hudby by to nebylo žonglování. Obruč pomalu zhasíná, ale diváci se nenudí. Dva kluci žonglují s pěti – jak jinak než zapálenými – kužely a různě si je prohazují. Jiná dívka ve tmě čaruje se zapálenými míčky na řetězu, tzv. poi. Dalším náčiním, s nímž lze žonglovat, jsou hořící tyče (flowerstick), nebo různé celozápalné hračky, vějíře a podobně.

Žongléři se v prostoru střídají podle toho, jak jim to zhasíná a stávají se opět jen diváky. Je to vlastně neoficiální párty pod širým nebem. Hudba, oheň, tanec… Vtáhne to každého, ani se nenadějete a už si někde v koutku zkoušíte hrát se svítícím míčkem na provázku. K velkému překvapení udělá míček velice brzy to, co chcete. Sice ještě neumíte pořádný trik, ale žonglování už vás dostalo.

• 
• 
• 

Dalších 9 fotografií

Chci být taky žonglérem!

Samozřejmě se hned nezačíná s ohněm, to přijde až časem. Přestože žonglují zejména mladí lidé, kteří zatím nevydělávají, nepatří tyto hračky k nejlevnějším. Pokud chcete „svítit“, musíte sáhnout minimálně pro tisícovku, ale začátečníci jsou samozřejmě vynalézaví – tenisák dáte do starší ponožky, obvážete ji provázkem a hned máte poi.

Některé triky prý nejsou těžké, ale chce to trénink. „To se naučí každý! Pojď s námi někdy do parku, půjčím ti to a hned se něco naučíš,“ láká mě Lucka.

Foto: Filip Singer